Česko-slovenské slovo týždňa: nápověda vs. šepkár

Pár slov o slovech nápověda a šepkár

Ano, takhle pěkně pokupě, ať se neukoušete nudou z toho pořád stejně plněného mustru. Dnes si dovolím ocitovat bezezbytku jednu úsměvnou historku z divadelního prostředí. Pochází z pera Petra Hořce a spolu s podobně vypráskanými ji najdete v knížce Smích mezi reflektory (edice Humor do kapsy, Melantrich 1983). I já ji kdysi našel v jakési knihobudce a od té doby jí dělám reklamu, seč mohu. Nuže bylo nebylo – či kde bolo, tam bolo…?

Nápovědka nebo nápověda byli a jsou v divadlech nepostradatelní. Kdysi víc než dneska. Nebylo divu, protože nejen u kočujících divadelních společností, ale i v takzvaných kamenných divadlech stíhala doslova premiéra premiéru a herci se museli učit své role nezřídka i o divadelních prázdninách, aby byli alespoň částečně připraveni na příští sezónu. Mnozí z nich však spoléhali nejen na svou paměť, ale zejména na to, že jim text „hodí“ nápověda, který trůnil s nápovědní knihou v majestátní boudě na okraji jeviště.

Při jednom zájezdu spoléhali na nápovědu i dva významní slovenští herci Martin Gregor a Andrej Bagar. Divadelní kolotoč jim nedovolil, aby se své role dokonale naučili. Věděli také, že je zaštítí v případě potřeby zkušený nápověda. Ten sledoval text hry velice bedlivě, protože si byl vědom nedostatků ve znalosti rolí obou protagonistů. Všechno běželo dobře až do výstupu, kdy pojednou nevěděli, který text má kdo hovořit. Dávali si proto galantně přednost:

„Martin, to je tvoje…,“ řekl k údivu pana nápovědy pěkně nahlas Andrej Bagar. Obecenstvo si myslelo, že to patří do hry.

„Ale nie, Andrej, to je predsa tvoje…“ řekl Martin Gregor.

Tyto věty padly na jevišti ještě několikrát. Rázný konec dohadům učinil nápověda:

„Tak sa konečne, páni, dohodnú, kto čo bude hovoriť!“

Vyklonil se přitom z boudy, tak-tak, že ji nepřevrátil, a dodal:

„A ďalej už nešepkám.“ […]

K velké hrůze obou herců sklapl knihu a uvelebil se ve své málo pohodlné kukani. Gregor i Bagar zaprosili očima, nápověda se nad nimi smiloval a napovídal dál. Jinak by se představení zcela jistě nedohrálo.

(Ještě že tu mám svého privátního sufléra, aby mi nahodil; však vidím, jak už se začínáte ošívat čekajíce na nějakou pointu. Katarzi. Cokoliv. – Jenže ta se, milí zlatí, nekoná…)

Ach, to byly časy! Kdy nápověda (vzor předseda!) ze své kukaně šepkal klíčová slůvka jak kandrdasům, tak doyenům…

Michal Škrabal, český lexikograf a korpusový lingvista, aktuálne filatelista a riaditeľ Ústavu Českého národného korpusu

Pár slov o slove šepkár

Kto z nás by nechcel mať osobného šepkára? Je to viac ako osobný šofér, osobný lekár či dobre platený osobný asistent, alebo – ešte lepšie – šarmantná asistentka. Ten, kto ho má, si predsa nemusí nič pamätať, nemusí sa nič učiť, nemusí myslieť ani predvídať. Stačí sústredene opakovať. A priznajme si, nemyslieť je dnes viac výhoda ako nevýhoda. Nemyslieť sa dnes nosí. Nemyslieť je dnes cool. Ba dokonca školy, naše pyšné pedagogické ustanovizne všetkých typov a stupňov, k tomu prispeli nemalou mierou. Vraj učitelia na nich dostatočne nepodporujú kritické myslenie. Ide im len o opakovanie. Ako po šepkárovi, ktorý, stojac v prítmí, v mŕtvom uhle, myslí, radí, šepká. Za nás všetkých.

A čo tak rozdiel medzi mať a byť? Mať osobného šepkára alebo radšej byť osobným šepkárom? Poviem vám, mne sa viac pozdáva to druhé. A nejde len o divadlo, v ktorom šepkár osviežuje hercom zabudnuté repliky, aby z Hamleta nebol pamflet alebo z Tanca nad plačom Plač nad tancom, čo by, mimochodom, dávalo oveľa väčší zmysel. Ani o školu, v ktorej sú šepkári – našepkávači v permanentnom hľadáčiku učiteľov, lebo v rámci svojich prirodzených sklonov k altruizmu pomáhajú aj tým nenaučeným darebákom obstáť pri skúškach, a tak neodpustiteľným spôsobom krivia výchovno-vzdelávací proces.

Byť šepkárom môže byť atraktívne aj pre všetkých tých, ktorí neradi vyčnievajú z davu, neradi sa sami prezentujú. Povedzme pre skalopevne presvedčených introvertov, skrývajúcich svoju tvár pred svetom a možno aj pred sebou samým. No napriek tomu si svoje poslanie musia plniť na výbornú. Šuškajú, šepcú, našepkávajú ostošesť, aby sme my ostatní – zábudliví – nezabudli na niečo dôležité, napríklad na svokrine narodeniny alebo výročie sobáša. To by bola katastrofa. A tak nehaňme šepkárov, práve naopak, majme ich v úcte. Lebo nemusí nás byť vždy počuť ani vidieť ako kolportéra hulákajúceho na námestí a rozhadzujúceho pritom arytmicky rukami. Stačí, že sme, že pomáhame, stojac v pozadí, niekde za kulisami, rozprávame polohlasom a ovplyvňujeme životy iných, aby sa im vodilo lepšie. To je čaro šepkára. Byť neviditeľný, a predsa podstatný. Byť tichý, a predsa počuteľný.

Slovák o slove nápověda

V češtine to majú šepkári o poznanie zložitejšie. Dalo by sa povedať, že sú ohrozeným, ba dokonca vyhynutým druhom. Absencia osobnej prípony v slove nápověda z nich totiž robí niečo abstraktné, neživé, mŕtve. A hoci tušíme, že za všetkým sa tak trochu skrýva človek, ich existencia nebola doposiaľ z oficiálnych zdrojov nijako potvrdená. Veď kto by si napísal do životopisu, že je len slovom, frázou, niečím, čo má pomôcť spomenúť si na to nevypovedané, no zároveň poukazuje na mentálnu slabosť iných. Tak ako v počítačových hrách použitie nápovědy vždy znižuje dosiahnuté skóre. Preto ťa prosíme, milá „napovedajka“, milý „napovedajko“, napovedz mi, no nič za to nechci…

Miloš Horváth, lingvista telom i dušou. Asi preto, že nikdy nič iné nerobil a je na to pyšný. Aktuálne prednáša, vedie semináre, diskutuje so študentmi, skúša ich, hodnotí a občas píše. A to nielen o šepkároch.