Vydání: 2023/29 Péče o Zemi je činem lásky, 18.7.2023, Autor: Alena Scheinostová

Jeho všestrannost. I jeho současníci běžně projektovali různé typy budov jako kostely, paláce nebo hospodářské dvory, ale u Santiniho pozoruji mimořádnou vynalézavost, kreativitu a zaujetí, které vkládal do všech typů projektů. Jeho hospodářské budovy jsou tak často neméně zajímavé než jeho sakrální stavby.
Nepochybně měl mimořádný talent. O mnoho víc toho ale nevíme, protože se o jeho osobě dochovalo jen velmi málo spolehlivých a důvěryhodných pramenů. Jakou roli u něj hrálo rodinné zázemí u otce kameníka, kde a u koho se vzdělával – to bohužel nebudeme patrně nikdy přesně vědět. Uvažuje se o jeho studiích v Itálii, ale i to je jen spekulace.
Stejné je to s tvrzením, vyskytujícím se někdy i v odborné literatuře, že byl Santini fyzicky handicapovaný. Je založené na jediné zmínce v jediném dopise správce mělnického zámku o „chromém Santinim“. Nevíme ale, co přesně tato zmínka znamenala. Naopak je jisté, že Santini osobně dozoroval svoje projekty například na Moravě, a tam by s vážnějším postižením jen obtížně cestoval.
Tento pojem začal na počátku 20. století používat historik umění Zdeněk Wirth, průkopník nezaujatých santiniovských bádání. Nezamýšlel jej jako název pro nějaký jednoznačně popsatelný umělecký styl, ale jako odlišení Santiniho přístupu od historizujících neogotických stylů 19. století. Označením „barokní gotika“ chtěl u Santiniho dát najevo, že gotický odkaz využíval tvořivě, že nešlo o pasivní opakování nastudovaných starších forem.
Rád bych ale zdůraznil, že Santiniho tvorba nezahrnovala jen barokně gotické kostely, ale také užitkové budovy nebo paláce, které vypadají zcela jinak. Když si vybavíte například někdejší Kolovratský palác v pražské Nerudově ulici – dnešní italskou ambasádu, je to vynikající architektura, a přitom s barokní gotikou nemá vůbec nic společného.
Především šlo o dílo pozdně gotického mistra Benedikta Rieda (Rejta). Santini se narodil poblíž Pražského hradu a musel velice dobře znát Vladislavský sál, v té době už slavný, a později i chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. V obou Ried vytvořil charakteristické kroužené klenby, a právě na ty Santini navazuje a tvořivě je využívá. Vzpomeňme třeba na kostely v Sedlci u Kutné Hory, v Kladrubech nebo v Želivi. Ty nečerpají z gotiky francouzských katedrál 12. nebo 13. století, ale právě z Rieda. A proto jsou tak dynamické a proto se nám tak líbí.
Je nesporné, že technické stránce svého řemesla Santini rozuměl. Avšak jak přesně přišel na toto konkrétní řešení, zda je vymyslel sám, nebo s někým konzultoval, opět nevíme. Co se ale týká Rajhradu, kde Santini projektoval klášterní komplex pro benediktiny, máme doloženo, že když tamní probošt Antonius Pirmus stavbu s místním stavitelem připravoval, od počátku uvažovali o dřevěných pilotech pro jeho ukotvení právě kvůli bažinatému podloží.
S architekturou je to v tomto ohledu stejné ve středověku, raném novověku i dnes: vzniká na základě souhlasu investora. Takže ti, kdo Santiniho platili, museli souhlasit s jeho plány, a tudíž se jim patrně i líbily. O případných konfliktech s opaty není nic známo. Spolehlivé prameny ovšem zachovaly příběh hospodářského objektu u Rychnova nad Kněžnou, kde Santini vyprojektoval strouhu napříč dvorem. A v dochovaném dopise hraběte Kolovrata se dočítáme, že by to sice vypadalo pěkně, ale že se musel se Santinim domluvit jinak, protože by do strouhy padaly krávy. A Santini se zkorigovat nechal.
