‚Nejezdím proti klukům, jezdím proti vodě.‘ Přindiš neřeší, kdo bude na olympiádě, ale chce se posouvat
Ve studiu Radiožurnálu Sport se objevil vodní slalomář Vít Přindiš, který nedávno na Evropských hrách získal bronzovou medaili. V rozhovoru se rozpovídal o tom, jaký vztah má s olympijským vítězem Jiřím Prskavcem, se kterým trénuje v jedné skupině, ale také o tom, jak se mu daří skloubit trénink a rodinný život.
Vítku, vaše závodní sezona je zhruba v půlce. Jak zatím hodnotíš její průběh?
Jsem částečně spokojený a částečně ne. Povedlo se mi získat několik medailí ve Světových pohárech, teď jsem získal bronz na Evropských hrách, sice v mé doplňkové disciplíně cayakcrossu, ale v té hlavní se mi nezadařilo. To mě mrzí nejvíc. Rozjeté to není špatně, jsem dobře v celkovém hodnocení ve Světovém poháru, nicméně jak jsi zmínila, na mistrovství světa, kde se pojede globální nominace na olympiádu a je to největší závod sezony, tak to se teprve blíží. To, co bylo, už je teď jedno, důležité je připravit se co nejlépe na ty další závody.
Jak těžké je připravit formu na vrchol sezony až v jejím závěru v polovině září?
My jsme na to docela zvyklí, protože kromě loňského roku, kdy bylo mistrovství světa na přelomu července a srpna, takže spíš je těžké říct si prioritu, který ten závod je ten hlavní. Některé dílčí závody, mistrovství republiky, Světový pohár jet z plného tréninku a snažit se trénovat a přenést to na mistrovství světa. Někdy to vyjde, někdy ne. Chtěl jsem to udělat teď na jaře, vrchol pro mě byly Evropské hry, dařilo se mi předtím, ale Evropské hry prostě z nějakého důvodu nevyšly. Někdy to vyjde dobře a někdy se to prostě nevydaří.
Jak se díváš na multisportovní akci, jako jsou Evropské hry?
Jako účastník a sportovec, který si mohl zažít atmosféru té evropské vesnice, potkávat se s ostatními sportovci, tak se mi to hrozně líbilo. Pro mě to byla taková první multisportovní akce v životě, takže za mě skvělé. Otázka je, jak ty sporty jsou tam zařazené, jak jsou brané vážně a jak složité je tam získat medaili. Pro nás to bylo jako mistrovství Evropy, částečně i olympijská nominace, takže závod měl velkou váhu a byli tam nejlepší závodníci. Některé sporty to měly třeba týden po mistrovství Evropy, takže to na mě působilo trošku zvláštně, že se to nedalo dohromady. To ale není asi otázka na mě, ale na ty olympijské výbory, jak to chtějí pojmout. Za mě jako sportovce se mi to moc líbilo a celou akci jsem si z pohledu atmosféry a setkávání užil.
Měl jsi možnost vidět i jiné sporty?
Byli jsme v Krakově v podstatě po celou dobu konání her, protože jsme tam přijeli v úterý, ve středu se začínalo. Dokonce jsme šli ještě s Lukášem Rohanem a Kubou Krejčím na zahájení, což bylo hrozně hezké. Párkrát jsme byli zafandit na holkám ragby, byli jsme na čtvrtfinále a pak i na finále. Bylo to super vidět je bojovat na hřišti, což je pro mě něco cizího, protože já bojuji jen s vodou. Klobouk dolů, co tam holky dokázaly.
Tunka si dojel na mistrovství Evropy pro zlato v kayakcrossu. Na pódiu ho doplnil třetí Přindiš
Číst článek
Stihl jsi i dovolenou. Jak tráví kanoista, který je věčně u vody, letní dovolenou?
Měl jsem takovou mikrodovolenou, byl to asi týden. Vyřešil jsem to letos tak, že jsem poslal manželku na dovolenou, ta jela s kamarádkama do Krkonoš si trochu odpočinout. Jak jsem byl hodně na cestách, tak byla pořád doma s malou, tak jsem chtěl, aby si trochu odpočinula, a s dcerou doma jsem byla já. Podnikali jsme výlety na bazény, na hřiště a myslím, že jsme si to udělali hodně hezké.
