Zaslouženou dovolenou trávil minulý týden na Znojemsku jeden z nejvýznamnějších českých diplomatů Libor Sečka. Rodák z Mramotic se nyní připravuje na své další přidělení ve Španělsku. V zemi, kde před více než třiceti lety prakticky svou diplomatickou kariéru začínal. Původně byl právě specialistou na španělsky mluvící země, jako vysoce ceněný odborník byl ale vysílán na mnohé další exponované mise. Před naším vstupem do Evropské unie byl velvyslancem právě u této instituce, vedl ambasádu také v Itálii, Mexiku, v Číně či naposledy ve Velké Británii. Před svým přidělením do Španělska pak vedl tým pro Indopacifické země.
Dá se říct, že jste dnes díky svým přidělením na velmi významných místech nejvýznamnějším českým diplomatem…
Těch významných českých diplomatů je hodně. Já mám to štěstí, že teď už budu vlastně pošesté velvyslancem. Pošesté budu zastupovat Českou republiku v zemi, kam mě vláda a prezident posílají, a to je skutečně v porovnání s ostatními kolegy takový malý rekord.
Jak se vůbec kluk z Mramotic mohl dostat do takhle vysokých pater diplomacie. Bylo by to dnes vůbec ještě možné?
Možné to je, ale vyžaduje to obrovskou vůli a hodně tomu obětovat. Jít si za svým snem. Je to jako v každé profesi nebo třeba ve sportu. Když se pro něco rozhodnete, musíte tomu všechno podřídit a věnovat tomu maximální úsilí. Takže to určitě možné je, ale dnes u těch mladých lidí nevidím takové to odhodlání dosahovat cílů přes řadu překážek. Je potřeba odstoupit od nějakého vnitřního pohodlí a od jakési konformity ve svém životě a jít cestou překonávání překážek.
Kdy vlastně ve vás uzrála myšlenky jít studovat mezinárodní vztahy?
Já jsem hodně četl, mimo jiné i všechny dostupné cestopisy a knihy o mořeplavcích a mým obrovským přáním bylo stát se námořníkem. Československo tehdy mělo flotilu čtrnácti námořních lodí a já jsem uvažoval, že bych chtěl být kapitánem některé z těch lodí. Pořád jsem pokukoval po tom, kde se to dá studovat, a když jsem byl na znojemském gymnáziu, přišla nabídka na studium v zahraničí. Bylo tam i námořnictví, které se studovalo ve Štětíně a v dnes ukrajinské Oděse, ale současně v té nabídce byly i mezinárodní ekonomické vztahy. A já jsem si řekl, že to by bylo asi ještě lepší a rozhodl jsem se pro ty mezinárodní vztahy, což mě přivedlo k diplomacii.
Ta se tehdy studovala v Moskvě. Jak probíhal výběr?
Musel jsem absolvovat čtyři zkoušky na různých úrovních. Na ministerstvu školství, na právnické fakultě, na ministerstvu zahraničních věcí… Ten výběr byl poměrně složitý, nebylo to jednoduché, ale byla to cesta. Když jsem všechny ty zkoušky udělal, přišlo mi potvrzení, že jsem byl přijat a ministerstvo zahraničí určilo jazykovou specializaci. Já jsem dostal angličtinu a španělštinu.
Jaké to bylo přijet do Sovětského svazu, kde ty podmínky k životu byly o dost horší než v tehdejším Československu?
Já jsem tehdy neměl moc představu, jak to tam vypadá. Bylo to pro mě obrovské překvapení, na které jsem nebyl připraven. V té době byla Moskva obrovské velmi odcizené město, služby tam moc nefungovaly. Rozhodně tam nebyl takový studentský život jako u nás. První dva roky jsme chodili do školy ještě i v sobotu. Bylo to trochu jako na vojně. I to stipendium, které jsme měli, bylo poměrně malé. Když jsem později získal prospěchové stipendium, už se mi žilo líp. Svátkem pro nás bylo, když jsme mohli jednou za měsíc na propustku do české hospody, která byla provozována při velvyslanectví. Všichni jsme se těšili, jak si tam dáme pivo a řízek.
