Otec atomové bomby Robert Oppenheimer rehabilitován - po 68 letech

17. 7. 2023 / Zdeněk Slanina

 

Tím se po nějakých šedesáti osmi letech uzavřela epizoda z éry studené války, a specielně mccarthismu, všeobecně známá v (americké) akademické obci. Jde o teprve nyní provedené zrušení kroku, kterým v roce 1954 Americká komise pro atomovou energii odebrala Robertu Oppenheimerovi bezpečnostní prověrku. Tím se nemohl dál podílet na utajovaném jaderném výzkumu, a stal se do jisté míry nedůvěryhodným občanem kategorie B. Ministryně energetiky Jennifer Granholmová vyhlásila, že řečená komise tehdy jednala z politických motivů proti muži, který hrál nenahraditelnou roli v americkém válečném výzkumu, proti muži, jehož loajalita k vlasti nebyla nikdy vážně zpochybněna. Dodala, že historické doklady naznačují, že odebrání bezpečnostní prověrky mělo spíše co do činění se snahou zpochybnit Oppenheimera jako kritického účastníka diskuzí o jaderných zbraních. Oppenheimer za války vedl tajnou laboratoř v Los Alamos, centru Manhattan projektu, kde byla během druhé světové války úspěšně zkonstruovaná prvá atomová bomba (pracující se štěpením uranu). Po válce byl Oppenheimer skeptický k projektu vodíkové bomby (pracující se syntézou na bázi vodíkových isotopů, tedy s termojadernou reakcí jinak probíhající na Slunci) - jeho skepse pramenila z v té době ještě nedořešených fyzikálních aspektů.

J. Robert Oppenheimer (1904–1967) pocházel z židovské rodiny, jeho otec se do Ameriky přístěhoval z Německa koncem 19. století. Syn ale nepokračoval v rodinném businessu, nýbrž studoval chemii a fyziku, a pak se vydal do Evropy. V roce 1926 dorazil na univerzitu v německém Göttingen. Zde spolupracoval s Maxem Bornem [ten v roce 1954 obdržel Nobelovu cenu za fyziku - za své fundamentální výzkumy v kvantové mechanice, zvláště za pravděpodobnostní interpretaci vlnové funkce]. Tato spolupráce dala vzniknout koncepci Born-Oppenheimerovy aproximace o možnosti separovat elektronické a jaderné pohyby v molekulárních systémech (v nepravděpodobném případě, že by si někdo chtěl o tom přečíst něco více, viz třeba str. 29- 33 zde: https://vdocuments.mx/zdenek-slanina-contemporary-theory-of-chemical-isomerism-dreidel-pubco.html?page=1 ).

Jak je dnes známo, (poněkud skrytou) klíčovou roli v odebrání bezpečnostní prověrky Oppenheimerovi sehrál jiný fyzik - Edward Teller (1908-2003), v Americe známý jako "Otec americké vodíkové bomby". Ten pocházel z maďarské židovské rodiny. I ten v r. 1926 vyrazil do Němec, pobýval také i v Göttingen, a v polovině třicátých let přesídlil do USA. Během německého pobytu utrpěl při dopravní nehodě vážné zranění nohy, po kterém nosil protézu a do konce života kulhal. Jeho evropské působení vedlo k popisu dvou jevů z molekulové fyziky, znamé jsou jako Renner-Tellerův a Jahn-Tellerův efekt. Ty se týkají redukce symetrie molekul ve speciálních konstelacích, kdy separace pohybů elektronů a jader přestává být použitelná (pro zcela nepravděpodobný případ, že si někdo chce přečíst více, viz str. 34, 35 na hořením linku). I Teller působil v Manhattan projektu od jeho počátku. Záhy však došlo k prvním frikcím, když Oppenheimer ustanovil za šéfa teoretické sekce nikoliv Tellera, nýbrž Hanse Bethe (Nobelova cena za fyziku 1967 za práci na jaderných procesech ve hvězdách) - toto jmenování vedlo k Tellerově nespokojenosti s oběma zbývajícími aktéry. Ještě za války, a hlavně po jejím skončení, Teller byl zaujat myšlenkou na konstrukci vodíkové bomby. Nicméně jeho původní konstrukční představy nebyly fyzikálně reálné, a proto je Oppenheimer nepodporoval. Tento základní problém byl překonán až později s pomocí polského matematika židovského původu Stanisława Ulama (1909 -1984). Oppenheimer nebyl sám kdo oponoval původní koncepci jako fyzikálně nereálné - podobně oponovali třeba i Enrico Fermi či Isidor Rabi. Leč vlivní úředníci zaměřili svou pozornost na Oppenheimera jako zvlášť viditelnou postavu projektu - neb v dobové atmosféře chtěli prokázat bdělost a ostražitost. A byl to Teller, kdo byl ochoten dodat potřebné negativni svědectví o Oppenheimerovi. V atmosféře honu na čarodějnice na pozadí mccarthismu to stačilo. Stačilo, že Teller pateticky vyhlásil, že zájmy národa by měly být v rukou, kterým by on věřil více. Bylo ignorováno, že jiní svědčili neutrálně či i ve prospěch Oppenheimera. Zatímco Tellerův negativní názor bylo právě to, co chtěli úředníci slyšet, většina fyzikální obce to naopak chápala jako svého druhu úskok, zradu na Oppenheimerovi. Teller se tak ve vědecké obci dostal do dlouhodobé izolace. Do konce života se profiloval jako stoupenec vytrvalého zbrojení. To mu nakonec vyneslo satirickou Cenu Ignáce Nobela za mír v roce 1991 se zdůvodněním, že změnil význam slova mír jak jsme ho znali (původní definice tehdy určovala, že Ceny Ignáce Nobela se udělují za výdobytky ducha, které "nemohou nebo by neměly být reprodukovány" - achievements that "cannot or should not be reproduced").

Oppenheimer po zmanipulovaném odebrání bezpečnostní prověrky mohl aspoň pokračovat v čistě vědecké práci v Princetonu na tamním Ústavu pokročilých studií. Oppeheimerova rehabilitace 55 let po jeho smrti nemá nějaký praktický význam pro jeho potomky. Má však význam pro vědeckou obec, i pro pohled veřejnosti na státní instituce. Tedy, že ty aspoň v principu a po letech dokáží přiznat svá pochybení, přehmaty. Je to jistě lepší, než kdyby zuby-nehty bránily průchodu pravdy - a dál tak snižovaly svou důvěryhodnost. A nakonec je to i jedním dalším potvrzením tzv. Planckova principu. Jeho zkrácené, úsporné znění je: Vědu posouvají vpřed - pohřby. V rozvinutější podobě pak zní: Nová vědecká pravda nevítězí tak, že přesvědčí své oponenty a přiměje je vidět světlo, nýbrž spíše tak, že její odpůrci posléze zemřou, a seznámí se s ní nastupující generace.

Poznamenejme, že dosti pravděpodobným impulsem k rehabilitaci mohlo být i natáčení amerického životopisného filmu Oppenheimer, který má premiéru během letošního července. Ve filmu má vystupovat i celá řada známých fyziků - Teller, Lawrence, Rabi, Feynman, Fuchs, Fermi, Bethe, Kistiakowsky (ten poslední je přesněji fyzikální chemik). Dalším faktorem asi bylo, že americká ministryně energetiky Jennifer Granholmová pusobila i v televizní publicistice.

Autor působí přes čtvrt století v Pacifiku jako badatel a profesor v oborech fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.