Jak rejnok prohrál s Jeremiášem. Koncertní síň v kostele sv. Anny, České Budějovice
Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.
Uprostřed roku 2008 se zdálo, že do pěti let bude ozdobou nejen samotného města, ale celé České republiky. Její autor, nápaditý architekt Jan Kaplický, se totiž nenechal odradit políčkem, jaký mu uštědřila pražská politika v kauze Národní knihovny. A přišel s projektem koncertní budovy, který mě nepřestává fascinovat. Líbí se mi ještě víc než koncertní sál Vltava, který má snad už doopravdy vzniknout v našem hlavním městě na břehu stejnojmenné řeky.
Rejnok, detailně propracovaný v plánech Kaplického studia Future Systems, vypadal skvěle. Zvlněný tvar jeho střechy mělo umožnit využití bezpočtu černých kulatých šupin, ze kterých se měla skládat. Elegantní lesklou čerň povrchu, jež měla připomínat smoking, zdobila dvě výrazná okna v přední části stavby, podobná lesklým, uhrančivě svítícím očím. Dovnitř se ale mělo vstupovat zezadu, pomyslným ocasem rejnoka. A z prostorného přízemního foyer stoupat po točitém schodišti nahoru do dvou koncertních sálů. Větší, pojmenovaný po Emě Destinnové, byl navržen pro tisíc, menší pro čtyři sta diváků. Těšilo mě, že měl svým názvem připomínat rodáka z jihočeských Tučap, Karla Ančerla.
Jenže. Antonín Kazil, předseda Jihočeského spolku přátel hudby a ředitel festivalu nesoucího jméno „božské Emy“, si jako hlavní garant rejnoka ukousl příliš velké sousto. Především finančně. Jak už to bývá, původní odhad hovořící o miliardě se v postupně navýšil na víc než dvojnásobek. Město poskytlo zdarma pozemky, což nebyl malý vklad. Evropské fondy zřejmě neuměl pan Kazil „zprocesovat“ - a jeho tajemní investoři ne a ne odhalit totožnost. Výsledek?
Deset let, od roku 2010 do roku 2020, radnice čekala. Nedělo se nic. Architekt Kaplický zemřel už v roce 2009, Antonín Kazil ho následoval o jedenáct let později. Rejnok z Českých Budějovic tiše odplul…
- Kostel sv. Anny (©Profimedia)
Ještě jednou oklikou zamíříme do cílového místa naší českobudějovické pouti za klasickou hudbu a koncertní síní, kde se v současnosti nejvíc – a nejlíp – provozuje. Naší zastávkou budiž Kulturní dům Metropol na prostorném Senovážném náměstí. Svou čelní stěnou vzdáleně připomínající brněnského Janáčkovo divadlo, pohříchu ovšem méně pohledný. Trojice jihočeských architektů, jmenovitě František Šulc, Otto Kubík a Zdeněk Stašek, se zjevně inspirovala trendy šedesátých let minulého století, kdy se svým návrhem na multifukční budovu uspěli. Metropol byl nicméně zprovozněn až roku 1971.
Jeho dominantou je Společenský sál pro osm set návštěvníků. Jak samotný název napovídá, byl určen pro nejrůznější příležitosti. Plesy, přednášky, ale také koncerty. Do sálu se přichází zajímavě navrženým foyer, které připomíná francouzskou rozvernost, u nás nevídanou a ve strohém prostředí Metropolu nečekanou.
Další sál, tentokrát pro pět set padesát diváků, nese název Divadelní. A českobudějovické divadlo které tu naplno sídlilo v sedmdesátých i osmdesátých letech, ho dodnes jak využívá pro balet či operu. Soubory tu mohou využít prostorné jeviště, tak solidní zázemí. Technologická úroveň byla výrazně vylepšena během rekonstrukce roku 1984, která následovala po zničujícím požáru.
Nejen ten, ale zřejmě i řadu útoků z oficiálních míst dokázal od počátku existence Kulturního domu Metropol přežít jeho dlouholetý ředitel Jaromír Schel. Právě tady především jeho zásluhou vznikl a dvacet let, od roku 1973 do roku 1993, pilně fungoval Kruh přátel hudby. Za zmíněnou dobu uspořádal na dvě stě koncertů. Od pětaosmdesátého se na dalších sedmnáct let přidal Filmový klub. A protože v rámci víceúčelového Kulturního domu Metropol lze navštívil z Malý sál pro sto sedmdesát diváků či využívat různé plochy pro výstavy, zorganizoval tu pan ředitel během osmé dekády přehlídku výtvarných děl Oldřicha Kulhánka, Vladimíra Boudníka anebo Jiřího Johna, oficiálně tehdy přehlížených. I díky těmto počinům zůstal Jaromír Schel ve funkci i dlouho po Listopadu 1989, jmenovitě až do roku 2007. Celkem vedl Kulturní dům Metropol skoro půl století.
Když se budova znovu slavnostně otevírala po zmíněné rekonstrukci, „pokřtila“ ji Dvořákova opera Rusalka.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 17. července v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 20. 7. v 22:00 a v sobotu 22. 7. ve 13:00.
Ilustrační foto: České Budějovice (©Profimedia)
