Terezo, vy máte velký přehled v showbyznysu. Změnil se od devadesátých let? Točí se v něm více peněz?
Pořád se cítím jako amatér. Možná je to proto, že jsem nechtěla přijímat pravidla showbyznysu ani tenkrát, ani teď. Showbyznys je dnes ale rozhodně sofistikovanější. Najdeme v něm jak klady, tak i zápory. Tenkrát se jakási hvězda prostě zrodila a pak ji teprve tým začal táhnout nahoru.
Nyní se hvězdy dají vytvořit, protože už máme zkušené profesionály, kteří dobře vědí, po čem je hlad. Takový člověk se dá velmi dobře vymyslet. Jako negativum vnímám menší schopnost realizovat nápady. Zodpovídáme se mnoha lidem, společnosti, změnily se zákony a mnoho jich přibylo.
Teď pracujeme na projektu, kde máme velký problém s GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, pozn. red.). V tomto případě to má negativní dopad, protože bychom potřebovali najít nějakého člověka, ale nemůžeme použít prostředky, které bychom použili před deseti lety.
Jsem pozitivní pozitivním člověkem a nerada bych si nakládala do tašek negativní závaží, jak strašně moc se showbyznys změnil ve špatném slova smyslu. Snažím se vždy hledat dobré věci. Je to dnes velmi profesionální a je-li vůle, dokáže se v této branži udělat nádherná věc. A to neznamená, že musí být pouze obchodně úspěšná. Posouváme se zkrátka pořád dopředu.
Mám někdy pocit, že v devadesátých letech měl každý šanci, že dnes jsou tak trošku rozdané karty a že někteří lidé to zkrátka mají o hodně těžší než jiní. Platí to i v showbyznysu?
Myslím si, že v mé branži se otevřely úplně nové možnosti. Najednou tu máme generaci youtuberů, tiktokerů, influencerů, kteří si všechno vybudovali sami. Vidíme, že v současném hudebním světě je spousta ikonických raperů, kteří si vše obhospodařují sami.
Už nepotřebují novináře, nepotřebují investovat do velkého proma, protože si všechno zvládnou udělat prostřednictvím sociálních sítí. Zastávají spoustu profesí, a tím jim odpadá nákladová položka. Nemyslím si, že by dnes lidé měli méně šancí, ale rozhodně to mají těžší, protože je větší konkurence a produkce je veliká.
Původně jste pracovala v rádiu, pak jste šla televize, ale hrála jste i v seriálech. Jsou to všechno úplně jiné role, nebo jsou si v něčem podobné?
Svou cestu vnímám jako velmi přirozenou. Necítím v ní úsilí nebo příliš velkou snahu někým být, něco dokázat, dostat se na určité pozice. A to mě vlastně jako člověka do určité míry činí silnou, protože nemám velkou potřebu dosáhnout nějaké mety.
Jsou ale práce, o kterých jsem přesvědčená, do kterých dávám všechno, kterým věřím a za které se nestydím. Klidně si je za dvacet let pustím znovu, podívám se na sebe a řeknu si, že jsem tehdy prostě byla mladá. Nezaplňuju svůj život mnoha pracovními zářezy, ale dělám věci kvalitně. Snad to nebude znít neskromně.
Za svůj život jste zažila mnoho obrovských úspěchů i mnoho velkých proher. Považuji vás za člověka, který má odžito a který ví, jak se život může odvíjet. Čeho si nejvíce vážíte?
Chtěla jsem zažít úspěch, slávu a bohatství. Ale v momentě, kdy se začaly sny naplňovat, tak jsem vše přehodnotila a pochopila jsem, že jsem oklamala sama sebe. Nevnímám šílející davy jako úspěch. Řeknu to úplně na rovinu. Mým největším úspěchem je, že jsem přestala brát drogy.
Došla jste k závěru, že sláva je na obtíž?
Sláva je úkol. Myslím, že se děje lidem, kteří se mají něco naučit. Někdo to zpracuje lépe, někdo hůře, někdo je méně citlivý, jiný více, někdo o sobě zjistí, že je exhibicionista, jiný v sobě najde introverta. Pořád zkrátka potkáváte sám sebe.
