Knihu v duchu dlouho přežvykuji, až ji mám hotovou. Pak teprve píši, směje se Hana Marie Körnerová

Jak jste se ocitla u nás v Lázních Bělohradě na východě Čech, v Královéhradeckém kraji? Vy pocházíte z Litoměřicka, je to tak?
Ano, já jsem z Litoměřicka, z vesničky mezi Terezínem a Litoměřicemi. Ale můj muž pocházel z východních Čech, takže tady měl kontakty na příbuzné a ti nám tu sehnali před 35 lety chalupu. Polovinu života jsem žila na Litoměřicku, druhou půlku tady. Už jsem zde doma.

Už v 10 letech jsem přepisovala konce knih, když špatně dopadly. Tak jsem si napsala lepší, optimističtější závěr.
Hana Marie Körnerová, spisovatelka

Zaujalo mne, že jste se naučila číst, když vám byly čtyři roky. Váš tatínek byl totiž učitel.
Tatínek mne brával s sebou do školy, abych doma nezlobila maminku a babičku. Dal mi pastelky, posadil mě do poslední lavice a řekl: kresli si. A zapomněl na mě. Děti tam slabikovaly, Ema má mámu, máma má mísu, a když to jednomu chlapečkovi nešlo, tatínek řekl, to už by přečetla snad i naše Hanka. Tak jsem vstala, přečetla to a tatínek povídá: ježíšmarja, ona se naučila číst.

Čtěte také

Od držkopádu ke knížkám. Veronika Jonešová je spisovatel zahradník. Sází nápady a čeká, co vykvete

A první román jste prý napsala už v devíti letech.
Možná ještě dřív. Byl o zvířátkách a pak o škole. Na ta léta vzpomínám moc ráda. Tatínek byl řídící učitel a knihovník, naše dětství na vesnici bylo krásné. Museli jsme být v sedm večer doma, ale do té doby chudáci rodiče vůbec nevěděli, kde jsme. Měli jsme tam Labe, les, louky, pole, úžasně svobodný život.

Fantazie dítěte pak asi také díky tomu bují a rozvíjí se.
Bují. Takže jsem byla považována za podivné dítě, které se vymýšlí. Říkali: ta naše Hanka je tak prolhaná, co si to zase vymyslela? Já jsem měla zkrátka ještě jeden paralelní svět.

Líbí se mi, že jste si četla knížky, ale když se vám konec příběhu nelíbil, tak jste si ho zkrátka přepsala.
Už v 10 letech jsem přepisovala konce knih, když špatně dopadly. Tak jsem si napsala lepší, optimističtější závěr.

Čtěte také

Baví mě ony zlomové okamžiky, kdy se uvnitř ženy něco láme, drtí a roste, ale okolí to nevidí

Než jste ale se stala spisovatelkou, tak jste pracovala v úplně v jiném oboru.
Ano, pracovala jsem ve zdravotnictví. Protože kdysi byla taková doba prostě, dnes už to vypadá divně, ale musela jsem si škrtnout přihlášku gymnázium a napsat si praktickou školu. A z těch tří, co mi nabízeli, se mi zdravotní škola líbila nejvíce. Ve škole mě to nebavilo, ale velmi mě zajímala nemocnice a život v ní, práce s lidmi. Takže jsem nakonec vůbec nelitovala a byla jsem moc ráda zdravotní sestrou. Ráda na to vzpomínám.

Určitě jste se tím nechala inspirovat i v některých svých knížkách.
Ano, to jsou romány Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko a Co ani čas neodvál. To je o zdravotnictví 70. a 80. let minulého století.

Román Pán hor jste údajně začala také psát už na zdravotní škole pod lavicí.
Jelikož mě výuka úplně nebavila, tak jsem psala pod lavicí a kamarádky mi psaly přednášky a říkaly: piš, piš, ať víme, jak to bude dál. Opravdu jsem napsala první díl Pána hor už někdy v 17 či 18 letech. A pak jsem si ho psala doma na mateřské dovolené, po nocích či nedělích. Nakonec z toho bylo 20 let psaní Pána hor. Když jsem ho nesla do nakladatelství, tak už byl v šuplíku v podstatě hotový. Teď vyjde pošesté, takže si myslím, je pořád životaschopný.

Poslouchala jsem příběhy babičky a dědečka celé dětství. Mám pocit, že jim tuhle knížku pořád dlužím. Bude se jmenovat Počkej na mě.
Hana Marie Körnerová, spisovatelka

Kolik knížek jste napsala?
Musela jsem si to spočítat, protože čtenáři to vždy chtějí vědět. Je to tedy 34 knih za 50 let psaní. To je lenost, že ano? Někteří mí kolegové píší pět knih do roka, ale to skutečně nedám.

