KALENDÁRIUM: Výročí a události čtvrtého červencového týdne

(26. 7. 2023) – Téměř každý den v roce přináší v české, potažmo československé historii řadu významných dat, která si díky těm, k nimž se vážou, zaslouží neustále připomínat. V týdnu 24. – 30. července si v roce 2023 si připomínáme následující události a životní jubilea následujících bojovníků proti nacistickému a komunistickému totalitního režimu.

24. 7. 1988: † Karel Knaifl

československý voják, letec RAF, vězněn komunisty, plukovník i.m.

Karel Knaifl se narodil 17. května 1914 v Hořicích. Vojenskou službu nastoupil v roce 1936 ve vojenské leteckém učilišti v Prostějově. Začátkem května 1939 opustil okupovanou vlast a zamířil do Polska. V červnu téhož roku byl přijat do řad francouzské Cizinecké legie, po vyhlášení války byl 4. září 1939 přeřazen na leteckou základnu Uargla jako pilot a záhy přeložen k leteckému pluku 101 v Toulouse jako bojový pilot. Po porážce Francie zamířil do Velké Británie, kde byl přijat do výcviku na britských letounech. Od dubna 1941 bojoval v 311. bombardovací peruti jako bojový pilot. Od 30. prosince 1941 byl zařazen ve 138. britské letecké peruti, v níž se podílel na dopravě leteckých výsadků Silver A, Silver B a Antropoid nad území protektorátu. Později působil u pobřežního leteckého velitelství při bombardování německých lodí a ponorek. V letech 1943–45 byl leteckým instruktorem a spojovacím důstojníkem v hodnosti P/O poručíka letectva. V roce 1949 byl jako důstojník z povolání z československé armády propuštěn, obviněn z protistátní činnosti a odsouzen. Ve vězení si pobyl do roku 1952. Pak pracoval jako dělník a byl částečné rehabilitován – povýšen na majora a podplukovníka v záloze, ale návrat do armády mu nebyl povolen. Pracoval až do důchodu v JZD a STS. Zemřel před 35 lety – 24. července 1988 – v Pardubicích. V roce 1991 byl Karel Knaifl povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.

Zdroj: ABS, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2103 OV

25. 7. 1953: Tank svobody

úspěšné překonání železné opony Václavem Uhlíkem s rodinou a přáteli tankem „vlastní“ výroby

Václav Uhlík byl majitelem autoopravny v obci Líně u Plzně, ale po jejím znárodnění jej okolnosti donutily pracovat na svážení dřeva v pohraničním pásmu. Začal uvažovat o odchodu za hranice s celou rodinou a blízkými přáteli. „Štěstí se na něj usmálo během lesních prací, když objevil vrak ohořelého kolopásového transportéru původně rakouské výroby,“ popisuje tuto událost Ivo Pejčoch v knize Hrdinové Železné opony (Svět křídel 2008). „Uhlík jako talentovaný technik a zkušený autoopravář však věděl, že časem dokáže transportér uvést do chodu a dokonce vylepšit. Jen podobný těžký vojenský stroj byl totiž schopen překonat terén v lesním porostu hraničního pásma a prorazit uměle vytvořené zábrany.“ Na podzim 1952 bylo auto hotovo a Uhlík se svou skupinou se v říjnu pokusil o přejezd hranic. Bohužel vozu při stoupání začal vynechávat motor a nebylo jisté, jestli další cestu zvládne, proto se celá skupina vrátila zpátky. Nezdařený pokus naštěstí zůstal utajen a Uhlík vůz podrobil dalším opravám a vylepšením. Druhý pokus se uskutečnil v noci z 24. na 25. července 1953, vozidlo se nerušeně dostalo až do blízkosti státní hranice, kde neušlo pozornosti pohraniční stráže, ale Uhlíkovi se jí podařilo ujet, těsně před hranicí spustit stroj na pásy a obrněným vozem 25. července nad ránem prorazit tři pásma drátěných zátarasů. Obránci hranic se nezmohli na nic, kromě oznámení události nadřízeným. Osmi statečným se dobrodružná mise povedla a také je proslavila. Obrněnému vozidlu se dostalo označení Tank svobody a bylo dokonce převezeno s uprchlíky do USA, kde jej vystavovali v několika městech. Pro svou popularitu se objevilo i v televizní show Eda Sullivana. Uhlík pak svůj tank daroval Fordovu muzeu v USA, kde byl vystaven několik desetiletí, později ho získal do své sbírky soukromý sběratel. Všichni zúčastnění po útěku prožili v různých profesích nový a nejspíš i spokojený život v USA.

