Příhody létajících slonů žijících na Šumavě jsou vaší první prací pro děti. Je hodně jiné psát pro malého čtenáře?
Ke svému překvapení jsem zjistil, že v podstatě ne. U Slůňadel jsem vycházel z postaviček a příběhů, které jsem si vymýšlel pro své tehdy malé děti při prázdninových cestách na Šumavu. Po mnoha letech mě tenkrát už dospělá dcera vyzvala, jestli bych je nezkusil napsat jako knížku. Zkusil jsem to a zpočátku měl opravdu nejčistší snahu, aby to byla knížka skutečně dětská. Ale nejednou jsem se sám jednotlivými příběhy začal bavit natolik, že jsem do nich mimoděk zakódoval i leccos pro dospělé. Tak nějak se mi to vymklo z ruky, pročež jsem dodatečně charakterizoval Slůňadla jako příběhy pro děti a jejich dospělé.
V souvislosti s tím se mi vybavil jeden rozhovor, který jsem kdysi vedl s panem Petrem Skoumalem. Ptal jsem se ho, zda je nějaký zaručený recept, jak psát pro děti. Oponoval mi, že ne, že kdyby ho znal, byl by už dávno boháčem. Ale pak také prohlásil: „Víte, nesmíte se na ně dívat jako na malé hlupáky, ale brát je jako sobě rovné.“ Řekl bych, že na tom skutečně něco je.