Čtěte také

Historik Zdeněk Zahradník: Když držíte v ruce starou knihu a můžete se s ní polaskat, je to nádhera

Vím o vás, že si vždy necháváte příběh dlouho procházet hlavou.
Říkám tomu, že knihu v duchu přežvykuji, až ji mám hotovou. A pak příběh teprve píši. Takže už vím, jak dopadne, jak bude vše vypadat, jen doplním dialogy. Jen to prostě vylepším. Vždy už vím, jak to dopadne. Vymyslím jen drobné odbočky, něco dramatického na udržení divácké pozornosti. Ale ten základ mám jasný dopředu.

Nedávno tady jedna vaše kolegyně spisovatelka říkal, že existují dva druhy spisovatelů. Jeden, to jsou zahradníci, kteří zasadí písmenka a čekají, co jim z nich vyroste. A pak ten druhý, to jsou architekti, kteří přesně vše vědí dopředu a mají naplánováno.
V tom případě jsem spisovatel architekt. Ale je pravda, že někdy potřebuje kniha takzvaně dozrát. Třeba Heřmánkové údolí, který je mým nejznámějším románem, jsem opravdu měla v hlavě 35 let. Byla jsem mladá holka, když mi ten příběh jistá paní vyprávěla, a byla jsem stejně stará jako ona, když jsem ho napsala. A myslím, že právě onen nadhled věku z něj udělal tak čtivou knihu. Podle knihkupců byla třetí nejprodávanější knihou v kamenných obchodech loňského roku. Heřmánkové údolí po 13 letech od prvního vydání.

Čtěte také

Alena Mornštajnová: Opakované čtení je nejzajímavější. Začnete si všímat všech krásných detailů

Bylo také inspirované venkovem a vaším dětstvím?
Inspirované bylo vyprávěním oné paní, která sem přišla po válce z Ruska, nebo spíš z Ukrajiny, jako šestnáctiletý sirotek. Je to její příběh, který jsem doplnila vyprávěním svých rodičů, prarodičů a přátel, kteří tu dobu pamatovali. A je to příběh o lidské síle. O síle života, který si vždy cestu najde.

Kterou z vašich knížek máte nejraději? Dá se na tu otázku vůbec odpovědět?
Já nevím. Mně osobně pomohl Pán hor, kterého jsem psala, když jsem měla těžké životní období. Když mi umírali rodiče a prarodiče. Když jsem byla sama nemocná. Vytáhla jsem Pána hor a pokračovala jsem. Takže to byl takový můj životní druh. A pak román Prosím vás, sestřičko. To je o mých začátcích ve zdravotnictví v 70. letech.

Co si naopak ráda přečtete? Protože v dětství jste prý také přečetla celou vaši obecní knihovnu.
Přesně tak, když už jsem uměla dobře číst, tak jsem to brala od A, jako když sýkorka vyzobává krmítko. Vyzobala jsem to až do Z. A pak jsem přišla do okresní knihovny, a vyzobala jsem ji také. Mám ráda spisovatele Roberta Merleho, jako vypravěč historie je podle mne nepřekonatelný. A přitom se dnes už skoro nečte.

Jakub Schmidt a Hana Marie Körnerová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A na čem právě pracujete? Můžeme se těšit na nějakou vaši novou knížku?
Hodně mi čtenáři, chudáci, píší, kdy bude nová kniha. Měla jsem tříletou pauzu, ale začala jsem znovu psát. Třetí díl historické trilogie z doby Ludvíka XV., takže to musím dopsat. Jmenuje se to Znamení ohně. První bylo Znamení jednorožce, druhé Znamení hada. A pak ještě pořád nosím v hlavě knihu, kterou také musím napsat, pokud se toho dožiji, protože píši pomalu. Ta je inspirována životem mé babičky a dědečka, kteří se narodili roku 1900, a žili na rozhraní bývalých Sudet na Litoměřicku, ale pocházeli odsud, ze zdejšího kraje. Poslouchala jsem jejich příběhy celé dětství a mám pocit, že jim tuhle knížku pořád dlužím. Bude se jmenovat Počkej na mě. Většinou autor neví název knihy třeba do půlky, když píše, ale tohle já vím už dopředu.

Naším hostem byla dnes spisovatelka Hana Marie Körnerová. Moc děkuji za rozhovor.