MILAN BLAHYNKA

Už název zatím poslední básnické knihy Lydie Romanské budí zvědavost, vulgární sestru zvídavosti a otázku, co vlastně prozrazuje název ZPOVÍDAT SE Z POEZIE (Theatrum mundi, Praha 2023, 126 s.).

Fotografie Vojtěcha Kemennyho, celostránkové i dvojstránkové černobílé snímky přebohaté flory (na deskách v barvě) tvoří nedílnou součást knihy, která je i není sbírkou básní. Je jí, neboť každá báseň je samostatný celek; ale zároveň není sbírkou ve smyslu sesbírání jednotlivých lyrických básní, neboť působí jako napsaná jedním dechem. Bude to tím, co napovídá už slovo zpovídat se v titulu knihy. Zpovídat se je něco jiného než se jednorázově vyzpovídat, zpovídání je děj kontinuální, stálý, neuzavřený. Však také ke konci knihy se čtou básně Startuji a Až nebudu nic chtít s veršem „jen přidám cestu nocí / přímou a navždy sváteční / zvony si vyhrnou sukně / budou bít srdcem vzhůru.“ To je Romanské verze sursum corda. A „sbírka“ končí básní Jako tehdy v Kroměříži: „Svléknu se z pozice svého poledne / poobědvám u plesnivé zdi biskupského sklepa / přijde Jeffers Moravan Kuběna / a z macešského Ruska Marina / rozsvítíme křesadlem přiťuknem si zazní to dutě / budem se zpovídat z poezie / nebude dveří zpět zvedneme sudy znovu / otevřou se hvězdy a vinohrad / nezbude jediná (ne)vinná vteřina.“

Zpověď a zpovídání, původně církevní katolické specifikum, jsou dnes už často běžné výrazy pro skutečně nebo údajně upřímné profánní výpovědi. Stojí za pozornost, že Biblická konkordance k textu Kralické bible (1993; o existenci konkordance k Jeruzalémské bibli nevím) slova zpověď a zpovídání vůbec nenašla ani ve Starém zákoně ani v Novém.

Zpověď je dnes už mimo církevní prostředí velmi frekventované slovo profánní. Ne tak u Romanské, jež se ráda prezentuje jako praktikující křesťanka a básnická skladba Čtrnáct zastavení (Kristovy křížové cesty, 1999) i povídky Boží expo (2012) to potvrzují. Její „zpovídat se z“ má přece jen oporu v Novém zákoně, v listě sv. Jakuba, neuvěřitelně aktuálně přicházejícím s výstrahou bohatým; připomíná, že „ten, kdo umí konat dobro, a nekoná je, dopouští se hříchu“(4,17), vyzývá je: „Vyznávejte jedni druhým své hříchy, jedni za druhé se modlete, abyste byli uzdraveni (5, 16).

Romanská se zpovídá, vyznává svým čtenářům své hříchy jako praktikující hříšná křesťanka, dokonce přidrzlá: „do vyčerpání zásob Boží trpělivosti přijmu / umíním si hřešit s poezií a zpovídat se jí.“ To „jí“ je třetí pád: komu?, anebo sedmý: čím? To není otázka, ale obdiv k poezii, zároveň předmětu i instrumentu básnické tvorby i touhy po lásce. Láska je v knize slovo klíčové, zazní v ní hned 16x, zatímco slunce 12x, světlo 11x, stůl, postel, dveře, hvězda 9x, tělo a verš 8x, jen slovo víckrát – 18x. Frekvence slov napovídá básnířčiny dominanty a také, z čeho se zpovídá.

Jak Lydie Romanská plní, co si umínila? V básni Co žen se ve mně potkalo se ptá: „a cos to chtěla – něhu? / jen běž a nepřestávej toužit / polituj ty co zapomněli / já ne já ne hřešit pro ni já ano / smrtelně pro touhu hřešit / jaké to srdce? odpouští si samo“. Potom o pár veršů dále: „odpouštím hřeším napravuji kazím“. Ano, odpouští si, ale neodpouští: „žárlím / (i z toho jsem) / a ty? jakou mě chceš / dopouštím se samovznícení / kdo ne?…“ V básni Není to všechno obrací se na „cizí ženy“, které „mluví latinsky, malgašsky a řecky“ / vúdú na ně / (…) / vúdú na ně / těžký hřích na mě.“

Romanská není sama a první, kdo se přiznává k hříchu, který je svůdnost sama. V závěrečné, vrcholné etapě svého básnického díla Jiří Kuběna, právě ten Kuběna, s nímž, s Jeffersem a Marinou Romanská poobědvá a bude se zpovídat z poezie v poslední básni knížky, v dvaceti verších nalézal pro hřích paradoxní epiteton „Blahoslavený Hřích“ i zaříkání „Už Žádný Hřích“, ale i „Jen Hřích Je Zdroj A Je Brána“ a v jiné básni „Všechnu Svou Svobodu Jsem Čerpal Z Hříchu: / Tu Dovolenou, Jen Že Tu Nedovolenou / Tu Vyvolenou (…) / Přijmi I Teď Můj Hřích – // Tento, / Hravý, Nenechavý, Tvé / Něžné Memento Mé Divertimento“. Zkrátka Kuběna praktikující hříšný katolík.

