Jak Rusové plakali paní Klaudii na rameni. I tak může vypadat okupace
Reportáž: K hranici s Ruskem je to necelé tři kilometry. Ještě před pár lety byla ta poloha výhodou. Lidé svobodně jezdili nakupovat přes hranice, ženili se a vdávali bez ohledu na národnost či státní příslušnost. Hraniční přechod tu otevřeli v roce 2002. Po loňském únoru je všechno jinak. Z výhody se stalo prokletí.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Já je k sobě nepustila. Aby se mnou bydleli. Kdepak. Ale pro jídlo a víno si chodili. To zas jo. Bylo tam i pár slušnějších. Ti starší. Jeden, tomu bylo přes čtyřicet, asi chápal, jaká to je blbost, co dělají. A tak se mi omluvil. Ti mladí – ani to nebyli Rusové, nějací Asiati – to jsou teda debilové. Pořád někam stříleli. Ani nemířili.“
Klaudie byla 24. února 2022 doma. Ruští vojáci její vesnici zabrali jako jednu z prvních. Opustili ji 11. září téhož roku. Za tu dobu jim osmašedesátiletá Klaudie nahlédla do svědomí.
Pohraniční vesnice Hoptivka leží v Charkovské oblasti. Ještě nedávno před sebou měla velkou budoucnost. V roce 2002 jen tři kilometry od ní otevřeli hraniční přechod s Ruskem. Obchod vzkvétal, podnikání bujelo.
O dvacet let později se z ní stala „frontová obec“. Dnes je zapomenutým koutem na konci světa. Žije v ní paní Klaudie, které se chodívali svěřovat i ruští okupanti.
Když přes hranice vtrhla ruská armáda, z původních více než pěti tisíc obyvatel Hoptivky jich své domy zůstala strážit necelá padesátka nejzarputilejších. Paní Klaudie prý ani na chvíli nepomyslela na to, že by své hospodářství opustila. Je jí 68 let.
„Viďte, že na to nevypadám?“ ujišťuje se. Sedm měsíců žila vedle ruských vojáků. Doteď je vesnice bez elektřiny. Rok a půl také bez plynu. „Když se dočkáme deště, tak se vykoupeme. Včera pršelo, tak jsem si alespoň umyla nohy.“
„Rusové tady nikoho neznásilnili. Zůstaly jsme samé stařeny a neprovokovaly jsme je. Pro jistotu,“ vzpomíná.
„Moje babička měla pět dětí. Mezi nimi mého tátu. Ano, i ona žila v téhle vesnici. Když tu byli v roce 1941 Němci, tak jednou přišli do dvora. Babička říká děckám: Vezměte nočníky a rychle kaďte! Němec vstoupí do domu a málem
