Pohřbívali své mrtvé a možná vytvořili nejstarší umění na planetě. Proč vyhynuli?

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Dokument týdne

Před měsícem prolétla světovými médii zpráva, že vědci pod vedením jihoafrického paleontologa Lea Bergera našli nejstarší pohřebiště na světě. Nevytvořili ho lidé, ale příslušníci rodu homo naledi, naši vzdálení bratranci, kteří žili před zhruba 250 tisíci lety a pohřbívali se zřejmě o 100 tisíc let dřív, než k tomu dospěl homo sapiens. A to měli homo naledi na rozdíl od nás mozek jen o maličko větší než šimpanzi. Koho tento fascinující objev zajímá, ať si pustí aktuální dokument Nepoznané: Jeskyně kostí, který běží na Netflixu.

Ta jeskyně se jmenuje Rising Star, nachází se v Jihoafrické republice a zvláštní je tím, že se do ní dá těžko dostat i s dnešním vybavením. Tedy se světly, horolezeckými úvazy a kamerami řízenými na dálku. Má tvar vertikálně několikrát zalomeného labyrintu a kdo se chce podívat až do její zadní části, která je pro vědce nejzajímavější, musí mimo jiné zvládnout slézt dvanáct metrů hluboký komín, místy široký jen dvacet centimetrů. Homo naledi tuhle cestu před stovkami tisíc let zvládali pravidelně. A navíc s sebou společnými silami táhli své mrtvé, které pak v zadní komoře pohřbívali pod zem.

Měli proti nám jisté výhody: měřili ani ne metr a půl, vážili maximálně půl metráku a k tomu měli dlouhé ruce, aby se jim dobře šplhalo po stromech. Lee Berger je oproti tomu slušně stavěný padesátník, který se několik let nemohl do jeskyně protáhnout. Výzkum řídil na dálku pomocí kamer, které od roku 2013 snímaly práci jeho mezinárodního týmu. Až během natáčení dokumentu se dostal do takové fyzické kondice, jež mu umožnila dostat se osobně na místo nálezů několika set prehistorických kostí. A také symbolů vyškrabaných do stěn jeskyně, jež aspirují na vůbec nejstarší umělecké dílo, jaké na naší planetě kdy vzniklo.

V dokumentu padá spousta odvážných hypotéz, které vědci teprve musí potvrdit, nebo vyvrátit. Ani jednu z klíčových otázek, tedy zda jsou kosterní pozůstatky staré 236 nebo až 335 tisíc let, ještě nerozlousknuli. Debaty se také vedou o stáří pozůstatků ohniště, které Bergerův tým objevil v první části jeskyně a jež mohlo sloužit k rozsvěcování loučí, bez nichž se pravděpodobně při krkolomném lezení jeskyní homo naledi nemohli obejít.

Jak se o rozdělávání ohně dozvěděli, když nemluvili? Proč je vůbec napadlo pohřbívat mrtvé, když to žádný tvor s takhle malým mozkem nikdy nedělal? Cítili při tom něco? Jaké nástroje dokázali používat? A proč se nedokázali přizpůsobit vývoji na planetě, že v čeledi hominidi skončili jako slepá vývojová větev a vyhynuli? Tohle všechno jsou otázky, které dokument vyvolává.  Jan H. Vitvar

Výstava týdne

Jeden maluje, druhý fotí, oba to přitom dělají s důsledností až obsesivní; jako by se jinak zastavil čas, kdyby přestali. S časem pod kůží: Tomáš Císařovský – Bohdan Holomíček se jmenuje jejich společná výstava v Západočeské galerii v Plzni, která se nyní ohlíží za jejich dílem věnovaným našim významným osobnostem. Právě titulní čas jejich tvorbu pravidelně prověřuje a stejně pravidelně dokládá, jak dobře to oba dělají.

Jak známo, Holomíček fotil Václava Havla ještě v době, kdy to nebylo populární, ale naopak nebezpečné. V letech 1974-2011 vzniklo nepočítaně portrétů, které fotograf shrnul do Alba Václav. Také Císařovský nemohl Havla vynechat. Věnoval mu Havlovský cyklus, který vznikal v letech 2015-2016, čili už po jeho smrti. Tyhle práce kurátor Petr Vaňous umístil do zadní části plzeňské síně „13“. Úvod výstavy patří Císařovskému a jeho legendárnímu souboru Naty, přepni to! - v němž zkraje devadesátých let zachytil tehdejší klíčové tváře zdejší výtvarné scény. Doplňuje ho výběr z Holomíčkova Alba česká scéna, v němž od sedmdesátých let zachycuje umělce a umělkyně, jež zdaleka nespadají jen do fotografického oboru.

