Rozhovor s Vlado Ríšou

Vlado Ríša (*1949 ve slovenské Rožňavě), kterému jsem položil pár otázek a jenž se náhodou narodil jako já 16. dubna, je spisovatel, překladatel (asi deseti knížek), pilný editor a šéfredaktor sci-fi časopisů Ikarie a XB-1. Posbíral rovněž sedm titulů Mistr republiky v basketbalu.

Roku 1973 ukončil Vlado v Praze první vysokou školu a mezi roky 1975-1987 pracoval v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Byl taky učitelem na středních školách a zaměstnancem škol vysokých včetně Univerzity Karlovy. - Vlado Ríša edičně připravil víc než tucet antologií vč. knih Roboti a lidi (2009), Zabij/zachraň svého mimozemšťana (2010) nebo Andělé a démoni (2023). Sám napsal přes třicet knih, například Až peklo zamrzne, Valdštejnova éra či Hvězdní vandráci. A často spolupracuje (i samostatně pracuje) na knižních sériích, kterými byly a jsou conanovky, bigglesovky, „bruncvíkovky“, gookovky, Mark Stone, Agent JFK nebo Kroniky karmínových kamenů.

FENCL: Vedle mnohého jsi psal o barbaru Conanovi, známém to bijci.

RÍŠA: Je to perfektně vymyšlená postava i perfektně vymyšlený svět. Proto si další a další jeho příběhy nacházejí své čtenáře.

Drobná potíž je, že kromě Roberta Ervina Howarda si jen málokdo uvědomil, že „bijec“, jak říkáš, není Armold Schwarzenegger s jeho „dvěma výrazy ve tváři“ (jak kdysi poznamenal Ondra Neff). Ne. Je to hrdina, který se vypracoval z otroka až na krále. Proto to nemůže být tupá, bojová mašina. Samozřejmě, že bez meče by ve své době nepřežil, ale bez mozku by to taky nešlo. Navíc mu dal už Howard určité rysy, které by člověk nečekal: smysl pro spravedlnost, smysl pro ochranu žen a podobně. V neposlední řadě úctu k nepřátelům, kteří se drželi podobných kodexů cti jako on.

K prvnímu Conanovi jsem se dostal díky debatě s Ondřejem Neffem, který v té době v deníku Mladá fronta začal organizovat vydávání knih a pravil, že napsat Conana je hračka a že ho napíšeme spolu. „Napiš začátek, já pak napíšu kus a pak si to prohodíme.“

Napsal jsem prvních dvacet stran a předal mu je. Po nějaké době jsem se zeptal, jak to vypadá s jeho stránkami. Odpověď zněla: „Začátek je dobrej, tak to dopiš.“ Tak vznikl Conan a krvavá hvězda (1992).

Pak se ozval Egon Čierny, velký milovník tohoto hrdiny, s požadavkem, abych mu psal dva Conany ročně, což bylo nereálné. Ale bavilo mě to. Nakonec jich bylo sedm.

Tvým skvělým nápadem je zpracování Bruncvíkových dobrodružství. Co tě inspirovalo?
Mám příbuzenstvo v Bratislavě, a když přijeli do Prahy, ujal jsem se role průvodce. Na Karlově mostě jsem své sestřenici ukazoval sochu Bruncvíka a ona nevěděla, o koho jde. Poté jsem ze zvědavosti položil při povídání ve školách stejnou otázku a dopadl jsem stejně. Takže jsem sedl a napsal Putování za jantarovým drakem (2006), kde jsem využil motivy (nám postarším) známé legendy od Aloise Jiráska ze Starých pověstí českých. Knížka se dobře prodávala, a asi proto přišel další nakladatel, jestli bych nenapsal pokračování, a pak se to ještě jednou opakovalo.

Dočkal ses i nějakých nečekaných ohlasů?
Setkal jsem se s pozitivním ohlasem na několika školách, kde učitelky českého jazyka tu trilogii doporučovaly jako četbu. Jo, a kuriozitou byly obálky: na všech třech jsem vyobrazen se svým synem.

