Článek
Moje dcera Jana se narodila koncem roku 1968. Na sále jsem se trápila celých 16 hodin, ale lékaři byli klidní a zdůvodňovali tu dlouhou dobu tím, že dítě čeká až odejdou z Čech sovětská vojska.
V 9 měsících šla do jeslí. Byla tam nadšená a ani nechtěla moc chodit domů. Když jsem pro ni přišla, zavolala “ babkáááá" a vrátila zpět do herny. Byla tam totiž ještě její nejlepší kamarádka Vacková. V jeselské zahradě byly vzrostlé třešně. Sestry je očesávaly a zavařovaly z nich kompot pro děti. Jednou je ale sklidil někdo nepovolaný a tajně se šuškalo, že to byli Cikáni. Nato vystoupila malá Jana a hodně nahlas tvrdila, že její táta je také Cikán, ale že nekrade. Její otec nebyl Rom, jen vizáží připomínal Itala.
Děti se učily nakupovat. Janička měla přinést rohlíky a mléko. Vrátila se jakoby z obchodu a hrdě prohlásila : „Vohvíky neměli, mvíko taky ne, tak jsem koupila ludý plávo, to maj fult.“ Byla jsem na koberečku u vedoucí jeslí, že co ji to učím. Nic jsem ji neučila, ale chodila se mnou na nákupy, tak to viděla.
Asi po 20 letech jsem byla na nějaké kontrole v těchto jeslích a mladinká sestřička se mne zeptala, jestli jsem u nich neměla dcerku a zda to je ona s tím Rudým právem. Namítla jsem že si to absolutně nemůže pamatovat, protože v té době byla sama miminko. Její odpověď mne skutečně zarazila. Prý se to tam celých 20 let traduje. Ochodem do mateřské školy skončilo šťastné období malé Janičky.
