Na smrtelné posteli

„Povídejte…“ ponoukám ji.

„Dobře. Zkusím to. Byla jsem pro mámu v jejím životě důležitá. Říkala mi vždycky, že nejdůležitější pro ni jsem já. A dělá všechno pro mě. Nic jiného na světě prý nemá. Žila sama. Víte, ona si pořád vyžadovala moji pozornost. Když ne slovy, tak mimikou, gesty. Snažila jsem se jí pomáhat. Byla to přece moje máma! Cokoli jsem jí řekla, otočilo se proti mě. Byla taková negativní. Když jsem přišla s tím, že se mi něco povedlo, tak mi to vždy rozmlouvala. Chtěla jsem začít podnikat - vysněné květinářství. Mamka mi řekla, že je to riziko (jako, že na to nemám) a ať se nechám raději zaměstnat. A to bylo pořád. Snad se o mě bála, já vlastně nevím. Ze skvělé nálady jsem často měla  jen výčitky svědomí. Mámu jsem měla ráda, tak jsem ji chtěla říkat, co se mi daří, ale ona … odcházela jsem od ní, jak spráskaný pes. Jako v pocitech samozřejmě. Já jsem si tak přála, aby mi naslouchala!“

„Aby přijala, že jste jiná než ona vás chce mít?“ napadlo mě.

„Jo přesně.. Tolik bych jí bývala chtěla říct, ale ono to nešlo. Na chlapy jsem měla smůlu. Cítila jsem, jak je její život závislý na mém a tak se tam vlastně nikdo jiný nevejde. Měla jsem několik  nepovedených vztahů. Jako by mě zevnitř máma držela u sebe, i když jsem dospělá. Bylo to hrozný vědět, že já jsem středobod jejího života. Cítila jsem prostě velkou zodpovědnost a nechtěla jsem jí ublížit.“

„Kdy maminka zemřela?“ zajímalo mě.

„Před půl rokem. To bylo hodně zvláštní. Ona ležela pět dní v nemocnici na dýchacích přístrojích s maskou a nemohla mluvit..“

„Proč je to zvláštní?“ ptám se.

„Protože mluvit jsem musela já a ona jen poslouchala“.

„A řekla jste jí vše?“

„Řekla jsem jí, že jí mám ráda, ale chci žít svůj život.“

„Konečně, že… ? Konečně to šlo,“ napadlo mě.

 Kývla. „Tragický je, že to šlo až na smrtelný posteli“. 

 Začala plakat.

„Bylo děsný vidět tam tu bezmocnou mámu, ale…To, co se dělo mi přišlo neuvěřitelné, absurdní, nadčasové. Mámu prostě „cosi“ umlčelo. Já jsem konečně mohla mluvit a ona musela poslouchat“.

Pár týdnů po našem setkání, tedy osm měsíců po smrti maminky se Anežka seznámila s osudovým partnerem. Dnes už má dvě malé holčičky a otevřela si malý obchůdek s květinami.

A já? Je to dávno. Dnes už mi přichází jen pozdravy a fotky holčiček… A já cítím, že vše má svůj smysl.