Další postavou, kterou jsi opakovaně zapojil do nějaké série, je Biggles. Jak na to došlo?
Mým snem bylo létat. A byl to sen, který jsem si nakonec vyplnil. Jsem držitelem pilotního průkazu na ultralehká letadla a jednu dobu jsem jedno, spolu se dvěma přáteli, vlastnil.

Nejenže jsem přečetl valnou většinu bigglesovek, ale mé srdce uchvátil i geniální film Báječní muži na létajících strojích. V obojím se používaly stroje z počátku letectví, které jsou velmi podobné ultralightům, na nichž jsem létal. Na letcích té doby obdivuji jejich odvahu usednout do strojů, které vypadají, že se rozpadnou při prvním kýchnutí pilota, a také duch rytířskosti, který tuto dobu letectví provázel.

Bigglese mám rád i jako figuru, protože je to člověk nejen odvážný, ale také přemýšlivý a schopný až holmesovské dedukce.

Nestudoval´s nakonec i letectví?
Letectví jsem nestudoval, tedy kromě té přípravy na pilotní zkoušky. Ale zážitky z létání na takových strojích jsou nezapomenutelné. Ostatně, z té doby pochází letecké úsloví „dobré přistání je takové, po němž pilot odejde od letounu po svých, a výtečné přistání je takové, kdy letoun je schopen dalšího letu“.

Jsi spojen po desítky let s časopisem Ikarie a jeho následovníkem XB-1. S Ondřejem Neffem jsi Ikarii přivedl na svět. Šéfuješ jí také v její nové podobě. Dokázal bys připomenout aspoň nejzásadnější krize, ke kterým došlo při vydávání časopisu, a cesty z těch krizí? Kolik bylo těch mel?
Krizí bylo mnoho, to by bylo na hodně dlouhé povídání. Nebylo málo ani takových „drobností,“ jako že se nové vedení Mladé fronty rozhodlo, že literární Ikarie bude kopírovat trend moderních lifestylových časopisů (samý obrázek a minimum písmenek), což čtenáři odmítli. Málo není ani dalších podobných experimentů. Ty všechny jsme přestáli.

První velká krize nastala koncem října 2010, kdy jsem do Mladé fronty přinesl listopadové číslo připravené pro tiskárnu a byl předvolán k řediteli, kde mi oznámeno, že jsem na hodinu propuštěn a Ikarie už vycházet nebude.

Vedení Mladé fronty mi odmítlo prodat název časopisu i kmen předplatitelů. Ani jsme nemohli tuto novinu o ukončení vydávání oznámit našim čtenářům. Z toho mj. vyplynulo, že na nejbližším conu jsem byl napadán předplatiteli, kteří přestali dostávat Ikarii a místo ní obdrželi jiný časopis z produkce Mf.

Nechtěl jsem se vzdát a oběhl několik známých podnikatelů. Ale žádný se Ikarie ujmout nechtěl. Pak… Za dva dny se ozvali známí z natáčení filmu Chocking Hazard (2004), v němž účinkovali snad všichni scifističtí nadšenci z Prahy a okolí, a vyptávali se, co je s Ikarií. S nimi jsem se domluvil a podařilo se nám neuvěřitelné: během jednoho týdne jsme získali nejen všechna potřebná povolení k vydávání časopisu, ale také tiskárnu i distributora. Co se týče titulu… Vzhledem k tomu, že Mf dodnes drží název Ikarie, využili jsme druhou část jména kultovního filmu Ikarie XB-1 (1963) jako nový název.

První číslo vyšlo v řádném termínu (s měsíčním odstupem od poslední Ikarie), jen byl problém, že jsme prakticky začínali na zelené louce. Bez jakékoli propagace, kromě té internetové. Nicméně jsme přežili první klinickou smrt.

Druhá přišla o několik let později, kdy se firma Konektor, která nás podporovala, rozhodla ukončit z finančních důvodů spolupráci. Naštěstí se projevili jako mnohem solidnější partneři a dali nám čas, byť krátký, na komunikaci se čtenáři. Tehdy se přihlásil jako zachránce další účastník natáčení Chocking Hazardu Saša Rusevský a díky němu jsme mohli pokračovat dál. Samozřejmě, že další krize se nám nevyhýbaly. Covid, platební „spolehlivost“ distributorů… Ale prozatím jsme je dokázali zvládnout.

