Nèro Scartch, Purpl Boi, Jakub Svoboda. Zabývá se hudbou ve všech možných ohledech, skládá songy v rámci hudebního projektu Purpl Boi a taky s kapelou MYDY. Produkuje nebo míchá nahrávky kapelám, které ho osloví. Skládá také hudbu do reklam, divadelních představení či filmů.
MYDY, Nèro Scartch, to všechno je poměrně známá věc. Zaujal mě však tvůj projekt Purpl Boi. O čem je?
Je to volný pokračování mýho sólo projektu Nèro Scartch. Nahrávám tracky – někdy sám, jindy za pomoci jiných lidí – a dávám je pak do celků třeba po dvaceti minutách, který spolu buď tématicky nebo zvukově souvisej. A jeden z těch celků bude právě PURPL SUMMR EP, ze kterýho si už teď můžete poslechnout úvodní osmiminutovej singl PURPL, a kterej vyjde 18. srpna.
Nemůžu si pomoci, ve skladbě slyším lehkou inspiraci Depeche Mode. Pokud se pletu, můžeš přiblížit, jak tato skladba vznikala?
Já v tom inspiraci Depeche Mode neslyšim, to spíš obecně takový ty EBM věci z přelomu 80. a 90. let a synthwave. Ale vlastně mě to srovnání těší.
První základ songu vznikal přes jednu silvestrovskou půlnoc, kdy jsem byl sám zavřenej ve studiu, ne v úplně ideálním psychickým rozpoložení. Novoroční slavení a jeho negace se objevuje i v textu – “Don’t wanna meet, don’t wanna eat, don’t wanna party, don’t wanna weep.” Byla to pro mě upřímně dost temná jízda. Pak jsem o tracku začal mít nějaký představy, který se mi nedařilo naplnit, tak jsem se spojil s kamarády z kapely Ghost of You a přijel za nima do Brna, aby mi se skladbou pomohli a dali mi na ni trochu jinej pohled. O finální producentský zásahy, plus dotvoření prostřední psychedelický části, se postaral Matěj Belko. Pak už bylo potřeba ten osmiminutovej song smíchat a zmasterovat a byl konečně na světě.
Co dalšího můžeme od Purpl Boi očekávat? Vyjde EP, na které se samozřejmě těšíme, máš však s projektem už nějaké nápady do budoucna?
Mám dlouhodobý plán asi tak na rok a půl. Po tom, co vyjde v červenci první EP, “PURPL SUMMR”, tak začnu pracovat na dalším, který vyjde na přelomu podzimu a zimy 2023. A pak mám materiál ještě na další dvě až tři. Každý EP bude mít jinou náladu a některý i jinej žánr.
Pokud se nemýlím, tvoje kariéra začala bicími. Co tě na bicích tolik fascinuje?
Ani nevím, brácha měl kytaru a skládal písničky a já jsem si někdy ve třech letech prostě sednul k bubnům.
Prošel jsi nějakou školou hry na bicí, nebo ses všechno naučil sám?
Asi prvních pět let jsem byl samouk, pak jsem v osmi letech začal chodit k Tomášovi Konůpkovi na ZUŠ v mym hoodu, pražských Holešovicích.
Jak vypadá samouka hry na bicí? Neumím si to představit… Navíc od tak útlého věku…
Pamatuju si takovej střípek z dětství, že jsem nedostal z židle nohama na pedály, tak jsem u toho ještě stál, abych mohl hrát. No, úplně jsem se právě neučil, ale dokázal jsem zopakovat rytmy, co mi někdo předvedl. Takže moje samouka byla prostě to, že jsme měli s bráchou kapelu. Děti se učí hodně rychle, APELUJU: nepodceňujte svý děti, že jsou na něco ještě malý a dopřejte jim poznání.
K bicím přibyly klávesy…
Na lekce klavíru jsem začal chodit dřív než na lekce bicích, v první třídě jsem začal, a tak to pro mě nebylo nic cizího. Hrál jsem na obojí, jen co se týče kapel, tak ve všech jsem hrál vždycky na bicí. Později jsem začal hudbu skládat a produkovat, zkrátka vnímat ji víc jako celek a vznikli Mydy Rabycad. V tý době jsem hrál v ostatních kapelách samej metal, tak jsem byl hrozně nadšenej, že někde můžu hrát taky na něco jinýho.
Proč jsi v kapelách hrál jen na bicí? Klávesy tehdy nebyly žádané, nebo to bylo tvoje vlastní rozhodnutí?
Nějak pro mě byly ty bicí vždycky hlavní, klavír byl jako takovej vedlejší nástroj. A taky je pravda, že dodnes to cítím spíš tak, že za bicí prostě sednu a hraju a na klavír spíš hraju to, co jsem se naučil. Takže prostě jsem byl bubeník a žádný kapely s klávesama jsem kolem sebe ani neměl. Všechno byly kytarovky.
Působil jsi v jazzové kapele, a zároveň jsi dělal i metalcore. To jsou dva velmi odlišné žánry, znamená to, že jsi multižánrový a dokážeš se přizpůsobit čemukoliv?
