Collegium marianum na jaře 2023

   20. dubna se u Lobkowiczů na Hradě zahajuje Telemannovou „Völker Ouverture, neboli Předehra národů, nebo též jen Suita „Les Nations“, TWV 55:B5. Ta je pestrou cestou počínaje dvěma menuety přes Turky, Švýcary, Moskvany (Rusy), Portugalce, Kulhavce a Běžce. Ty poslední dvě kategorie jsou jen Georgovými žertíky. A oko mé se raduje z hezké šikulky Magdalenky Malé po boku Lenky Torgersen.

   Nato nám dnešní španělská sopránová hostka Elinor Martinez Lara zapěje kantátu téhož autora „Zerknirsche du mein blödes Herze“, TWV 1:1727b. Od počátku jí téměř vůbec nerozumím, co zpívá a přisuzuji to její špatnou výslovností němčiny. To trvá s německými texty i u  Graupnera po celý koncert. Dokonce se nechytám ani s Händelovou italštinou. Vzdávám to a soustřeďuji se na hudbu, která je místy moc krásná a u té prvé skladby i zábavná a veselá .

   Georg Friedrich Händel (1685–1759) nám vyňal Suitu B dur, HWV 354 z opery Florindo. Sarabanda je melodicky mistrovská a závěrečná Gavotta velmi rušná. Nato také od tohoto mistra zpěv Pure del cielo intelligenze eterne & Tu del ciel ministro eletto z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, HWV 46a.

   Přestávka strávena na balkóně, kde je prý nejkrásnější vyhlídka na městské centrum. Poté se vracíme k Händelově slavnému časovému oratoriu árií Un pensiero nemico.

   Telemann složil pro takové mistryně a skvělé dámy jako je Jana Semerádová Flétnový koncert D dur, TWV 52:D2. Celá skladba je nesmírně optimisticky naladěna a zní doslova radostně. Naprostým zázrakem je třetí věta Largo a celé to končí doslova bouří ve Vivace. Umíte si jistě představit naše nadšení. Jako Armstrong s trubkou, zachází Jana s příčnou flétnou. Christoph Graupner uzavře program kantátou „Muss ich denn noch ferner leiden“, GWV 1145/16.  Přídavkem je cosi z Händelových oper.

   4. května jdeme k benediktinům do Břevnovského kláštera, nejprve na zdejší klášterní chutný speciál. Koncert se jmenuje Corelliano, neb v rocích narození i úmrtí na konci má velký Arcangelo trojky, proto slušno jej uctít. Také proto, že jde o jednoho z klíčových barokních autorů. Dnes tu bude Corelli dominovat a vše zahájí a ukončí o generaci mladší a letos frekventovaný Telemann a jeho Triová sonáta h moll č. 3, TWV 42:h3 z pařížského souboru Sonates Corellisantes, jehož inspirační zdroje netřeba příliš vysvětlovat.

  Následuje Corelliho Triová sonáta e moll č. 4., op. 2, skladba velmi bohatá na rytmy, jež mě pohne k udělení devítky. Pokračujeme Corelliho/Blavetovou Gavottou con variazioni pro sólovou flétnu, což je něco pro Janinu hravost a jinak zřejmě jde o dobré flétnové cvičení.

   První část koncertu uzavírá Corelliho Ciaconna G dur č. 12 op. 2. Přestávka přichází vhod, neb fyziologii obelstít nelze.

    Po přestávce opět Corelli a jeho Sonáta D dur č. 1, op. 5, jež dá pocit, že s ohledem na rozsáhlost je poněkud nepřehledná. Má totiž 6 vět a ta poslední čtyřikrát mění tempo.

   Sáhneme nyní opět do Telemannových Sonates Corellisantes po Triové sonátě č. 6, TWV42:D8. Od téhož skladatele si dáme dvojvětý Duet e moll TWV 40:102 a koncert uzavřeme jeho Flétnovým koncertem G dur, TWV 51:AnhG1, aby vše slavně ukončila Jana, jelikož je flétnové zlatíčko a funkcionářka. Občas je to takové svobodné a naladí nás do sladka. Přídavkem je, jak jinak, Corelliho Ciaccona.

   21. června přijmeme pozvání od svatého Norberta do Strahovského kláštera, jemuž mám za zlé, že svým zdejším premonstrátům trpí ty nekřesťanské ceny za pivo. A za druhé je pro mě i jiné lidi s mírně obtížnou chůzí doslovným utrpením s rizikem pádu přechod dvora vydlážděného úlomky zřejmě řevnických křemenců proložených občasnou žulou.

  Večer zahajuje suita z opery Hercules und Hebe Reinharda Keisera Jako kdyby to z minulých koncertů nestačilo, Telemann nabízí Janě zazářit v dalším flétnovém koncertu, tentokráte h moll, TWV 51:h1, který Jana nejprve okomentuje a pak jím naše dychtivé duše oblaží. Od něho též další kus Ouvertura „L´Omphale“, TWV 55:e8 a přestávka.

   Po ní Rameau a na cembalo zahraná Suita z Les fetes d´Hébé, aneb Les talens lyriques  hraná Filipem Hrubým na cembalo. Mě si dost získal a trochu mi připomněl před pár lety u Lobkowiczů poprvé zářícího Jeana Rondeaua (a dokonce i loni).

Nyní návrat k Telemannovi, jenž tu má ouverturu „Les Flots“, TWV 55:A2 s podmanivou Polonaise na závěr. Přidává se Keiser, jehož si Händel přivlastnil do své Vodní hudby. Jak typické i pro ty největší génie.