Kolopásové vozidlo Sd-Kfz-254 (působilo jako průzkumné vozidlo třeba pro dělostřelectvo) se stalo základem pro postavení „tanku svobody“ (zdroj: Wikipedia – volné dílo)

27. 7. 1913: ⃰ Arnošt Mikš

voják, účastník zahraničního protinacistického odboje, příslušník výsadku Zinc, poručík

Arnošt Mikš se narodil 27. července 1913 v Janově u Rakovníka. Po okupaci odchází přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko do Francie, kde vstupuje do československé zahraniční armády. Účastní se bojů o Francii, ale po její porážce je evakuován do Velké Británie. Zde je vybrán do výcviku pro plnění zvláštních úkolů, projde mnoha kurzy a školeními a je zařazen do paradesantního výsadku Zinc. K vysazení této tříčlenné skupiny ve složení Mikš, Pechal a Gerik došlo 28. března 1942, bohužel omylem až u slovenské obce Gbely. Skupina byla proto rozpuštěna, Mikš se přesouvá do Čech a s pomocí bratra Františka, jenž je četnickým strážmistrem v Táboře, získává nové doklady. Poté odchází do Prahy a spolu s pomocníkem Josefem Kusým se 30. dubna 1942 pokouší vyzvednout ukrytý operační materiál skupin Bioscop a Bivouac u obce Požáry na Křivoklátsku. Prostor je ale střežen četnictvem. Při přestřelce Mikš jednoho četníka zatřelil a druhého těžce zranil, nicméně sám raněný spáchal na místě sebevraždu. Bylo mu pouhých 28 let. V odvetě popravili Němci na kobyliské střelnici oba jeho bratry Františka a Antonína a pomocníka Josefa Kusého. Po skončené válce byl v roce 1945 vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Místo skonu Arnošta Mikše připomíná od roku 1946 u obce Požáry pomník.

Poručík čsl. armády v zahraničí Arnošt Mikš před odletem nad okupované území v roce 1940 (zdroj: Wikipedia – Viktor Winkler)

28. 7. 1923: ⃰ Josef Charvát

úředník, účastník protikomunistického odboje, popraven komunisty

Josef Charvát se narodil v Praze, a přestože vyrůstal bez otce, který zemřel pouhý rok po jeho narození, dostalo se mu vzdělání a začal pracovat jako technický úředník v pražském závodě Zbrojovky Brno. Na podzim 1945 dokonce nastoupil na vysokou školu, ale studia musel ukončit, aby uživil svou mladou rodinu. Po únoru 1948 vstoupil do KSČ, nicméně s jejím programem a cíli se neztotožnil, naopak se rozhodl s nastupujícím totalitním režimem bojovat. Společně se svou manželkou pomáhal lidem, kteří byli komunistickou mocí pronásledováni, a jeho protikomunistická odbojová činnost vyvrcholila účastí na pokusu osvobodit politické vězně z litoměřické věznice pod vedením Vratislava Polesného. Státní bezpečnost oba manžele zatkla 17. května 1949 a obvinila je z přípravy ozbrojeného puče, ke kterému mělo dojít v součinnosti s dalšími odbojovými skupinami právě v tento den. Celkem bylo státní prokuraturou žalováno v souvislosti s touto akcí 98 osob, které byly rozděleny do pěti skupin a souzeny postupně dvěma senáty Státního soudu v Praze – civilním a smíšeným. Přelíčení se skupinou, do které byli manželé Charvátovi zařazeni, proběhlo v srpnu 1949 a vyneslo celkem dva tresty smrti – jeden z nich právě pro Josefa Charváta za zločin velezrady, zločinného vyzvědačství a pokusu o vraždu. Manželka Vlasta byla odsouzena k doživotnímu žaláři. Již předtím následkem výslechu vyšetřovateli StB potratila. U všech těchto obžalovaných soud vyslovil také pozbytí čestných práv občanských a konfiskaci celého jmění. Po zamítnutí milosti byl Josef Charvát spolu s dalšími pěti odsouzenými popraven 5. listopadu 1949 v Praze na Pankráci ve věku pouhých 26 let. Manželka Vlasta se z komunistických věznic vrátila až na sklonku roku 1963 na základě amnestie. Synu Petrovi bylo v té době patnáct let. V květnu 2022 byla na dům ve Svatovítské ulici v Praze 6, kde k zatčení StB došlo, umístěna pamětní tabulka Poslední adresy.