Za zdmi věznice ve Stráži pod Ralskem vypráví její ředitel Ladislav Blahník o zaměstnávání žen, čím se věznice neliší od běžné firmy nebo proč by neměl být vězeň, který uteče z civilního pracoviště, nebezpečný.
Strážská věznice vznikla před padesáti lety na místě ubytovny pro „uraňáky“. Mohl byste přiblížit její historii?
Věznice zahájila činnost 1. června 1973 a 3. června sem navezli první odsouzené. Na severu Čech, zejména v oblasti Stráže pod Ralskem, se začal rozvíjet uranový průmysl. V té době byl nedostatek pracovní síly a bylo rozhodnuto, že se tu postaví věznice, aby tu byli nějací lidé na práci. Využily se k tomu ubytovny pro pracovníky uranových dolů, aby se nemusely stavět nové. Odsouzení neměli pracovat v uranovém průmyslu, ale venku. V bytovém průmyslu, zemědělství, na stavbě. Pamětníci by si určitě vybavili, že odsouzení stavěli po okrese nejrůznější budovy.
Vězňové tedy jezdili za prací mimo areál věznice, v současné době pracují také uvnitř?
Jakmile byla založena věznice, tak jezdili vězni pracovat mimo areál. V polovině 80. let se vybudoval čtyřpodlažní objekt pro zaměstnávání vězňů, aby mohli pracovat odsouzení i uvnitř věznice. Do té doby pracovali vždycky ve vnitřním provozu – například jako kuchaři nebo skladníci, ale tohle byl objekt přímo pro zaměstnávání.
Co konkrétně dělají?
Dnes se tu kompletují hračky pro firmu Bruder, také máme call centrum. Zaměstnávání odsouzených se řídí standardní nabídkou a poptávkou jako kdekoliv jinde. Jestliže firma potřebuje udělat nějakou práci, tak věznice nabízí své výrobní prostory a pracovní sílu. Vězeňská služba se snaží zaměstnávat odsouzené, aby získali pracovní návyky, a aby si mohli ve výkonu trestu vydělat peníze, které použijí při návratu do společnosti. Aby nešli ven bez peněz a pokud možno si i platili dluhy, které mají. Podle charakteru trestné činnosti jsou zaměstnáni buď mimo areál, nebo uvnitř věznice ve výrobních prostorách.
Jste jednou ze tří věznic v Libereckém kraji. Kolik tu žije vězňů?
V současné době máme ve věznici 668 vězněných osob, jsme přeplnění. Jeden odsouzený má ze zákona 4 metry čtvereční ubytovací plochy. Od toho se odvíjí kapacita věznice – jak máme velké ubytovací prostory. Pokud jsou věznice přeplněné, je v zákoně možnost, že se počítají 3 metry čtvereční na jednu osobu.
Víte, jakou má strážská věznice pověst mezi odsouzenými? Chtějí sem? Mohou si vůbec vybírat?
Těžko říct, jakou máme pověst. Jsou odsouzení, kteří žádají, aby je přemístili do věznice ve Stráži, jiní sem nechtějí. Odsouzení jsou různí, obecně nechtějí být ve vězení. Soud v rozsudku stanoví typ věznice – buď s ostrahou, nebo se zvýšenou ostrahou – a vězeňská služba rozhoduje, do které věznice je možné odsouzeného umístit. My jsme věznice s ostrahou se středním a vysokým stupněm zabezpečení. To je základní kritérium, a potom samozřejmě, aby odsouzený byl, pokud možno, co nejblíže svému bydlišti nebo bydlišti rodinných příslušníků. Ale to vzhledem k přeplněnosti věznic a množství vězněných osob není možné vždycky dodržet.
Za jaké trestné činy se k vám odsouzení muži nejčastěji dostávají?
Nejčastěji je to majetková činnost.
Loni jste propustili na svobodu 410 mužů. Co Stráž a místní – netrpí tím, že mají věznici tak blízko?