Každej má svoje limity a každej se snaží je nemít. Obojí mi každopádně hodně dalo.
Můžeš to trochu rozvést? Co ti dal metalcore a co jazz?
Jazz mi dal hodně důležitou věc, kterou jsem předtím nepoznal – umět hrát potichounku. Je to někdy těžší, než se to zdá. A pak samozřejmě všechny ty rytmy a s tím spojený vnímání skladeb, protože v jazzu jsou těžký doby druhá a čtvrtá, místo rockový první a třetí. No a vlastně díky jazzový průpravě taky vznikli MYDY. Já vlastně na ten jazz chodit nechtěl, bylo mi 11 a byl jsem rozjetej a hyper a měl jsem problémy s autoritama. Ale asi po půl roce hraní jsem si k tomu začal nacházet cestu a začalo mě to strašně bavit. No a na konci toho školního roku už jsme vyhráli celostátní soutěž.
Metalcore, ale hlavně metal obecně přišel tak o dva roky později se začínající pubertou. Konečně jsme měli zkušebnu, kde jsem do bubnů mohl mlátit naplno (ze zkušebny je dnešní G.A.W. Studio, kde mám takovej base dodnes) – do tý doby jsme zkoušeli různě doma v činžáku, což nebylo úplně udržitelný. No a jak jsem začal bejt fascinovanej tou tvrdší hudbou, tak jsem to samozřejmě chtěl hrát taky. Přišli System of a Down, potom hlavně Slipknot, to jsou moje lásky dodnes. Na tom jsem se učil nejvíc. Myslim, že jsou na YouTube pořád ještě k dohledání některý drum covery, co jsem nahrával. Metal mi ve výsledku dal hodně rychlosti, techniky a další vhled do toho, jak se dají psát songy.
Je žánr, do kterého bys nikdy nešel?
Myslim, že takovej není. Když to má feel a nebo uměleckej význam, může to bejt klidně dechovka a baví mě to.
Co právě teď posloucháš?
Protože pořád něco míchám nebo vytvářím, tak moc další hudby neposlouchám. Každopádně mě teď úplně sundala nová deska MC Geye, to se mu teda fakt povedlo. Před pár dny jsem viděl na fesťáku Redzeda a to byla taková jízda! Asi můj novej nejoblíbenější live act z Čech.
Uvažoval bys MC Geye či Redzeda oslovit a udělat s každým z nich novou skladbu?
Ne, tohle jsem nikdy neměl rád a ani mi to nepřijde inspirativní, přizvat si na feat někoho, koho ani neznáš. Kdybychom se znali dobře osobně a chtěli bychom prostě zkusit udělat společnej track, protože bychom navzájem obdivovali naši tvorbu, tak pak je to ta cesta, kdy to může za mě fungovat. Ale jinak jsem spíš samotář, když jde o psaní.
Jsi jedním ze zakladatelů kapely MYDY (původně Mydy Rabycad), která má neuvěřitelný úspěch. Když jsi kapelu zakládal, jaký byl tvůj cíl? A jak moc se liší od reality?
Já jsem spíš ten, co dělá všechno nejlíp, jak zrovna zvládne, snažím se skillovat ten kumšt. Tehdy jsem vůbec neměl ponětí o žádných cílech, ani jak jich dosáhnout. Jen jsem chtěl dělat hudbu, co mě bude bavit. Ten praktičtější byl vždycky Miky z MYDY, ten nás ze začátku vedl a měl už za sebou pořádání eventů atd., takže věděl, jak ty věci fungují a koho oslovit. Taky nám určil tehdy cíle asi na tři roky a většina z nich se fakt naplnila.
Hromy Blesky – kapela, kterou jsi měl se svým bratrem. Spolupracujete spolu ještě?
Jo, to byla naše první kapela. Už ne, brácha už dělá hudbu jenom okrajově. Ale rád mu občas pustim nový tracky a nápady a vážim si jeho postřehů a názorů.
Co děláš, když zrovna neděláš muziku?
Trávím čas s mým synem.
Co ti v poslední době udělalo největší radost?
Můj syn – dlouhodobě, neustále.
A kdy ses naposledy opravdu od srdce zasmál a proč?
Je toho asi spousta, záleží spíš, na co si vzpomenu. Asi při poslechu právě MC Geye, kde má takovej sentimentální track o tom, jak se dostal k rapu a pak do toho hodí obrat “Kato si hrál se slovem jak s šulinem”. To jsem vyprskl smíchy.
Máš nějaké své osobní motto?
Nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě.
Vydal jsi sólové album Piece Of My Life. Vyhovuje ti tedy pracovat spíše „sólo“, nebo raději v kapele?
Obojí je něco jinýho. V kapele přijímáš to, že tvoříte společně. U tý sólovky je to víc duchovní práce, hrabání se v sobě.
Jak album vzniklo?