Jsi součástí generace našich úspěšných kajakářů. V čem tkví úspěch vaší generace?
Hraje roli to, že jsme spolu všichni tak trochu vyrůstali v jednom oddíle, šatně, jedné trati, vídáme se na tréninku, porovnáváme se i mimo své skupiny v rámci společných tréninků, když máme dvakrát týdně měřené tratě. Tohle porovnávání a hecování hrozně zvedá úroveň přemýšlení, protože kluci se na sebe neustále snaží dotáhnout a snažíme se vymyslet, co by šlo udělat lépe, kde být rychlejší. Přináší to ovoce, ale ve světě to vůbec nechápou, jak je možné, že teď aktuálně trénuji s Jířou Prskavcem, když on je světová jednička a já dvojka. Lidi nechápou, jak je možné, že spolu můžeme trénovat, ve světě je to hodně atypické a to nemyslím jen ve vodním slalomu, ale obecně ve sportech. Nám to ale funguje, taky jsme k tomu asi už dospěli těmi léty, protože kdybychom spolu trénovali před pěti deseti lety, tak to třeba nebude fungovat. Teď to ale funguje, jsem za to moc rád a je to taková škola, posouvání se. Věřím, že kdybych ustrnul na nějaké metě, přemýšlení o tom sportu a přemýšlení o závodění, tak budu ještě chvíli jezdit dobře, ale už mě to nikam neposune. Pořád ještě cítím, že bych se někam posunout chtěl a možná to i dokázal.
Máš nějakou logiku proto, že velmi silnou generaci kanoistů vystřídala generace kajakářů?
Je to taková generační obměna. Celý český tým je extrémně silný ve všech kategoriích a dokáže získávat medaile. Singlkanoisti se hodně vrátili, Lukáš Rohan je stříbrný olympijský medailista, Vašek Chaloupka mistr světa, takže kluci se vrátili a jsou strašně silní. Naopak naše generace kajakářů odrůstá stářím, protože my čtyři už jsme přes 30 let. Teď se k nám přidal mladík Kuba Krejčík, který je jedenadvacetiletej. Je tam ale vidět, že tam nástup je, dotahuje se to na nás, mladí kluci se snaží a jsou ve špičkové formě. Kuba vletěl do reprezentace letos na jaře, hned už zajíždí finále Světových pohárů a sílu a závodnickou hlavu má dobře nastavenou a bude potřeba jen trochu vyladit, aby získával medaile. U něj to bude myslím ale rychlý vývoj.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Můžeme se do budoucna tedy těšit na další úspěšné závodníky?
Určitě tam jsou. Musím zmínit tu generaci, co byli tři, čtyři, šest let za námi, tak jsme asi trochu odehnali, protože jsme v reprezentaci dlouho, daří se nám a oni se nedokázali prosadit. Ten systém je pak trochu vyplivne, protože když se pár let nedostanou do reprezentace, nebudou mít podporu a je to pak těžké. Spoustu z nich se ale etablovalo jako výborní trenéři a už mají tu kariéru jinde. Je to ale těžké, protože v tom sportu u nás není místo pro průměrného závodníka, musí to být špičkový závodník, a když se tam dostane, tak už má opravdu šanci na výborné výsledky.
Když se podívám na tebe, Vávru Hradilka, Jiřího Prskavce, tak jsou vaše styly ježdění odlišné?
Já je tam vidím dost. Asi by stačilo nás tři postavit vedle sebe a podívat se, jaké jsme somatotypy. Já jsem z nich nejvyšší a nejhubenější, moje ruce jsou asi třetinové, jako má Vávra. Jířa je zase menší, ale extrémně silný a vytrvalý. Vávra to vždycky urve. Naše styly jsou hodně rozdílné, ale pro laika to může vypadat hodně podobně v té rychlosti, protože se snažíme ty branky obtočit co nejvíc, nejrychleji, zkracovat dráhu a v tom je třeba mistr Jířa, který dokáže tu dráhu minimalizovat. Může si toho dovolit víc, protože má kratší tělo a pohyby, váhu v lodi, ta taky hraje roli, nemusí tolik tahat jako já. Naše styly jsou opravdu rozdílné.