Kniha Lydie Romanské se nejmenuje Zpovídat se z hříchu (nepotlačitelné touhy po lásce), ale Zpovídat se z poezie. Neboť poezie, která je svoboda, neposlušnost, nepodlehlost žádným zákonům ani lidským, ba ani přírodním, neboť poezie je Romanské, přísné hříšné katoličce, hřích, z něhož se nutno zpovídat. Tak jako všepohlcující flora na Kemennyho snímcích zmocňuje se poezie všech krás i nekrás života a světa, autorčiny kuchyně s otevřenými dveřmi a okny, zahrady i dějin a současnosti s lidmi a událostmi v říši hmyzu i lidí, je v ní v mámivém víru Adam, Canus, Bělohradský, Orfeus, Milosz, Ostrava a vysočinná Heřmaň básnířčina života, mouchy i Aristoteles a opakovaně Bukowski, slovenský básník Tazberík i svinovský otec Jan, kostel i housenková dráha, prádlo i pravda („uviděla jsem celou Pravdu, ale nebyla mi k ničemu“) a Romanská pokouší své čtenáře a zkouší jejich vzdělání, rozmarně vydávajíc Xantipu za ženu Platonóvu. Pravda, kdo zná knihy Romanské a její život, Camus, řekne si, jak její zpovídání důsledně těží z jejího života a práce, ví, že právě ona vyložila v Boloni průvodci cestovní kanceláře rozdíl mezi nanebevstoupením a nanebevzetím, ale i čtenář, který nic z toho neví a zatím nečetl z jejího díla ni řádku, ni verš, je stržen záběry přívalu vše stravujících, spojujících, zjevujících veršů.

Básnířka se mýlí, když se občas dá slyšet, že se poezie obejde bez údajných berliček rýmů, asonancí, aliterací, pravidelných slok a je bez nich cennější než tzv. poezie vázaná. Podobně jako velcí tvůrci často, naštěstí hřeší sama proti svému hlásání. Co jiného než parádní aliterace je už sám název knihy Zpovídat se z poezie?

Romanská dlouho léta psala v působivých slokách s rýmy, a píše-li dnes bez nich, v jejich volných verších většinou bez rýmů trvá její mélická minulost a propůjčuje jí sugestivní přesvědčivost.

Každá skutečná poezie je hříšná jako svět, v němž se rodí a na který reaguje. Svět, který se má za úspěšně zglobalizovaný, je na úkor ostatních části zeměkoule blahobytný, příjemný až zpovykaný. Krajan Romanské Vojtěch Martínek, prozaik z kraje vyostřených sociálních rozdílů, měl to výstižné přídavné jméno v oblibě; poslední z devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého (1935-57) cituje je hned ve dvou větách z jeho díla.

Zpovídá-li se Romanská z poezie, zpovídá se, vědoma si odpovědnosti každého z nás za stav světa, v němž žijeme. Zpovídá se z povykaného světa, k němuž patří. Když cituje postřeh prof. Bělohradského, že „režimy nebývají opakem předchozích“, přitaká: „to mě zarazilo že by si šlápl na jazyk / ano náš režim šlape poněkud vedle / když eliminuje přehlíží třídí básníky / jsme jako oni / nejsme opakem a měli bychom být / tento režim není opakem předchozího / je v tom stejný Mistr to ví“.

Že by byla Romanská rebel? Disidentka českého dnešku? Ani náhodou. Kdo by to slyšel rád a už se tetelí čta uličnický verš „a piju abych se zavděčila režimu“, má smůlu, hned následující verš, jediné slovo v závorce se takovému očekávání vysmívá, nejde o režim politický, ale pitný!

Básnířka je Svá, věrna toliko lásce a poezii, kterou staví tak jako abbé Bremond, Nezval, Šalda nebo Oldřich Králík nade vše; neslouží žádné ideologii, a tak jako je Milan Kundera oddán jen a jen románu v jeho pojetí, je oddána jen lásce a poezii v pojetí Svém.