Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 39)

    V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby.

    V půli května v brněnské Mahenově knihovně proběhl večer, který připravil Jan Dalecký, externí redaktor brněnského rozhlasu. Pozval Břetislava Rychlíka, Bulisova souputníka, herce, režiséra a propagátora, který má na Bulisův profesní i osobní život puvoár… vzpomínání na Bulise uspořádal již několik a nyní na setkání v Mahenově knihovně uvedl, že o Jiřím Bulisovi chystá film… A spolu se podílí na večeru, který proběhne 23. září v HaDivadle. Dominantou toho večera bude vystoupení souboru Opera Diversa, který v režii Kateřiny Křivánkové předvede tři Bulisovy minioperky, které byly součásti repertoáru Hanáckého divadla v roce 1985. Režijně je tehdy připravil Arnošt Goldflam. Nesly názvy Guma, Smrtipot a Balada o čtyřech holkách, panně a plukovníkovi na texty A. I. Vveděnského, v překladu Václava Daňka.

    Minioperky se i letos staly součástí vzpomínek na Jiřího Bulise, soubor Opera Diversa je odehrál 29. června na nádvoří Divadla Husa na provázku. Recenzi, resp. reflexi viděného a slyšeného (jak své postřehy nazývá autor Jaroslav Štěpaník) najdete zde. Dodejme jen, že operky režírovala Kateřina Křivánková, absolventka klasického zpěvu na brněnské konzervatoři a operní režie na JAMU. Na Daleckého večeru zpívala jednu z Bulisových písní, a má jich nastudováno víc a ráda je uvádí, viz např. večery v klubu 13 na Dominikánském náměstí, nebo v klubu Skleněná louka na Kounicově.

    Večera Jana Daleckého se zúčastnili i další Bulisovi souputníci, jmenujme Miki Skorkovského, tvůrčí osobnost souboru X, amatérského divadla, které působilo v Brně téměř tři desetiletí a jímž prošli jako studenti brněnské konzervatoře nebo JAMU mnozí, co poté zakotvili v profesionálních scénách. Hudební složku vytvořila Dada Klementová, oblíbená pedagožka JAMU, která si k tomu přizvala osmnáct žáků muzikálového herectví JAMU. Hovořila i nynější psycholožka Jarmila Turbová, sestra známého mima, s níž se ovšem ocitáme v konci padesátých let… Tehdy totiž vznikl předchůdce pozdější ixky, soubor X 59, dílo studentů Masarykovy univerzity, tehdy univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Radima Vašinky a Zdeňka Čecháčka – Turby. Bylo to v době, kdy jako houby po dešti vznikala divadla malých forem, snad každé okresní město tehdy mělo nějaké, obvykle se zabývala tzv. komunální satirou. Nakonec zůstala jen nejznámější, s hlubším nábojem, nejen Semafor, Reduta aj. v Praze, ale i Kladivadlo Pavla Fialy v Kadani, Pod okapem v Ostravě, Docela malé divadlo poesie v Litvínově s recitátorem Mirkem Kovaříkem, Divadlo v podloubí v Chomutově, v Brně pak jejich předobraz, X 59, které těžilo z nejen z intelektuálního klimatu v Brně (jeho guru byl Ludvík Kundera, nejznámější pásmo poezie, Inzerát na skřivánka z textů tehdejších nežádoucích autorů sestavil Milan Uhde, na jevišti lákaly obecenstvo půvabné studentky a Jiří Štědron a Ladislav Frej, hudbu skládal Petr Skoumal…

    Tato ixka 59 se rozpadla přirozeně, studenti odešli do života, duše souboru Radim Vašinka spořádaně nastoupil na umístěnku do zaměstnání, byv vyučen geologem, tak v ostravském uhelném revíru… Nesetrval tam dlouho, vyvázav se z hornictví odešel do Prahy, do Divadla na zábradlí a pak už, nespokojen s  repertoárem tehdejší divadelní scény, založil vlastní soubor, bytové divadlo a pak divadlo Orfeus… v bývalém krytě na Smíchově…

    No a co s tím má společného Jiří Bulis?