Takže tím, že jste rozdílné somatotypy, tak od sebe nemůžete nic odkoukat?
To zase můžeme. Já sice vím, že nikdy nebudu jezdit jako Jířa a on nebude jezdit jako já, nicméně jsou tam typy projetí, které si já nebo on může zkoušet. Jezdím takový starší styl, delší dráhu, víc využívám vodu, on to zase zkrátí tak, že musí proti vodě víc zabrat, ale dráha je to nejkratší. Já se na to můžu podívat, zkusit to, a když by přišla krizová situace, tak to využít. Je dobré pořád zkoušet nové věci a i trenér Jiří Prskavec starší, když jsem k nim přestoupil, tak chtěl, abych to začal víc zkoušet, abych si našel nové varianty průjezdů a o vodě přemýšlel trochu jinak.
Velkým tématem je nominace na olympijské hry. Aktuální stav je takový, že máte jisté místo na olympiádu. Jak bude ta nominace probíhat dál?
Je to strašně komplikované, ani si nejsem jistý, jak to aktuálně s tím místem je. Mistrovství světa je hlavní olympijská nominace, a kdyby tam třeba Jířa získal místo na singlkanoi, tak přicházíme o místo v kajaku na Evropě. Je to prostě strašně složité, máme tam opravdu divné podmínky a tak divnou nominaci, že sám nevím, jak to je. Byly dobré výsledky na Evropských hrách, nejhorší výsledek v kategorii bylo čtvrté místo. Je velká šance, že ty místa tam nějaké spadnou, ale nemůžou tam spadnout všechny, ale musíme zabojovat na mistrovství světa. Druhá část je to, abychom mezi sebou získali nějaké body, a to je ještě složitější... Důležité je pro mě snažit se jezdit, co nejlépe na všech světových závodech, ale alfa omega je opravdu mistrovství světa, to se bude počítat vždycky a je pro nás nejdůležitější.
Předvedli jsme, že jsme nejlepší na světě, těšilo stříbrného Přindiše, který nestačil jen na Prskavce
Číst článek
Dá se zvyknout na to, že všichni jste ve světové špičce a nakonec jede na olympiádu jen jeden?
Už je to docela dlouho, co to tak je. Poslouchám to docela dlouho, že jsme takoví otloukánci, že bychom nás na olympiádě mohlo uspět víc. Bohužel to tak je nastavené, beru to tak, jak jsem to bral před Tokiem, že ten, kdo si to vyjede, tak tam pojede a bude to ten nejlepší zástupce z nás a bude mít i naší podporu. Jířa, který to vyjel na poslední olympiády, tak získal dvě medaile a rozhodně byl ten platný zástupce, který tam jel správě. Kdybych tam jel třeba já, tak tu medaili nezískám, člověk nikdy neví. Dělám maximum pro to, abych se tam dostal, ale nebojuji proti klukům. Jezdím sám se sebou a proti vodě a snažím se jí pochopit, abych na ní byl já spokojenej, a věřím, že když se mi dobře jezdí na vodě, tak výsledky přicházejí.
Jak jsi prožíval minulé olympijské hry, když nejprve Vávra Hradílek a později Jirka Prskavec získali medaile?
Vždycky jsem měl nějakou roli při olympiádách. Do Londýna jsem se letěl podívat jako fanoušek, když Vávra získal stříbro, a když bylo Rio, tak jsem strávil tři týdny na Lipně v olympijském parku, kde jsem mezi různými moderátorskými povinnostmi odbíhal komentovat živou jízdu, když jel o bronz. Na poslední olympiádě jsem měl taky nějaké povinnosti pro olympijský tým, takže jsem se vždycky něčeho účastnil a sledoval to v povzdálí. Když byla zlatá jízda v Tokiu, tak se sešla asi stovka lidí v sedm hodin ráno v Troji a fandilo se tam, jako kdyby to bylo přímo u nás na trati. To bylo hrozně hezké.