Myslím si, že za těch 50 let jak občané, tak představitelé města berou věznici jako nedílnou součást Stráže. Soužití věznice a města je naprosto bezproblémové, se starostou jsem v pravidelném kontaktu, je i členem poradní komise ředitele věznice. Konzultujeme případné otázky, které tady vzniknou z našeho soužití. Věznice funguje jako jakákoliv jiná firma a nějaké předsudky jako nebezpečnost, to se za těch 50 let všechno srovnalo.
Vzpomínám na nedávný případ, kdy propuštěný vězeň pobodal v České Lípě kolemjdoucího nebo na muže, který před dvěma lety ve Stráži napadl nožem svého známého z věznice.
Odsouzený se po propuštění vrátil k nějakému kamarádovi, u kterého bydlel a byl pod vlivem alkoholu, to byl ten problém. Jakmile je odsouzený propuštěný, nemá nad ním vězeňská služba žádnou pravomoc. Tenhle případ byl naprostý exces. Na odsouzené působíme, snažíme se jim ukázat, že je jiná cesta než páchání trestné činnosti, aby se začlenili do společnosti. Pokud je propuštěný mimo areál věznice, nemůže samozřejmě nikdo predikovat, co udělá, nebo neudělá.
Začínal jste v roce 1998 na českolipském soudu jako člen justiční stráže. Pak jste se stal dozorcem v místní věznici, následně inspektorem strážní služby pro dozorčí službu, zástupcem vedoucího oddělení výkonu trestu, jeho vedoucím, 1. zástupcem ředitele a od roku 2016 jste ředitelem. To vypadá jako předpisový kariérní žebříček. Byl to váš cíl, dopracovat se až do kanceláře ředitele?
Určitě ne, nikdy mě to nenapadlo (usmívá se). Šlo to s průběhem služby – po nějaké době byla možnost dělat vyšší pozici. To bylo stejné jako v jakémkoliv jiném zaměstnání. Šlo to krok po kroku. Rozhodně jsem nenastoupil do věznice s předpokladem, že budu dělat ředitele. Ten ale musí znát chod věznice, což se nejlépe naučí při práci ve věznici.
Připodobnil jste věznici k firmě. V čem se liší?
Každá firma má svá specifika, ve věznici je největší aspekt ta bezpečnostní stránka. Zajištění bezpečnosti ve věznicích se nedá srovnávat s žádnou civilní institucí. Jsme jedni z mála, kdo má na starosti občanské zaměstnance i uniformované příslušníky. Máme tu široké spektrum zaměstnanců a činností, které zajišťujeme – od logistiky, bezpečnosti, výchovné a zabezpečovací stránky až po zdravotní, ekonomickou stránku, elektrikáře či kuchaře.
Co je naopak stejné?
Zcela určitě mezilidské vztahy na pracovištích. A vůbec komunikace – jak mezi zaměstnanci, tak třeba mezi zaměstnanci a vězněnými osobami. Všichni jsme lidé a tyhle vztahové problémy, které mohou být zapříčiněné nesprávnou komunikací, jsou stejné jako kdekoliv jinde.
Věznice je určená pouze pro muže. Pracují tu vůbec ženy?
Neděláme rozdíl mezi zaměstnáváním mužů a žen, dáváme si na to pozor. Jsou ale omezení, která se týkají praktického výkonu služby. Byť máme ženy na pozicích příslušníků, tak samozřejmě neslouží v ubytovacích prostorách u odsouzených mužů. Je to logické v případě provádění osobních prohlídek či prohlídek sociálních zařízení. Tam zcela určitě nemůže být osoba opačného pohlaví.
Jaké kázeňské problémy zde řešíte?
Kázeňské přestupky vycházejí z toho, že se odsouzeným nelíbí režim dne. Překračují nařízená pravidla. Musí dodržovat časový rozvrh, vstát, něco dělat, být řádně ustrojeni, řádně se chovat. A to mezi sebou i směrem k zaměstnancům. To jsou běžné kázeňské prohřešky, které řešíme. Potom je samozřejmě část vězněných osob, které se snaží zneužívat návykové látky nebo farmaka (říká s povzdechem).