O Santiniho duchovním zázemí nevíme naprosto nic, kromě toho, že byl katolík. Ale není sebemenší důvod se domnívat, že by kromě němčiny, češtiny a pravděpodobně i trochy italštiny ovládal i hebrejštinu nebo latinu, a že by se dokonce věnoval židovské mystice. Ostatně v jeho době se „kabala“ říkalo něčemu naprosto jinému: mínily se tím latinské chronogramy – nápisy například na kostelích, ve kterých se zvýraznila některá písmena, aby dala dohromady vročení. Nemáme ani důvod myslet si, že by snad židovskou mystiku pěstovali tehdejší opati. A že by třeba žďárský opat Vejmluva se Santinim zasvěceně debatovali o kabale, to už je skutečně krajně nepravděpodobné, ač se takové domněnky někdy v literatuře vyskytují.
O této otázce jsme diskutovali na mezinárodní konferenci, kterou jsme s kolegy v červnu uspořádali v Římě. Ale na to, kterými všemi evropskými vzory se Santini mohl inspirovat, jsme nenašli jednoznačnou odpověď. Nesporný je – vedle zmíněného Rieda – vliv Francesca Borrominiho. Podle dalších náznaků Santini znal dílo dalších architektů, ať už italských nebo francouzských. Nešlo ale nejspíš o přímou zkušenost, ale o znalost rytin z tehdy dostupných publikací. Tyto grafické předlohy byly v jeho době hlavním nosičem informací o soudobé architektuře.
Santini měl v oblibě trojlisté záklenky nebo tzv. sférické trojúhelníky, ostré úhly nebo hvězdy s dramaticky vybíhajícími cípy. Ale neznamená to, že kdekoliv najdete tyto prvky, jde nutně o Santiniho dílo. Už proto, že je mohl využít kdokoli další, kdo si jich u něj všiml a komu se líbily. Například klášter v Praze na Bílé Hoře – kde máme nyní santiniovskou výstavu se studenty Fakulty architektury ČVUT – bývá Santinimu připisován, protože v kaplích ambitu je použitý jeho trojlist. Přitom ale chybí jakýkoli jiný doklad jeho autorství.
Bezpečně potvrzená je necelá stovka, a to výhradně na našem území. To vůbec není málo, už proto, že zemřel poměrně mladý a stavěl jen přibližně dvacet let.
Druhé nádvoří nebo druhý ambit v Mariánské Týnici, o kterém mluvíte, dnešní stavitelé dotvořili podle logiky Santiniho projektu, aby byla budova osově souměrná. Kromě toho díky této stavbě mohli naši současníci použít historické stavební technologie, které by se jinak mohly úplně vytratit. Vždyť například cihlovou klenbu si dnes běžný zedník vyklene nanejvýš tak někde na Moravě ve sklípku. Takže ano, smysl to má.
V odborné rovině zájem oživila velká monografie Mojmíra Horyny z roku 1998. V populární kultuře k tomu bezpochyby přispěl Miloš Urban svým románem Santiniho jazyk, napsaným na vlně popularity díla Dana Browna, který později filmově zpracoval Jiří Strach. Je pochopitelné, že na román nebo film se zaměří obecnější pozornost než na odbornou práci. Navíc tu přistupuje i určitý ezoterický motiv a ezoterika dnes také velmi přitahuje: je mi jasné, že s výkladem o dopisech úředníků a gotických trojlistech nemohu konkurovat proudění energií pod chrámovými kopulemi! Ale podle mě je tu ještě jedna věc. Ačkoli Santiniho architektura není v podstatě zase tak složitá, žijeme dnes převážně v geometricky mnohem jednodušších stavbách, které příliš nehýří bohatstvím barev, materiálů a tvarů. Část lidí si k dnešní stavební kultuře jen těžce hledá cestu. A tak je fascinace barokem určitým doplněním toho, v čem žijeme, i únikem do podoby světa, ve kterém chceme být.