Jak by se řešilo na místě, kdyby ten jeden nominovaný kajakář den před závodem onemocněl? Může tam být nějaký náhradník?
Je tam náhradnické místo, většinou je to ten druhý v nominaci. Ale nevím, jak by se to řešilo, kdyby to bylo dva dny před, protože pro nás je opravdu důležité na té trati trénovat a strávit tam desítky hodin. Většinou to nefunguje tak, že by ten druhý závodník jezdil s týmem před olympiádou na ta místa, protože je to striktní co se týče účastníků, co tam mohou jezdit. Vůbec nevím, jak by se to řešilo.
Neexistuje tedy možnost, že by jeden čekal za zády toho nominovaného, aby případně zaskočil?
Kdyby to bylo jeden dva dny, tak vůbec nevím. Příští olympiáda bude v Paříži, tak tam by nebyl problém doletět, nicméně vůbec nevím, jak by se to řešilo.
Tvým trenérem byl i tvůj táta. Jak jste v té době kombinovali roli otec – syn a trenér – svěřenec?
Doma jsme to zvládali v pohodě. Táta měl vždy těch rolí víc a trenéřina pro něj byla taková trochu okrajová záležitost. On je šéf centra v Troji, takže se stará o ten areál, do toho si odbíhal na tréninky. Měli jsme tehdy silnou skupinu ve které byli extrémně silní kajakáři Ivan Pišvejc, medailista z mistrovství světa a Michal Buchtel. Pro mě to byla čest, když jsem byl mladý, že jsem s nimi mohl trénovat. Hrozně jsem se toho od nich naučil, byli to extrémně technicky založení jezdci, dokázali s vodou pracovat a to je asi ten základ, proč v těch stopách pokračuji a snažím se najít správnou cestu. Pak jsme ale cítili, když kluci končili, že ten limit jsme naplnili a já jsem potřeboval jít dál.
Aktuálně tedy trénuješ s tátou olympijského vítěze Jirky Prskavce. V čem tě v tvém sportovně zralejším věku může trenér posouvat dál?
Je neustále co se učit. Když jsem přestoupil od táty k Milanovi Říhovi, u kterého jsem byl osm let, k Jiřímu Prskavcovi, tak každý má na vodu jiný náhled a jinak to vidí. Strašně záleží na věku závodníka. Mladší závodníci potřebují trochu mentoring i životní, nejen na vodě, ale i mimo. Dělat jim větší podporu v těžších období, kdy se láme studium se sportem. V mém věku je to spíš o dobré radě před závodem, o tom, že respektuje náš věk a že ví, že máme ty věci dělat nějakým způsobem. To se pak projeví takovým klidem v daném momentu, což jsou závody. Trenér přijde před finále závodu a řekne hele, ty na to máš, neprď se s tím a ukaž, co umíš. Vidím, že mladší trenéři tohle třeba tolik neumí a jsou nervózní, nedají jim klid na osobní prostor, ale furt za nima chodí jako ocásek a ptají se, jestli je vše v pořádku. Na tohle pak musí mít trenér, stejně jako závodník, už trochu odzávoděno, aby měl ten nadhled a to je strašně důležité.
Když trénuješ vedle Jirky Prskavce mladšího, tak pokukuješ třeba taky po jeho časech?
Jasně, ty tréninkové časy a videa si často pouštíme společně. My zase tolik na striktní čas nejezdíme, Jířa Prskavec starší to natáčí a ukládá se čas, který je plus minus pár desetin. Vidím pak, když někde dostanu vteřinu, nebo jsem rychlejší. Pro nás je ale hlavní se podívat, jak to ten druhý zajel, a říct si, že to byla dobrá varianta, takhle to zkusit. Voda je o neustálém učení. V Polsku byla skoro každý den jiná hladina vody v té trati, takže jsme reagovali na to, co se ten den událo, abychom to upravili. Voda je živel a je to něco, s čím se neustále musíme učit pracovat.
