Pavlína Pořízková (58): Zlé časy ukázaly, jak jsem silná!
Bývalá topmodelka českého původu Pavlína Pořízková (58) po čase navštívila Česko, aby tady pokřtila knihu No filter. V ní otevírá témata stárnutí, zármutku, krásy, komplikovaných vztahů a podobně. V knize rodačka z Prostějova také otevřeně mluví o tom, jak ji manžel, muzikant Ric Ocasek (+75) krátce před svou smrtí vydědil, tedy o jednom z nejtěžších období svého života. Nad vodou ji drželi jen její dva synové Jonathan Raven (30) a Oliver Orion (25). Do své rodné vlasti ale přivezla sympatická kráska i její novou lásku, kterým je americký scenárista, režisér a producent Jeff Greeenstein (59). Kdy se poznali? Jak se Pavlína vypořádala s potížemi? A na jaká česká jídla nedá dopustit?
Pavlíno, když poprvé vstoupíte na českou půdu, jaké emoce to ve vás vyvolává?
„Když přiletím do Prahy, tak je to něco, co je doma. I to tak voní. Okamžitě se tu cítím jako doma. A také se okamžitě cítím jako malé dítě, protože když jsem z Čech odcházela, bylo mi devět.“
Když se pak tedy vracíte zpátky do New Yorku, kde žijete, jak to tam na vás působí?
„To je taky domov. Opravdu. Já jsem doma v Česku, ve Francii i ve Švédsku, protože tam jsem vyrůstala. Sice nevím, co se v Česku stalo od roku 1974, ale znám všechno předtím. Znám české pohádky, báje a písničky. Byla jsem zamilovaná do Václava Neckáře, Karla Gotta, mám ráda knedlíky, svíčkovou, ale zrovna tak si něco nesu ze Švédska, Francie i Ameriky…Vždycky říkám, že se cítím jak české dítě, švédský teenager, francouzská slečna a americká žena. Všechny jsou ve mně.“
Zůstaňme chvíli u jídla, zmínila jste svíčkovou. Na čem ještě z české kuchyně si pochutnáte?
„Na vepřo-knedlo-zelo, koláčích, hlavně těch moravských, pivu, nejvíc mi asi chutná budějovické, potom na ovocných knedlíkách, hlavně s tvarohem a máslem…“
Vůbec to na vás není vidět. Co děláte pro to, abyste tak skvěle vypadala?
„Děkuju, ale v podstatě nedělám nic. Jen dodržuji půst, což znamená, že nejím 16 hodin a osm hodin pak ano. Takhle to praktikuju už asi čtyři roky a u mě to funguje. Ale vím, že to není pro každého. Zároveň, pokud to jen trochu jde a můžu, tak cvičím. I kdyby to mělo být jen třeba kolo, chůze, zkrátka se snažím hýbat. A pak je důležité dělat si make-up při dobrém světle.“ (rozesměje se)
Pavlíno, řekněte, jak vznikla vaše kniha No filter?
„Maria Shriverová se mě zeptala, jestli bych jí nenapsala knížku tak, jak píšu Instagram. Mně se ten nápad zalíbil, tak jsem jí řekla, že to zkusím.“
Bylo pro vás těžké psát o tom, co se vám stalo, když to nebyly mnohdy pěkné věci?
„Není to tak, že by mi to pomohlo, že jsem se z těch věcí vypsala. Bylo to o tom, že jsem s tím šla ven, bylo to psané pro mě. Ale když se v tom někdo pozná, že třeba zažil nebo zažívá podobné věci, tak budu mít velkou radost.“
Když jste tu knihu potom po sobě pak četla, jaké emoce jste u toho prožívala?
„Četla jsem ji mnohokrát. Když člověk vydává knihu, tak to ani jinak nejde. V Americe je vydaná dokonce jako audio a čtu ji já. A musím říct, že tam jsou části, které mě nenudí, takže je můžu číst pořád dokola. V Americe také chodím často na setkání nebo akce, kde knihu podepisuju, a většinou chtějí, abych kousek z knihy přečetla. A jsou tam části, které mě baví hodně, a části, které mě baví méně.“
Byli pro vás v té nejtěžší době oporou vaši synové?
„Byli, protože existovali. Když se něco špatného stane, každá máma myslí především na děti. Všechno musí zvládnout, protože děti ji potřebují, i když jsou dospělé. To mi asi potvrdí většina maminek. V té době to byli dva mladí muži, co zrovna ztratili tatínka, kterého zbožňovali. Byli tím hrozně ranění, takže mi nemohli nějak víc pomáhat. K tomu byl ještě covid… (odmlčí se) Bylo to prostě opravdu těžké.“
Co jste v tu chvíli osobně prožívala?
Nejen to se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 29.