Z hodně niterných zážitků mýho tehdejšího já. Ve škole i v rodině byli lidi, který mě chtěli mít trochu jinýho, než jsem byl, potřeboval jsem se vymezit, zároveň jsem bojoval i do jistý míry sám se sebou. Zároveň jsem ale taky zažíval první velký lásky, takže i to je v desce otisklý. Z praktický stránky jsem nejdřív sám nahrál dema. Na gymplu jsem maturoval z dějin umění a jako závěrečnou práci jsem měl možnost udělat vlastní album, včetně obalu. Bylo to super, protože jsem poprvý mohl obhájit, proč dělám muziku a ne úkoly do školy. Na to CD jsem dal právě ty zmíněný dema, který už jsem beztak měl hotový. Na obalu jsem uvedl dokonce o jeden track víc, ale ten song se mi nakonec nelíbil, tak jsem ho tam nedal. Na obale zůstal, u CD jsem věděl, že to stejně nikdo nebude poslouchat do konce. No a když jsem odmaturoval, začaly práce na plný verzi desky. Od začátku mi s tím hodně pomáhal Tomáš Konůpka, kterej nakonec celou desku dělal se mnou, produkoval ji. Právě ten mě propojil s Pavlem Fuksou, kterej se pak postaral o vizuální podobu alba – vymyslel úplně novej koncept, Lukášem Martinkem ze Studia Svárov, kde se velká část alba nahrávala, a hlavně s Ristem Sokolovským, ke kterýmu jsem pak rok dojížděl v jeho volných chvílích na Barrandov, abychom desku doprodukovali a smíchali.
Když už jsme u tvoření songů v kapele. Stalo se někdy, že měl někdo nápad a ostatní ho zamítli? A pokud ano, jak tyhle střety názorů v kapele řešíte?
Jasně, takových je spousta. Ale většinou jsou to jen takový náznaky, který jim pustím, jestli je to baví. Není to tak, že bych udělal komplet celej song a pak se to zavrhlo, zavrhuje se už v zárodku. I když na posledním albu V jsme měli jeden trochu kontroverzní song – Mystery. Ten některým z kapely moc neseděl. Ale taky je pravda, že od prvního dema se fakt dost změnil. A nakonec, co jsme se ptali fans, tak některý mají tenhle song jako nejoblíbenější z desky, což je hezký.
Mluvíš o tom, že sis i obal alba ve škole dělal sám. Stále si obaly desek navrhuješ sám, nebo spolupracuješ s grafiky? A pokud ano, zadáš jim prostě úkol, jak si to představuješ a čekáš na výsledek, nebo to s nimi během procesu konzultuješ? Dá se říct, že „album udělal grafik, ale 80 % z toho je můj rukopis“?
Ne, na tohle jsem krátkej. Mám často nějakou spíš abstraktní představu, nebo třeba i konkrétní. Ale v tomhle to rád odevzdám do rukou někoho jinýho a jen to koriguju, aby to furt sedělo do toho původního vyznění. V tomhle těm lidem důvěřuju, že to zvládnou mnohem líp než já a baví mě se nechat překvapovat, jak a k čemu je bude inspirovat ta hudba, kterou graficky zpracovávají. Na Purpl Boi projektu dělám s holkou, co si říká @nacitalka a dělá úplně úžasný věci za užití architektury a soch. Je to futuristický, trochu sci-fi, trochu komiksový… To když jsem viděl, uvědomil jsem si, že právě ona by měla dělat Purpl Boi vizuály.
Co tě inspiruje při skládání hudby?
Je to hodně různý. Jsem hodně náladovej, takže často to bejvaly právě ty nálady a různý filozofování. Ale čím dál míň mě baví rochnit se v negativech, takže to už tolik nedělám. A jinak je to asi čistá láska k objevování a k následování svých instinktů. To teda k tomu PŘI skládání. Jinak obecně je to všechno možný. V podstatě všechno, co kde uslyšim, mě nějakým způsobem vždycky formuje a inspiruje. Ani se mi to nemusí líbit a stejně se to ukládá do podvědomí. Vyhovuje mi ale nechávat to právě spíš v tom podvědomí, bejt do jistý míry ignorant – to znamená, že nemám žádnou kapelu, u který bych si řekl, že to je můj vzor. Zkoumám spíš feeling daných žánrů, než že bych se snažil napodobovat konkrétní prvky nebo zvuky. Opačně mě to nebaví. Snažím se si vyvinout vlastní přirozený styl a přicházet na něj obšleháváním západních produkcí mi nepřijde jako cesta.
Dobře. Tak je něco, co jsi zrovna „feeloval“ v posledním týdnu?
Hodně jsem se teď vracel k Nirvaně, Alice in Chains a tak a četl k tomu texty. Texty teď hodně řeším a zkoumám a nechávám se inspirovat, jak různorodý ty rukopisy můžou bejt. Hudebně mě uchvátila jedna věc – track Ghost od Gunship a Power Glove. Next level shit, zvukově i produkčně. Neskutečný.
Co chystáš do budoucna?
Mám teď plán asi na čtyři nebo pět EPček. Mám fakt dost materiálu. Budu to vydávat postupně následující rok a půl. Rád bych udělal taky nějaký klipy, zkrátka všechno, co k tomu patří. Ale to teď není úplně na pořadu dne. Hlavně hudba a koncerty.