Jsou vaše tréninkové dávky s Jirkou Prskavcem odlišné, nebo chodíte na stejné tréninky?
Tak 90 procent máme stejných a zbytek je malinko odlišný. Máme zjištěné doktorem, co nám sedí víc a na čem máme víc zapracovat. To je těch deset procent, které si každý dělá sám třeba na suchu, abychom eliminovali to, že já třeba v půlce vytuhnu. Mám doporučené tréninky, které si jedu sám a Jířa taky.
Je ti 34 let, děláš vrcholový sport řadu let. Co na to tvé tělo?
Občas stávkuje, naposledy na Evropských hrách. V noci jsem se převaloval, nemohl usnout a začaly mě bolet mezižeberní svaly, tak jsem si říkal, že to ráno bude dobré. Druhý den to bolelo víc a to už byla kvalifikace, tak mi to zatejpovali, ale pak se mi při jízdě zasekly lopatky. Závod jsem prožíval ve zvláštních bolestech. Snažím se s tělem čím dál více pracovat. S tím věkem mi přijde, že rozum a péče, kterou jsem dříve zanedbával, tak mi to dává větší smysl. Mám operované rameno, vyhřezlé ploténky... jak se říká, sportek ku zdraví.
Jak s tím bojuješ? Máš nějaké cvičení nebo rehabilitace?
Pravidelně chodím cvičit. Už asi sedm let chodím cvičit s naší fyzioterapeutkou. Za ty roky už víc vnímám tělo, když mě něco začíná bolet, tak tuším, že mě něco zatuhává. Hodně jsme řešili to, že mě bolela bedra, ale pak jsem změnil cvičení v posilovně, začal více cvičit na nohy než dříve. Nohy tolik nevyužíváme, chodíme sice běhat nebo plavat, ale když jsem najednou začal víc cvičit nohy a rozpohyboval pánev, tak jsem se zbavil bolesti zad v bederní části. Snažím se neustále tělo vnímat. Jsou dny, kdy mě nebolí vůbec nic, a pak přijde nějaký trénink nebo se blbě vyspím, ale aspoň už vím, co s tím pak dělat a jak na to zareagovat a do tréninku šel s tím, že už je to lepší.
Takže vodní slalomáře nejvíce bolí záda?
Určitě, protože sedíme v lodi a ty neustálé pohyby, i když jsou to mikropohyby, tak se ty plotýnky o sebe otírají. Líbilo se mi přirovnání profesora Koláře, který říkal, že když kape kapka vody do skály, tak to na první pohled není vidět, ale když tam kape tisíckrát za den, tak se tam něco udělá. Ve sportu je to stejné, i když je ten pohyb mikroskopický, tak když je pohyb špatný, tak se to někde projeví. Nejvíce záda a občas ramena při úrazech.
‚Někdy stačí informace nebo blbá esemeska.‘ Kouč Jelínek hovoří o tajích psychiky sportovců i manažerů
Číst článek
Co takové ty rýmy a nastydnutí ze studené vody?
Ani ne, možná jsme spíš odolnější. Trenér nás třeba v zimních měsících na vodu ani nežene, spíš se věnujeme suché přípravě a vodu si necháváme do tepla, kam když odletíme, tak tam už jsme pak na vodě hodně času. Neduh vodních sportovců jsou uši, protože když se nám tam dostává voda, tak mají tendenci zarůstat. Tvoří se tam takové výstupky, zvukovody se zužují a voda nevytéká. Říká se tomu plavecké, surfařské uši. Pak trpíme na záněty, a když jedeme třeba do Austrálie, nebo na Reúnion a je tam jiný typ vody, tak je ten zánět hodně rychlý a je neskutečně bolestivý.
Zmínil jsi Austrálii, Reúnion a kanál je i v Dubaji. Byl to velký posun, když jste začali využívat tyhle destinace?
