Scéna.cz 

Maryša - restaurovaný klenot

Východočeské divadlo Pardubice nasadilo na závěr sezóny klasické drama české divadelní literatury MARYŠU bratří Mrštíků. Text drsného realismu, který na danou dobu odvážně otevírá otázky domácího násilí, víry a podvolení se autoritám (rodiče, manžel ad.). Inscenační tým v Pardubicích opravdu v dobrém překvapil.

Režisérka Kasha Jandáčková vede celé představení s pietou k danému textu. Nabízí generační výpověď celého inscenačního týmu. Celé představení sedí, veškeré jevištní prvky (herecké výkony, kostýmy, choreografie, scéna a světla do sebe zapadají a hlavně důrazně promlouvají a to zejména s využitím symbolů.
Celé představení otevírá dialog Lízala (Petr Dohnal) a Vávra (Josef Láska). Kupčení a licitování naznačuje, že ani jeden z protagonistů nestaví na dobrosrdečnosti a lásce k bližnímu, i když se všichni ohánějí Bohem, vírou a kostelem, přesto do popředí vstupují černé hodnoty: majetek, třídní kastování a hlavně peníze. Máme pocit, že Jidáš zaprodává Ježíše. A tak tomu vlastně je. Maryša se podvoluje a obětuje obchodním podmínkám stanoveným otcem a Vávrou. Co naplat, když její srdce tíhne k Franckovi.

Scéně dominuje oválná klenba s výrazným realistickým barokním nebem, s průřezem pro slunce (evokace Božské svatozáře), odkud všem nad hlavami majestátně ční zvon. Určitě kašírovaný, myslíte si, v dílnách odvedli skvělou práci…
Zemskou část tvoří kruh, a v popředí je záhumenek, schodovitá terasa a hlavně tyče, pomyslné hory a skály, které se v určitý moment rozsvítí.
Světelný design Martina Špetlíka je velmi zdařilý, nastoluje temnou atmosféru, kdy se stahují mraky (např. scéna v šenku), vedle toho nabízí záblesky plného světla, já jsem SVĚTLO, Bůh vše sleduje. Radost a naděje. Obojí přichází do mlžného oparu, a k tomu kužel světla shůry. Rovněž světlo plně akcentuje hereckou akci s využitím bodového svícení. Světlo a tma jsou dalším prostředkem, kdy k divákovi proudí do duše emoce.

Petra Vlachynská si velmi vyhrála s kostýmní stylizací. Molitanový materiál, kdy jsou herečkám a hercům rozšířené plece a ramena. Však je daný text dostatečně na machrovaný. Stal se povinnou školní látkou, kdo by neznal repliky: Od koho je kafé. Střihově Vlachynská osciluje ve slovanských krojích, riskla i feminní a maskulinní zcizování zejména u chasy použila ženský náhlavec. Samostatnou kapitolou je obuv. Od holínek až po botasky a kecky. A velmi zajímavé šifry jsou v podobě potisků: včely (Lízalka), jazyk Roling Stones (Lízal), opička (Strouhalka), srdce (Maryša) atd.
Choreografie Martina Talaga nejen taneční, ale i rvačky, násilí (Lízalka versus Maryša nebo Vávra a Maryša). Režisérka prolíná rodinu se společenským životem na vesnici (Masopust, odvod na vojnu ad.). Mikropříběh a soukromý se stává veřejným tajemstvím, každý tiše mlčí, jen se do ničeho nenamočit. I toto je drsnost dnešního světa.
Závěr inscenace, kdy násilí pomalu a jistě kumuluje zvířecí pud oběti, která vidí jako jediné východisko odstranění zdroje zla, likvidaci agresora. Všichni víme, že Maryša svého muže otrávila. Kasha Jandáčková nabízí hrnky a kávu už při setkání manželů Lízalových se svou dcerou. Na jevišti se po okrajích objevují lahve, i alkoholismus je spouštěčem domácího násilí.

Herecké výkony všech jsou v duchu citlivé stylizace všech prvků. Láska, podvolení se víře, třídní rozdílnost a zásady. Každý se podvoluje autoritě na úkor své osobní svobody. Své lásky.
Petr Dohnal (Lízal) vyjadřuje bezelstně kalkul pro dobro své dcery, holedbá se ctí, ale dluhy hradit nechce. Postupně se přetavuje ve zlomeného starce. Prozře svůj omyl.
Lízalka Jindry Janouškové je tvrdá nejen k dceři, ale i k manželovi. Potírá daný patriarchát, a moc dobře ví, že jedině projev síly dává nadvládu.
Maryša Elišky Jechové a Martiny Sikorové (a nejedná se o alternaci) je podvolující se, trpící. Vláčí pokorně naložené břímě, vždyť k tomu ji od dětství vedli. Cti otce i matku svou, v jednoho Boha věřiti budeš, nepokradeš, nesesmilníš… A přesto! Tichá voda břehy mele, až se vzepře.
Francek Štěpána Pospíšila je silný a odolný. Jeho vztah k Maryše vydrží i přes odloučení, kdy musel narukovat. Jeho postava vyniká také díky barvě jeho hlasu.
Všichni ostatní, jsou němí svědkové. Snaží se popostrčit, štengrovat nebo také být falešní. Ve jménu Otce Boha, Syna Ježíše i Ducha svatého. A v tom je další rozměr inscenace. Důraz na víru, ať už replikách nebo scénickém pojetí.

A závěr patří na jevišti třem hrnkům. “Maryšo, holka nešťastná, tys ho otrávila…” Zní vyčítavě. A poněkolikáté se rozezní zvon uprostřed scény. Žádný kašír, ale pravý a nefalšovaný zvon. Bije na poplach. Vibruje v každém divákovi, vstupuje do všech buněk. A stranou toho všeho nestojí ani hudba Matouše Hejla, včetně ozvučených lahví a dalších instrumentů. Maryšo, jsi klenot realistického divadla a díky Pardubicím, klenot restaurovaný a nový. Stoletá materie ožívá díky názoru a interpretaci inscenátorů, kteří žijí tady a teď. S Internetem, mobilem a přesto zakořenění do této země.

Maryša

Režie Kasha Jandáčková; dramaturgie Anna Zindulková Hlaváčková; scénografie: Ján Tereba; kostýmy Petra Vlachynská; hudba Matouš Hejl; choreografie Martin Talaga a light design Martin Špetlík.
Osoby a obsazení: Maryša (Eliška Jechová a Martina Sikorová); Francek (Štěpán Pospíšil j. h.); Vávra (Josef Láska); Lízal (Petr Dohnal); Lízalka (Jindra Janoušková); Strouhalka (Ludmila Mecerodová); Horačka (Romana Chvalová); Hospodský (Petr Borovec); Strouhal (Zdeněk Rumpík); Vesničané (Zuzana Mejzlíková, Dagmar Nárožná, Monika Němcová, David Kopecký, Michal Lavrovič a Oliver Škorjanc).
Kapela (Ondřej Veselý / Šárka Kuklová (akordeon), Radek Círman / Tomáš Vašata (trubka), Petr Kabele (tuba), Filip Růžička / Tomáš Antonín Mucha (klarinet) a Jan Pátek / Zdeněk Švec (bicí).
Psáno z 2. premiéry 18. června 2023.

www.vcd.cz