Článek
Bylo, nebylo jedno dávné starověké Řecko, ve kterém se narodil chlapec. Pojmenovali ho Héraklés. Tento chlapec vynikal silou božského původu, pro kterou se stal ve své domovině slavným. Postřehl to i jistý král Eurystheus, který si Hérakla předvolal a za účelem ho ponížit mu dával různé úkoly, které byly nadmíru těžké. Jejich splněním si ale Héraklés vysloužil respekt starověké a vlastně i dnešní společnosti. Tehdejší společnost oceňovala odvahu, sílu, moudrost a další pozitivní vlastnosti. Stejně tak jako společnost moderní. Do výčtu těchto vlastností můžeme začlenit i vlastnost s názvem „zodpovědnost“: zodpovědnost za svá rozhodnutí nebo zodpovědnost za ostatní. Jak by si asi Héraklés poradil s 13. úkolem, kdyby mu Eurystheus řekl: „jdi a přijmi zodpovědnost!“ A hlavně si položme otázku, víme si s takovým úkolem rady vůbec my?
Zodpovědnost. Kouzelné slovíčko, které rodiče často používají pro své ratolesti, když po nich chtějí, aby byly alespoň chvíli chovaly dospěle. Zodpovědnost je tedy zřejmě povinnou výbavou do života dospělých. Ale to jen za podmínky, že i dospělí opravdu ví, co skutečně tento pojem obnáší. Odpověď je zdánlivě jednoduchá – smíření se s důsledky svého jednání či rozhodnutí a vyrovnání se s nimi, byť nám přinesly neúspěch a škodu. Horší už je praktické uplatnění této definice.
V průběhu života se se zodpovědností potkáváme dnes a denně a její přijetí je nevyhnutelný aspekt lidského života. Rodiče nás učí, abychom si čistili zuby, neboť se tak vyhneme nepříjemnému vrtání zubního kazu. Rovněž nás rodiče učí, abychom se nepřejídali, abychom v pozdějším životě neměli problémy s váhou a s ní spojenými zdravotními problémy. Učíme se tak přijímat zodpovědnost sami za svá rozhodnutí. „Nečisti si zuby, ale pak nebul, až ti paní zubařka bude vrtat bolavý zub!“ nebo „Nejez na noc to sladké, budou se ti děti pak ve škole smát!“ S podobnými větami se můžeme setkat i v pozdějších fázích našeho života – třeba v době, kdy jsme studenti a kdy se k rodičům přidávají i pedagogové: „Neuč se na poslední chvíli, budeš toho mít pak moc a zblázníš se z toho!“ podobně jako úsměvné „Dojdi si na záchod o přestávce, ať nemusíš odcházet v hodině!“ Tyto apely na nás mají jedno společné. Ukazují nám riziko, které je spojeno s tím, když se špatně rozhodneme. Pomáhají nám se lépe rozhodnout.
Když vstoupíme do plně dospělého života nebo do pracovního poměru, už nám nikdo neříká, jaké riziko nám hrozí, už nám nikdo nedává pomocnou berličku. Už jsme zkrátka zodpovědní sami za sebe, za svá jednání, svá rozhodnutí, která mohou mít mnohdy fatální dopady, rozhodneme-li se špatně. Mít svobodnou společnost, kdy „každý svého štěstí strůjcem“, je velice vysilující záležitost. Mnozí tento souboj sami se sebou nezvládnout a jsou pro vlastní prospěch ochotni obětovat sebe i ostatní ve prospěch těch, kteří jim lživě slibují život v bavlnce. Dochází nám, že dospělí měli pravdu se svou mnohdy otravnou větou „budeš se učit po celý zbytek života“. Pro vstup do dospělosti tedy musíme mít co nejvíce životních zkušeností, aby ten přechod byl co nejhladší, aby nám nehrozil bolestivý pád, po kterém se mnozí už nezvednou.
Uvažujme, že námi činěna rozhodnutí můžeme rozdělit do dvou skupin: rozhodnutí, jejichž dopad nás ovlivní v krátkodobém časovém horizontu (jako třeba lenost k učení se na písemku), nebo rozhodnutí, která nás ovlivní v dlouhodobém časovém horizontu (zubní hygiena, vkládaný čas do studia nebo i volba povolání). První skupina těchto rozhodnutí jsou prakticky zanedbatelná až banální, neboť se často opakují, a pokud se z případné chyby poučíme, nemůže nás v příštím kole nic překvapit. Velký problém představuje druhá skupina rozhodnutí, neboť představují tzv. životní příležitosti, ve kterých bychom nikdy neměli selhat. Nebo v nich, za podmínky zdravého rozumu, alespoň nechceme selhat. Pravdou je, že správné rozhodnutí a zejména jeho vykonání nás stojí nemalé úsilí, a proto z vlastní lenosti volíme to nejsnadnější a nejpřímější řešení. Mnohdy se nám v mladí nechce vzdělávat, neboť přece nebudeme mrhat našimi nejlepšími roky na nějaké Newtony a Descarty. Výsledkem naší lenosti pak je, že v dospělosti máme nízce kvalifikovanou práci, která je patřičně, tedy špatně ohodnocená. Zkrátka se budeme živit „poctivou prací“, která je, řekněme si na rovinu, pouze eufemismem pro špatně placenou a namáhavou dřinu, kterou nikdo vlastně pořádně neocení. Pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme pro to něco udělat. Pokud by lidé dělali jen to, co by chtěli, nikdy by neslezli ze stromů a nestali by se lidmi.
V případě našeho selhání máme nutkání hledat viníka. Kdo může za to, že se máme tak špatně, jak se vlastně máme? To je otázka, kterou si v takovýchto situacích jistojistě pokládáme. Odpověď je nanejvýš jednoduchá. Natáhněme ruku, ukažme do prostoru prstem a na začátku té ruky najdeme i viníka naší špatné situace, kterého hledáme. Je to bolestivé, je to zahanbující, snad i k vzteku, ale je to pravda. Nikdo nám nezabránil nečistit si zuby – to my sami jsme byli líní. Nikdo nás nenutil jíst sladké před spaním – to my sami jsme se neovládli. Nikdo nám nezakazoval se učit, když jsme měli možnost – to my sami jsme byli líní. Nemá tedy smysl obviňovat lidi kolem.
Abychom skutečně mohli s čistým svědomím říct, že jsme zodpovědní, nesmíme se bát říct „můžu si za to já sám“, nebo „můžeme si za to my sami“. Nikdy se nepohneme z místa, pokud budeme stále říkat dětinské „to oni“. Héraklés byl možná zodpovědný a tuto vlastnost prokázal prostřednictvím známých 12 úkolů pro něj. Možná 13. úkol od Eurysthea dostal, ale selhal v něm, a proto se do dnešních časů toto vyprávění nedochovalo. Jak to bylo tenkrát, vlastně není důležité. Důležité je, zda jsme už skutečně dospěli jako jednotlivci i jako společnost, abychom byli skutečně zodpovědní sami za sebe a vše a všechny kolem nás, abychom se ujmuli tak přetěžkého úkolu. Skutečně jsme dospěli, nebo stále potřebujeme vést za ruku?