Je to přiznaně sentimentální ohlédnutí. Během procházky kolem defilé velikánů a velikánek, ale i lidí zcela obyčejných, ke kterým autory pojí osobní pouto, si návštěvník rychle uvědomí zásadní věc: zatímco Holomíčkovy fotky a Císařovského malby nestárnou, člověk má bohužel tu vlastnost, že má mnohem nižší trvanlivost. Vždyť řada zobrazených tváří už nežije. Je příjemné si je ve dvou nezaměnitelných pohledech znovu připomenout. Jan H. Vitvar

Album týdne

„Queer kluk z Brna na elektrickým vozíku, se kterým nekontrolovatelně lomcuje hudba, o kterýžto pocit se chce podělit,” tak se sám popisuje básník, spoluautor podcastu Kdydy - a teď už i debutující producent Jakub Strouhal. Pod jménem Wheel Cherry vydává elektro-popové album Discopláň, které v disco soundu, ale třeba i v hávu klavírní balady emotivně pracuje s konfesním písničkářstvím. 

Přestože tu převážně duní basy, jiskří syntezátory a některé skladby mají gradaci jako stvořenou pro taneční parket, v centru všeho jsou stejně nakonec texty. Není divu, Strouhal původně začínal jako básník, a tak do jeho písní vstupují motivy prchavosti vztahů, touhy po tělesné slasti, obav z klimatických změn či homofobie.

„Blíží se ráno, kdy Slunce nevyjde. Bortí se svět, jejž jsme nestavěli,“ zpívá v úvodní euforické Game Over, která popisuje chuť užít si poslední okamžiky bezstarostnosti na planetě, jež je odsouzená k zániku. Za ní následuje dvojice skladeb FWB a Moje tělo věnovaná v něčem dobrodružným, ale celkově neuspokojivým vztahům na jednu noc.

Melancholická Jak můžeš bejt tak klidnej?! zase vznikla jako okamžitá reakce na teroristický útok v bratislavském baru Tepláreň - a sama otázka v jejím názvu stejně jako vyjmenovávání nočních klubů, kde došlo k nenávisti motivovaným vraždám, obsahuje obavy o queer lidi.

Žánr disco byl od svých počátků spjatý s ideou utopické slasti stejně jako s reálnou snahou vytvořit bezpečné klubové prostředí pro LGBT+ lidi. Wheel Cherry z této tradice vychází, současně ji na Discopláni posunuje a využívá k melancholické sebereflexi. I když se album chvílemi tváří jako diskotéka, netančí se tu vždy s úsměvem, ale často i přes slzy. Pavel Turek

Reedice

Přestože se správně jmenuje Je to vono, čtvrté album skupiny Manželé mezi publikem zlidovělo pod názvem Jižák. Vzniklo v roce 1984 v bytě Alexandra Hajdovského na pražském Jižním městě  a dodnes má kultovní status, jelikož je všeobecně považováno za základní kámen českého rapu. V 80. letech se nahrávka pirátsky šířila na kazetách, v roce 2009 vyšla na CD. Nyní Je to vono vychází poprvé také na vinylu a v běžné distribuci bude k dostání v srpnu. Desku doprovází obsáhlý sleevenote hudebního publicisty Jaroslava Riedela, kompletní texty, dobové fotografie i původní obal Marka Naglmullera. tur

Festival

Ceny Vinyla jej označily za Počin roku a s tímto čerstvým titulem vstupuje brněnský festival Pop Messe do třetího ročníku. Na programu akce, která se uskuteční ve dnech 28. a 29. Července, figurují jména, která reprezentují pohled na současný pop v celé jeho šíři: od estonské rapové hvězdy Tommyho Cashe přes britské trio Young Fathers, spacerockové Spiritualized a skotského hudebníka Kode9, jenž založil vlivné vydavatelství Hyperdub, až po zástupkyni německého techna Helenu Hauff. Tuzemskou scénu zastoupí Lazer Viking, 58G či Parta vynikajících lidí.  tur

Festival

Už tři roky pořádá studentský spolek na zámku v Rožmitále pod Třemšínem Repete Fest, který se snaží zvýšit povědomí o této památce a zároveň přispět k její rekonstrukci. Ve dnech 28. až 30. července se tu odehrají koncerty, promítání krátkých filmů, výstavy, divadelní vystoupení, workshopy a mnoho dalšího. Filmovou tvorbu přestaví Lukáš Mach, Alan Sýs, Veronika Poslední, Jan Patzak a Magdalena Borges. Divadelní vystoupení zajistí soubor Modrá laguna z pražské DAMU. Vystoupí kapely fumar mata, Colour Of The Sky, Meowlau x Val, Wreckberries, Randal bois a Marcel Gidote’s Holy Crab. tur

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter