Článek
Jak poznáte, co člověk od života opravdu očekává?
Věříte jen slovům druhých lidí, nebo snad pátráte v jejich minulosti?
Už dávno jsem se naučil, že slovo nic neznamená, pokud za ním nenásleduje čin a stejně tak už jsem dávno přestal hodnotit druhé na základě jejich minulosti. Každý přece v životě udělal nějaký přešlap a každý si tak s sebou neseme nějaký batoh zkušeností z minulostí. Záleží už jen na každém z nás, zda jsme se byli schopni ze zkušeností poučit, anebo budeme opakovat ty samé chyby pořád dokola.
Tady a teď
Zkusme si uvědomit, že jen chování v přítomném okamžiku vypovídá o tom, co doopravdy v životě chceme. Když se člověk rozhodne zlepšit svůj život, je úplně jedno, jaké cíle má napsané na svém vision boardu nebo jaké předsevzetí si dal na konci roku. Záleží jen na jeho chování. Protože jen každodenní návyky a chování jej na konci dovedou k životní změně. Někdy to ale není snadné. Někdy je ten batoh z minulosti pořádně těžký a člověka spíš táhne k zemi, než aby mu umožnil vzlétnout ke hvězdám. Také přemýšlíte jak batoh odlehčit?
Smutnou pravdou bohužel je, že ne vždy naše chování vypovídá o tom, co ve skutečnosti v životě chceme a jakých vizí a cílů jsme se rozhodli dosáhnout. Když se totiž rozhodujeme pro novou vizi a v daný moment o ní přemýšlíme, možná cítíme touhu a vášeň něčeho dosáhnout. Je to emoce, která nás žene dopředu. Jenže jakmile člověk naskočí zpět do životního stereotypu a řeší každodenní problémy, myšlenky na jeho přání a sny jej opouští a touha či nadšení může být nahrazena například obavou, nervozitou či naštváním. To je potom těžké chovat se tak, abychom změnili svůj život. A když si později uvědomíme, že jsme zase udělali tu samou chybu, nebo se chovali jinak, než jsme si předsevzali, přichází často výčitky a lítost. Další emoce, které nás jen zatěžují a táhnou k zemi.
Znáte ten pocit, když si v restauraci nevědomky objednáte něco nezdravého? Když například jdete s kolegy z práce na oběd a v té restauraci mají zpropadený a Čechy oblíbený smažák s hranolky, který si objednají čtyři vaši kolegové, tak je pro vás strašně těžké objednat si salát a jíst něco zdravého. Náš mozek je v tento moment vystaven podnětům, které jej vybízejí, aby si objednal ten pitomý smažák. Vědomě víme, že bychom ho jíst neměli, ale přesto podlehneme našim emocím a chutím a začneme se chovat tak, jako bychom si snad nikdy nedali za cíl, že se začneme lépe stravovat. Znamená to ale v tu chvíli, že nechceme zhubnout nebo třeba dosáhnout jiného cíle, který jsme si vytyčili?
Vztah k sobě
Upřímně si myslím, že to mnohem více vypovídá o tom, jaký vztah máme sami se sebou a že možná nezvládáme ovládat vlastní emoce než o tom, zda chceme nebo nechceme zlepšit svůj život. Nejhorší na tom celém je, že v momentě, kdy porušíme nějakou zásadu a zjistíme, že jsme se chovali jinak, než jsme chtěli, tak to ještě podpoříme výčitkami a myšlenkami, které se jen stávají potravou pro kritický hlas v naší mysli. Se čtenáři tištěného FC workshopu, jsme tento hlas pojmenovali jako Slabé Já. Tento hlas sílí a my máme čím dál méně energie s ním bojovat, až mu podlehneme a řekneme si, že ta změna za tu dřinu snad ani nestojí. „Perte do mě ten smažák, když jsem byl tlustý doteď, tak můžu být i dál,“ prohlásíme v duchu, když zcela rezignujeme na vizi, pro kterou jsme se kdysi rozhodli, ovšem do chvíle, než se zase postavíme na váhu nebo se zahlédneme v zrcadle. To už nám zase začne v hlavě vrtat ten druhý červík, co nám říká: Měl bys s tím něco dělat. A toto samozřejmě neplatí jen pro hubnutí, podobné principy najdete i v jiných životních situacích.
Jak to ale vyřešit?
Jak to dělají lidé, kteří dokážou změnit svůj život?
Jak odlehčit ten batoh z minulosti a dosáhnout mimořádných výsledků?
Kamarád v nitru
Výbornou sebekoučovací technikou, která vám bude pomáhat chovat se, pokud možno co nejčastěji tak, aby to odpovídalo vašim vizím a cílům, je tzv. technika vnitřního dialogu. Zkuste si občas sami všimnout, že i v tak banálních situacích, jako je objednávka jídla v restauraci, proběhne vaší myslí alespoň na vteřinu myšlenka, že ten smažák byste si objednávat neměli. Jako bychom ale v tu chvíli takovou myšlenku ignorovali, je to jako bychom najednou měli strach pustit se s naším vnitřním kritikem do debaty, jako bychom se báli začít s ním bojovat a vysvětlovat mu, proč si zrovna ten smažák nemáme objednávat. A ten největší problém vidím právě v tom, že se většina těchto lidí snaží se svým vnitřním hlasem bojovat. Jako bychom měli nějakou zvláštní potřebu mu něco vysvětlovat a dokazovat mu, co ve skutečnosti chceme. A myslím si, že právě tohle bývá častý kámen úrazu mnohých z nás: že máme neustále potřebu s naším vnitřním kritikem bojovat.
Naučme se vnitřní hlas nevnímat jako protivníka, nýbrž jako parťáka, jehož jediným cílem není sabotovat naše výsledky, ale spíš šetřit naší energií a dělat nám naši cestu co nejjednodušší. A jak že to tenhle parťák dělá? Používá prostě to, co už jsme ho naučili, vrací se k zažitým situacím a vzorcům našeho chování. Nechce nás nutit přemýšlet nad něčím, co jsme dělali už milionkrát, a tak se rozhodne za nás a bez nás.
Ten parťák v naší hlavě nám nechce škodit, chce nás jen ušetřit zbytečného rozhodování nad věcmi, které už dělal v životě tolikrát. A když potom zjistíme, že ten náš parťák udělal něco jinak, tak místo toho, abychom se s ním pustili do diskuse a ptali se, proč se rozhodl o nás bez nás, tak mu to začneme vyčítat a začneme s ním bojovat.
Tímto článkem bych chtěl říct, že když začneme vnímat hlas v naší mysli jako našeho kamaráda, a ne jako našeho sabotéra, tak se v tu chvíli jedná o úplně jiný vztah. Najednou člověk nemá potřebu proti nikomu bojovat. Najednou chápe, že nám chce tento hlas pomáhat a že když se někdy rozhodne o nás bez nás, tak je to jen o tom, že si náš vnitřní kamarád nebyl schopen uvědomit souvislost toho, pro co se rozhoduje s tím, co jsme si dali jako náš cíl. S jak se vám daří pracovat se svým vnitřním světem? Předem děkuji za vaše zkušnosti ze života.