Vy jste nakonec strávil v Moskvě pět let…
A bylo to zajímavé období, protože to bylo období změn. Když nastoupil Gorbačov, najednou se mi tam spousta věcí začala zdát jednodušších a lepších než tady. Měli jsme třeba na škole knihovnu s uzavřenou částí, kam se mohlo jen se zvláštním povolením. V době, kdy nastoupil Gorbačov, tak nám to otevřeli, takže první spisy Masaryka jsem si mohl přečíst v Moskvě. Četl jsem tam třeba i španělské noviny. Ta historie není jednoduchá, ale v určité chvíli byla otevřenost v Rusku větší než tady. U nás se tomu snažili nějak přizpůsobovat, ale pak došlo ke krachu celého toho systému.
Co jste v té době po návratu ze studií dělal?
Pracoval jsem tři roky jako referent pro Španělsko a Portugalsko na ministerstvu zahraničí a zároveň jsem se jako kluk ze Znojma přizpůsoboval životu v Praze a také se seznamoval s chodem té instituce. No a pak přišla revoluce.
A s ní i vaše první zahraniční mise…
To bylo zajímavé. Zavolali mi z hradu, kam nastoupil nový pan prezident Václav Havel, a řekli mi, že se ke mně bude hlásit paní Pavla Řezníčková, která bude naší novou velvyslankyní ve Španělsku, a že ji mám naučit, jak má být velvyslankyní.
Takže jste jako kariérní diplomat měl krýt záda politické velvyslankyni?
Zkrátka tehdy přicházeli velvyslanci, kteří odpovídali nové době. Já jsem byl na ministerstvu zahraničí tři roky, to získáte nějakou zkušenost, ale ne zas tak moc velkou. Bylo mi nějakých dvacet sedm let a já jsem jí měl dávat nějaké školení. Přijela strašně hodná, krásná paní, profesí malířka a ilustrátorka, která to činila s dobrou vůlí pomoci České republice a dělat velvyslankyni ve Španělsku. A já jsem se jí během asi půl roku snažil předat to málo, co jsem sám věděl. Ona z toho byla nadšená, a když jsem měl jet do Peru, řekla, že by byla ráda, když už jsme se tak sblížili, abych s ní jel do Madridu. A nakonec to prosadila, že jsem v létě roku 1990 odjel do Madridu, kde jsem jako jeden z nových lidí pracoval s ní. Nebylo to jednoduché, ale povedlo se nám tam dát dohromady nový tým a zažili jsme tam spoustu věcí včetně třeba rozdělení Československa. Takže takhle jsem se dostal poprvé do Španělska a teď se tam budu po třiceti letech vracet.
Mezi tím jste ovšem měl řadu dalších přidělení. My jsme ve Znojemském týdnu už s vámi vedli rozhovory o přidělení k Evropské unii, o Itálii, Mexiku, Číně i Velké Británii. Vraťme se ještě k Číně. Od doby vašeho mandátu v této zemi se situace dost změnila. Jak ji vnímáte nyní?
Režim se utužuje, rozpínavost roste. To, že v USA studovaly statisíce čínských studentů, neznamená, že by přinesli Ameriku do Číny, ale znamená to, že z Ameriky brali všechno pro Čínu, aby ještě víc rostla. Už se došlo k názoru, že toto není cesta. A z pozice Cooperation se přešlo ke Confrontation, to znamená od spolupráce ke konfrontaci. Dnes máme dva světy a my hledáme cestu, jak se s tím vypořádat. Pořád ještě musíme a budeme spolupracovat, ale s vědomím toho, jak nebezpečné mohou být některé čínské investice v naší společnosti včetně počítačových zařízení, komunikačních sítí atd.
Může se Evropa a USA obejít bez čínského zboží a naopak může se Čína obejít bez evropských a amerických odběratelů?
To je zajímavá otázka. Asi se ještě nemůžeme úplně obejít, ale jak covid, tak i čínská rozpínavost posledního období ukázaly, že je potřeba jít cestou soběstačnosti. Takže Evropská unie razí velké heslo evropské strategické autonomie neboli soběstačnosti v řadě ohledů. Teď jsme viděli, jak je nebezpečné být závislí na Rusku s energiemi, stejně tak s některými vzácnými kovy. My se snažíme jako Evropa, jako Západ obecně odejít z těch dodavatelských řetězců napojených na Čínu a orientovat se na vlastní s věrohodnějšími partnery nebo si to přímo vytvářet u sebe.
Celý rozhovor najdete v tištěné podobě Znojemského týdne nebo v jeho elektronické podobě.