Zmínil jste režim dne. V kolik vězni chodí spát a v kolik vstávají?
V šest hodin je budíček a v deset večerka. Odsouzení mají ve výkonu trestu naplánovaný celý den – co mohou dělat, co jsou povinni dělat nebo naopak, kdy mají volno. Mají stanoveno, kdy se mají probudit, kdy mají čas na osobní hygienu, kdy mají čas na jídlo. Kdy je čas jít do práce, kdy na úklid. Čas na osobní volno a čas večerky. Mají rozfázovaný den do minuty, co mohou a nemohou v dané chvíli dělat. Když je tolik lidí na jednom místě, musí být den přesně naplánovaný, aby se dal režim zvládnout.
A co pokusy o útěk, je to v dnešní době ještě aktuální?
Pokusů o útěk je ve věznici velmi málo, v procentech ani jedno ročně. Naposledy byl pokus o útěk v roce 2018. Odsouzený se nedostal ani z areálu věznice. Veřejnost často mylně zaměňuje za útěk situaci, kdy odsouzený, kterého zaměstnáváme mimo areál, odejde z pracoviště. Vybraní odsouzení mohou opustit areál a pracovat u civilní firmy. Na pracovišti nejsou hlídaní, jen dozorovaní. Takový odsouzený nepáchal násilnou trestnou činnost, proto u něj není předpoklad, že by s tím okamžitě začal, nebo že by, nedej bože, někde někoho napadl. To jsou pečlivě vybíraní odsouzení v komisi ve věznici a každý je podrobně zkoumán, jestli mu může být dána důvěra, aby opustil areál věznice. Tyto případy se stávají, možná čtyřikrát do roka.
Jakou práci „venku“ vězni vykonávají?
Odsouzení pracují v libereckých pekárnách, kde dělají pomocné práce při výrobě pečiva, ve Stráži pod Ralskem ve firmě Praktik, která se zaobírá recyklací elektrických spotřebičů nebo v České Lípě v Modusu, kde vyrábí svítidla.
Prvního června jste oslavili půlstoletí od otevření věznice. Podepsal se vývoj technologií v průběhu času na jejím fungování?
Určitě. Za těch 50 let se toho ve věznici hodně změnilo. Je to dané jak společenským vývojem, tak i vývojem technologií. Když věznice začínala, tak se tady postavily pouze ploty. Pak se postupně přidávaly elektrické zabezpečovací systémy, elektronické závory. Začal se pomalinku přidávat kamerový systém, detekční prostředky – to znamená rentgeny, ruční detekční přístroje, přístroje na kontrolu alkoholu v dechu. Takže vývoj věznice šel stejně, jako šel technologický vývoj ve společnosti. Když věznici před 50 lety stavěli, tak si nikdo neuměl představit, že by tu mohl nastat problém s mobilními telefony, s přelétáním dronů nad věznicí. Na tohle všechno jsme museli reagovat. Lidé, kteří tu věznici stavěli, by ji dnes nepoznali.
Dovedete si představit, jak to tady bude vypadat za dalších 50 let?
To si neumí představit nikdo. Jsou věci, které se nemění – třeba ostraha, a to, že jsou ploty, zdi, a že odsouzení mají vymezený prostor, kde mohou chodit. Že mají jasně dáno, co mohou a nemohou dělat. Ty bezpečnostní věci se určitě ve věznici nikdy nezmění. Mění se spíš technologie, a to, jak mohou odsouzení komunikovat s vnějším světem. Tedy i prostředky, které by se daly zneužít při výkonu trestu. Jsou to třeba mobilní telefony. Nejde jen o telefonování, odsouzení třeba v nelegálně držených telefonech mají data a běžně jsou na mobilních a datových sítích. Mohli by nejen přenášet zvuk, ale i obraz, něco vyfotit, natočit. Čas od času se objevuje, že někdo využil mobilní telefon. Technologie se určitě budou vyvíjet a nikdo nedokáže říct, co bude za pět, deset let.
Ale ploty a zdi tu zůstanou pořád?
Já si myslím, že ano.