A kdo přišel na grafickou vizualizaci nového titulu XB-1? Připomíná opticky původní slovo Ikarie.
Martin Zhouf. Během dvou dnů navrhl kompletní layout časopisu.

Sama Mladá fronta značku nevyužila?
Dodnes ji drží a nevyužívá.

Jak vnímáš konkurenční Pevnost?
Pevnost jsem nikdy nebral jako konkurenci.

Proč?
Od počátku vydávání se zaměřuje na mladší segment čtenářů (filmy, komiksy, počítačové hry…), zatímco my se podstatně víc věnujeme literatuře.

Spíš než jako konkurenci vnímám Pevnost jako časopis, který vychovává mladé k tomu, aby časem přešli k nám.

To je podle mě odvážné tvrzení, protože někteří mladí blbnou a nečtou už povídky. Zlepšila se ale teď kvalita recenzí v XB-1, řekl bych.
Pravda je, že se změnou na pozici redaktora a určitou generační obměnou recenzentů se něco mohlo změnit, a pokud to čtenáři vidí pozitivně, těší mě to.

A teď tam dokonce vyšly na nový film Evil Dead recenze hned dvě.
Dvě recenze na jeden produkt je výjimečná záležitost. Těch osmdesát papírových stran je děsně málo a musí se s nimi šetřit.

Jak vidíš situaci Obce spisovatelů ČR a jak se tam angažuješ? Co říkáš Asociaci spisovatelů?
Jsem člen Obce spisovatelů. Dost dlouhou dobu jsem byl v revizní komisi. Myslím si ale, že jak Asociace, tak Obec ztratily svůj původní účel být profesní organizací a už delší dobu hledají smysl své existence. Zvlášť u Asociace se mi zdá, že vedení té organizace jde spíš o využití státních zdrojů ve prospěch jejích členů. Je to jejich legální právo. Spisovatelé se nyní individualizovali a o nějakou zastřešující organizaci povětšinou ztratili zájem. Ke své tvorbě ji příliš nepotřebují.

Jedním takovým individualistou, který však umně sdružoval mnohé, byl překladatel a spisovatel Pavel Weigel (1942-2015). Vybavil se mi asi proto, že prostě chybí!
Pavel byl neuvěřitelný člověk, nejen jako spisovatel a fanoušek SF, ale i jako hybatel v mnoha odvětvích literárních činností. Řekl bych, že jeho práce v Dilii, Obci spisovatelů a jinde pomohla mnoha našim kolegům. Strašně mi schází jeho svérázný smysl pro humor (a viz Krhútská kronika).

Nadále sportuješ?
Sportuju. Stále ještě si chodím zahrát basket, nyní už tak jednou týdně. Nicméně, máme propůjčenou tělocvičnu v Ústřední vojenské nemocnici, která má dvě obrovské výhody – zaprvé je malá, takže ji přeběhnu, a za druhé na Emergency je to jen pár desítek kroků…  Když se zadaří, zajedu si hrát ve své věkové kategorii na Mistrovství republiky veteránů.

Navíc mám pejska a to jsou minimálně tři procházky denně, takže si udržuju alespoň nějakou fyzičku.

Co si myslíš o stárnutí?
Použil bych na tu otázku svůj oblíbený vtip ze Sedmi statečných, který tam vypráví snad Steve McQueen: Padá chlap z mrakodrapu a v každém patře ho slyší říkat: „Zatím dobrý.“

Jaké máš, Vlado, oblíbené autory?

Namátkou: Lem, Strugačtí, Nesvadba, Neff, Asimov, A. C. Clarke… Samozřejmě jsem nečetl jen sci-fi autory, takže i Batlička, Foglar, Doyle, W. E. Johns, Raymond Chandler, F. E. Bengtsson, Wu Čheng-En. Takhle by se dalo pokračovat ještě hoooooooodně dlouho.

https://www.kosmas.cz/knihy/523049/bitva-vzducholodi/