Zúčastnil se závodu veteránů Le Mans Classic: Vytáhli jsme z Aero Minor 120, kolem svištěly jaguáry

Na Le Mans Classic jste vzali speciál Aero Minor Sport z roku 1949. Ta auta tam byla dvě stejná?

Ano, byla tam dvě, a v podstatě to byla krásná analogie roku 1949, kdy dva Minory startovaly se stejnými čísly, 58 a 59, jak jsem si to s organizátory vyjednali, a velice úspěšně. První posádka dokonce byla celkově druhá a zvítězila ve třídě. Naše startovní číslo byla smíšená francouzsko-česká posádka Jean Jacques Poch a Ivan Hodáč, ta tehdy skončila třináctá. Byl to krásný příběh francouzsko-české kulturní spolupráce v oblasti sportu, což mě nadchlo i vzhledem k tomu, že jsem frankofonní. Bylo to úžasné, nebylo to jen o autu, ale i o příběhu. Ten se nám prostě podařil.

Čtěte také

Závod v Le Mans slaví 100 let. Fanoušci to oslavili jízdou veteránů, někteří s nimi jezdí i pro chleba

Kdybych tak dlouho ladila dohromady tak drahé auto, tak bych se bála, že nedojedu…

Je to drama od začátku dokonce, jede se tam pět jízd. S čtyřiadvacetihodinovkou bychom se časově nevešli, bylo tam šest gridů a v každém z nich bylo nacpáno 85 aut. Jede se pětkrát 43 minut plus manipulační časy, kdy se dojede kolo. Ale ono to stačí, tam člověk nemůže auto šetřit a jet si veteránskou jízdu. Člověk je donucený nedělat ostudu a jet na možnostech jezdce a auta.

Měli jsme autíčko s malinkým motorem 650 kubíků a vymačkali jsme z něj díky našim motorářům, co se dalo. Takže jsme se dostali dokonce na 120, což u Aero Minoru bylo docela dost. Nesmí se překážet, musí se jet podle závodnických pravidel, vedle vás sviští jaguáry, které umějí 250, 270. Ti chlapi si mezi sebou vůbec nic nedarují.

Jawa Minor a Aero|foto:Jaroslav Hoření, Český rozhlas

Jaká je noc za volantem v Le Mans?

Všichni známe výstupy, jak auta, když prší, tancují po dráze. Na potvoru ne mě vyšla také noční jízda, přestože jsem si pořídil trenažér, abych si vyzkoušel trať, a videí je na internetu mraky, tak tím, že jsme se starali o to, abychom auto do Francie dopravili, jsem nakonec trať vůbec neznal. Vyšla na mě noc a začalo pršet. Jel jsem, všude kapky deště, Minor je otevřené autíčko – nebylo to jednoduché, před zatáčkou jsem neviděl, kam šipka směřuje, všechny světla zezadu mi svítily do očí.

Bylo to docela dramatické, pak mě naštěstí vysvobodila červená vlajka, protože podmínky už byly takové, že to bylo riskantní. Takže jsme jeli v klidu a skupinku startovního pole jsem měl právo vést, protože jsem byl nejpomalejší. Přestože jsem si říkal, že nesmím rozbít auto, a přivézt ho do cíle, ten zážitek byl úžasný.

Letošní výroční závody trhaly rekordy ve všech ohledech a prý to byla nádherná show, ale ty jsi jako závodník nic neviděl?

Viděl jsem pár ostatních autíček, nenechal jsem si ujít ty, které jsem si ještě pamatoval z 80. let – porsche, jaguáry. Byl to velký zážitek, když vidíte auta, která maximálně vidíte třeba v Paříži na retro mobilu, kde tam stojí vystavené jako exponáty. A nejednou si to tam rozdávají, po dráze jezdí stamiliony korun. Je strašně velká hodnota dostat auto na silnici, je tam ohromná příprava. Ve chvilkách jsem si prošel depa a pár jsem si jich vyfotil.

Jak se připravuje vůz na veteránský závod Le Mans? A co znamená veteránská vášeň? Poslechněte si celý rozhovor.