Sláva je i způsobem, jak vytřídit iluze, které si člověk vytvořil o sobě, o druhých lidech, o světě. Jste často součástí situací, ve kterých se začnete ptát, jestli tohle je ten svět, ve kterém žijeme, a jestli to, co se mediálně vytváří a co má dopad na lidi, je skutečné. Víte, jak to vzniká, a přemýšlíte, jestli v iluzi nakonec nežijeme všichni.
Je třeba mít kritické myšlení ke všemu, co z médií vychází. Někdo pro nás zkrátka něco připravil. Jsou lidé, kteří to dělají s poctivostí a i tací, kteří mají menší smysl pro pravdu světa. Často totiž podléháme na první dobrou svému pocitu, který v daný okamžik máme. Můj tatínek říkal, že pocity jsou na hovno, důležitý je prožitek.
Za největší úspěch jste označila, že jste přestala brát drogy. Chápu to tady správně, že největším neúspěchem bylo, že jste začala brát drogy? Máte nějaké doporučení pro lidi, kteří v tom jsou právě nyní?
Ano. Byly doby, kdy jsem měla doporučení, ale přece jenom už je to dvacet let a člověk se v abstinenci dostává do různých etap. V této chvíli se nacházím v etapě, kdy pro ně, bohužel, nemám doporučení. Každý si musí tím projít sám a nezmění na tom nic ani Pergnerová, ani nikdo jiný.
Dovolím si malé konstatování: Všichni na to mají, všichni to můžou dokázat, jde to. To je celé. Sílu má každý v sobě a nejsou výjimeční a méně výjimeční. Někdy je proces, než přijde chtění, opravdu dlouhý.
První, co se dostaví, je, že přemýšlíte o tom, co jste za lůzu, co jste to za nulového a bezcenného člověka, který se nedokáže pohnout. Je to přirozené, mít silný pocit, že s tím nelze nic dělat. Protože je to peklo, které si člověk způsobil většinou sám. Tento zápas sám se sebou není úplně snadný, ale zvítězit je možné.
Možná, že když člověk o sobě uvažuje jako o lůzrovi, pak se to stane ještě o něco těžší, protože člověk nevěří už ani sám sobě.
Je to přirozené. Člověk si musí zachovat nějakou míru pravdivosti sám k sobě. Lidé často přestávají v okamžicích, kdy už přišli opravdu téměř o všechno. A tam už není moc, o co se opřít, od čeho se odrazit, jen ode dna.
Viděla jsem dokument, kde se na závislost dívali jako na dluh, kterému nerozumí závislý člověk, kterému nerozumí známí ani rodina, která je také nemocná a nese celou ostudu, neboť je střízlivá na rozdíl od hlavního hrdiny.
Rodina na věci nahlíží s ohromnou bolestí, protože nedokáže udělat vůbec nic. Nikomu tyto zkušenosti nepřeji. Troufnu si říct, že je-li v nás, v našich duších nějaké místo, které jsme přeskočili, nepojmenovali, špatně uchopili nebo ho v nás vytvořili druzí, že jsou i jiné cesty než drogy.
Ano, drogy nejsou řešením. Když srovnáte tehdejší a dnešní život, můžete říct, že jste teď šťastnější?
Odborníci mě velmi strašili tím, že člověk, který prošel tak hlubokou závislosti, v mém případě na opiátech, tak že v době aktivní závislosti dráždil ve své hlavě jedno jediné místo obrovským kladivem. To místo je centrum všech slastí, hezkého pocitu a osvobození. A v momentě, kdy přestanete užívat drogy, tak na tom místě zůstal jakýsi mozol.
Pokud ho budete hladit pírkem jako všichni ostatní lidé, tak budete omezen na prožitku přirozeného štěstí. Musím říct, že já to mám jinak. Možná, že se ten mozol dá odstřihnout nebo obrousit. Dnes jsem velmi šťastná, protože mým měřítkem je radost z ranní kávy, radost z toho, že večer můžu jít spát, že mě nic nebolí a že nepotřebuji k tomu, abych fungovala, něco stimulaci zvenčí. Jsem sama sobě dobrým partnerem.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Větší úspěch je ten že to užívání drog přežila…..