Netvor
81%
Netvor si tematicky ukusuje ohromné sousto. Začíná jako sociální sonda do života osamocené matky Saori, jejíhož zhruba desetiletého syna Minata ve škole fyzicky napadá jeden z pedagogů. Jejíma očima pozorujeme netečnost učitelského sboru, který drží pospolu v tiché loajalitě a nedokáže chápat ani postoj starostlivé matky, ani problémy a zranitelnost dětí. Poté se však pozornost přesouvá na obviněného vyučujícího Horiho, příběh začíná již znázorněné události předkládat z odlišného úhlu pohledu a postupně utváří silnou výpověď o tom, jak pomýlená perspektiva a vzájemná nedorozumění mohou rozložit životy dětem i dospělým.
Kore'eda, jenž se v Cannes pravidelně ucházel o Zlatou palmu s oceňovanými dramaty jako Jaký otec, takový syn, Nikdo to neví či Prostředník (ovšem vyhrál ji zatím jen jednou zásluhou skvělých Zlodějů), režíruje úsporně a dává si záležet, aby publikum vtáhl do děje. Ten má nejprve nádech mysteriózního thrilleru, načež se vrací a doplňuje kontext, který většinu scén obrací k jiným významům. Tak trochu jako klasický Rašomon nebo Pulp Fiction, jenže tady jsme svědky psychologického portrétu dětí a toho, jak jim lhaní a zatajování pomáhá přežít v džungli zvané dospívání.
Děti zde většinou mluví a vystupují velmi realisticky. Minato se kamarádí s otloukánkem Yorim, ale před spolužáky se k němu nehlásí. Chce si udržet svůj společenský status, což je pro příběh klíčové. Učiteli obviněnému z napadení hrozí zničení kariéry i pověsti, Minatova matka se obává o budoucnost syna a Minato tápe mezi šikanovaným a agresory a uvažuje, jak se zachovat správně. Snímek je plný bolesti z osobních ztrát a postavy mají své třinácté komnaty, jejichž postupné odemykání zvládají Kore'eda se scenáristou Júdžim Sakamotou bravurně. Smutný děj prostoupený myšlenkami o konečnosti života a možné reinkarnaci je díky nechronologické výstavbě napínavý a vzrušující.
Netvor mimo jiné ukazuje, jak se deformuje pravda a jak se šíří smyšlenosti. Měl by být přínosný pro všechny, kteří pracují s citlivými dětmi a podílejí se na jejich výchově. Zdánlivě bezvýznamné tvrzení o „prasečím mozku“ může v dětské mysli zakořenit a způsobit škody, jejichž původ a vinu lze jen těžko vystopovat.
85%
Novinka předního japonského režiséra volí retrospektivní vyprávění a mění žánry, témata i nálady v závislosti na tom, čí perspektivu zrovna rozvíjí. Komplikovaný vztah mezi dětmi, rodiči a učiteli ústí do dojemného příběhu o dospívání, kdy je lež obranným mechanismem a přátelství prochází nepředstavitelně těžkými zkouškami.