    V té kvasné době byl studentem chomutovského gymnázia. Chomutov byl městem hnědouhelných dolů a oceláren. Do místního Geologického průzkumu dostal umístěnku jiný geolog, spolužák Vašinkův Ladislav Vencálek, příznivec ixky 59, člen zakladatelského týmu. Do Chomutova si krom povlečení od maminky přibalil i Inzerát na skřivánka. A z místních studentů sestavil divadlo. Nejprve sehráli Inzerát a pak už své texty a své písničky. A hudbu k nim skládal tehdy sedmnáctiletý Jiří Bulis. Divadlo v podloubí bylo populární, v roce 1963 zvítězilo na Wolkrově Prostějově, v porotě tehdy seděl Jiří Ostermann, který v tom roce zakládal poetickou vinárnu Violu. Nabídl divadlu čtrnáctidenní hostování, byli jsme tam jedni z prvních…  po představení se džemovalo… přicházeli dnes legendy jazzu Richard Kubernát, Luděk Hulan, Ivo Dominák J.Tonek,  Artur Holitzer, Rudolf Rokl… A Jiří s nimi hrál, což  mu nepochybně prospělo, když potom učil improvizaci na Vejvanovského konzervatoři v Kroměříži. Tam trávil léta 1972 – 1979, pak se věnoval už jen skladatelské činnosti. Dodejme ještě, že i chomutovské Divadlo v podloubí se rozpadlo celkem přirozeně, zakladatel Ladislav Vencálek se vrátil do Brna a stal se novinářem ve známém a oblíbeném Svobodném slově  a Jiří Bulis šel do Brna s ním, na studia nejprve Pedagogické fakulty a po dvou letech i skladby na Janáčkově akademii múzických umění.

    Jiří Bulis je podepsán pod více než třiceti televizními inscenacemi a filmy, například ve filmech Juraje Jakubiska (Sedím na konári a je mi dobre) nebo Věry Chytilové (Dědictví aneb kurvahošigutntág v roce 1992). Složil také hudbu pro několik dílů seriálu Bakaláři. V roce 1988 získal na festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě cenu za nejlepší filmový hudební part, za hudbu k filmové verzi Polívkova Šaška a královny. V roce 1997 získal prestižní divadelní cenu Alfreda Radoka v kategorii jiný umělecký výkon roku 1997 za hudbu in memoriam k představení Proklatec, natočeném brněnským televizním studiem v Zemanově  kavárně na Josefské. Scénář napsali Iva Volánková a Arnošt Goldflam, který je spolu s Karlem Fuksou též režisérem této zdravě sentimentální hudební revue.

    Většina Bulisových písní je psána na divadelní texty pro tehdejší brněnská i jiná divadla, ale řadu z nich napsal sám. V mnohých se zračí jeho životní osudy, Tesknota vyvěrá z tragických osudů jeho nejbližších (jeho žena Nina odešla ze světa dobrovolně), proto často sáhl po básních Jeseninových, nebo textech svého nejbližšího kamaráda, který rovněž odešel předčasně, Zdeňka Šlaise z Divadla v podloubí.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 39)

    1. Fedor Skotal

      Avatar

      Je to krásné, Láďo. Děkuji za připomenutí těch dob, bez nichž by nebyly doby pozdější. A Děkuji i za Jirku Bulise, toho Žvahlava v Alence v říši za zrcadlem v nádherném nastudování Evy Tálské na Provázku.
      Psáno neobratně mobilem za soumraku, když už pominula vedra, na zahradě kousek od Prahy.
      Nikdy nepiš do mobilu dlouhé texty, je to strašná dřina. Pokud tedy nejsi dítě.

      10.07.2023 (21.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,