Stoprocentně. Na větším soustředění jsem byl až v 21 letech, to bylo poprvé a jeli jsme do Spojených států a do Mexika. Pak se to zlomilo, že se trať postavila kousek od Dubaje, dalo docela létat do Austrálie, než byl covid. Posun to je obrovský, pro mladší závodníky, kteří tam létají třeba od 15 let, tak je to velký benefit, ale říkám si, jestli je to třeba nepřestane bavit. Já jsem pokaždé nadšený, když se dostanu do tepla a mohu trénovat v teple. Pro to tělo i pro psychiku je to strašně důležité než jezdit mezi ledovými kry v Troji.
Co dalšího kromě vody a posilovny je součástí vašeho tréninku?
Podzimní a jarní měsíce trávíme třikrát týdně v posilovně, osmkrát na vodě a třikrát běháme, plaveme, nějaká kompenzace. Hodně běžky, to je taky alfa omega našeho sportu, že jezdíme hodně na běžkách a pak tam jsou třeba skialpy nebo squash. Prostě to, co koho baví.
Máš tohle tréninkové období rád?
Docela jo, dříve jsem ho nesnášel. Vadilo mi chodit v zimě na vodu, když mrzne. Teď jsem si ale našel vztah k takovému tomu makání, když to bolí, posouvá mě to a najdu svůj limit. Teď jsem běžel běžecký závod a jedu v takových tepech, ve kterých bych trénovat neměl, ale jedu na max, hoří mi plíce, doběhnu a mám z toho dobrý pocit.
Jak rodina zvládá tvůj sportovní program?
Hrozně nerad používám to, že se to musí řídit podle mě. Snažíme se to doma kombinovat, manželka už taky pracuje, má povinnosti, naštěstí může pracovat doma, tak se to dá kombinovat s nějakými cestami. Snažíme se to vymyslet tak, aby to bylo pohodlné i pro ně, když já někam jedu, tak jestli má cenu, aby jeli se mnou, nebo ne. Pro mě je vždy hrozně důležité, aby se mnou jeli na to dlouhé zimní soustředění, třeba na ten Réunion, kde strávíme šest týdnů. Nedovedu si představit, že bych tam byl bez nich. Snažím se to vymyslet tak, aby jeli se mnou a já dokázal tréninkové období prožít s nimi a bylo to příjemnější, než kdybych tam byl v tréninkové depce a cíl byl v nedohlednu, protože závody jsou daleko.
Změnilo tě nějak, že nejsi jen sportovec, ale i táta malé dcery?
Asi jo. Vše, co dělám, tak přemýšlím tak, že to dělám pro ně, abych je zabezpečil, udělal hezký domov. Pořád přemýšlím, jak jim udělat radost. Byla to velká změna, je to změna a i ta priorita, že závodění je krásné, ale jsou důležitější věci, tak tomu pomohlo.
Tvůj tréninkový kolega Jirka Prskavec je taky tatínek od rodiny. Probíráte to i na tréninku?
Jo, jasně. Manželky se mají rády, takže spolu komunikují, a když jsme třeba na Réunionu, tak malý Jiříček jsou s mojí Amálkou skoro nejlepší kamarádi a hrozně se na sebe těší. Docela to probíráme, občas si nějaké nemoci předáme navzájem, takže je to takové veselé. Když jsem občas potřeboval na začátku nějaké rady, tak jsem se nebál Jíři zeptat, protože je zkušenější a má děti dvě, tak něco zažil.
Co bys chtěl ve své kariéře ještě stihnout?
To je těžké. U nás je alfa omega být v reprezentaci, být na velkých závodech a ukázat formu na světové úrovni. Jenže dostat se do reprezentace je extrémně těžké, místo nemáme jisté, musíme si ho každý rok vybojovat a zasloužit si ho a být každý rok mezi třemi nejlepšími v republice, což je těžší a těžší, protože mladí se derou nahoru. Jdu tak spíš rok od roku, snažím se být zdravotně v pořádku a dokud mě závodění bude bavit a dokud budu konkurenceschopný, tak se tomu budu ještě věnovat.
