Novinářka o skandálu ve Švédské akademii: „Kolik knih kvůli němu nevzniklo? Kolik žen se vzdalo svých snů?“
Představu o perfektní oběti a zlém monstru musíme změnit, říká švédská novinářka Matilda Voss Gustavsson, která rozkryla sexuální skandál ve Švédské akademii a popsala chování francouzského fotografa Jeana-Clauda Arnaulta. V knize Klub popisuje spletitý příběh zneužívání moci ve švédských kulturních kruzích, konkrétní podoby a dopady násilí páchaného Arnaultem i problematické vnímání a nároky kladené na oběti sexuálního násilí a obtěžování. „Je potřeba podobné případy popsat chaoticky a složitě, protože takové zkrátka jsou. Chaos ani složitost nemění absolutně nic na tom, že byl spáchán zločin,“ říká autorka literární reportáže.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Jak autorka literární reportáže Klub přemýšlela během psaní knihy nad tím, jakou má sama moc.
- Kdy se redakce Dagens Nyheter rozhodla, že právě příběh Jeana-Clauda Arnaulta stojí za to sledovat a rozkrýt.
- Proč v původním článku nikdy nezaznělo jeho jméno a v čem to textu pomohlo.
- Jakou roli sehrála v celém příběhu Arnaultova žena, básnířka Katarina Frostenson.
- Jak se švédská společnost v návaznosti na kauzu spojenou se Švédskou akademií změnila.
- Proč je potřeba ukazovat příběhy sexuálního násilí bez příkras.
V roce 2018 nebyla poprvé za 75 let udělena Nobelova cena za literaturu, a to v návaznosti na odhalení sexuálního skandálu v kruzích blízkých Švédské akademii. Jste novinářka, která tento příběh o moci, jejím zneužívání, strachu a mlčení vylíčila nejen v největším švédském deníku Dagens Nyheter, ale později rovněž v knize nesoucí název Klub, která je od loňského roku dostupná také v češtině. Jak jste vy sama pracovala s konceptem moci během práce na této kauze? Cítila jste, že máte moc?
Když jsem později viděla dopady své práce, určitý pocit moci jsem určitě měla. Při psaní knihy byla pak moc tématem, nad kterým jsem často přemýšlela. V kulturní sféře se totiž projevuje trochu jinak. Nejde tolik o to, kolik vyděláváte peněz nebo jakou máte pracovní pozici. Moc se v kultuře pojí s vlivem, dobrými recenzemi a tím, zda jste součástí určitých sociálních kruhů. Pro moc v kulturní sféře je typické, že se s ní lidé neidentifikují.
Když jste politik, chcete se prezentovat jako někdo mocný. V umělecké oblasti je to ale jinak – chcete být outsider. I proto, že pozice psance, který bojuje proti mocným a pohybuje se na okraji společnosti, je silnější. V kulturním světě tak potkáte hodně mocných lidí, kteří se ale se svou pozicí moci neztotožňují. Výsledkem je, že se necítí být zodpovědní. Zodpovědnost je totiž cena, kterou musíte zaplatit, když si vlastní moc připustíte. Absence zodpovědnosti je případ i mnoha lidí ve Švédské akademii – mají obrovskou moc, se kterou se však neidentifikují. Považují se za lidi z undergroundu, brojící proti establishmentu.
Nad tímhle jsem přemýšlela opravdu hodně. Pomohlo mi taky, že z kulturního světa sama nepocházím. Neměla jsem žádnou silnou pozici, jen jsem se snažila upozornit na chování mocných lidí. Když jsem pak ale viděla, jaké má kauza dopady, uvědomovala jsem si, jak těžké je přijmout, že i já mám moc, musím nad ní přemýšlet a nějak s tím pracovat. Naštěstí jsem si taky díky lidem, o kterých píšu, uvědomovala, jak nebezpečné je, když tohle odmítáte a nepřipouštíte si to.
I dnes je to pro mě pořád velká věc. Svou prací koneckonců ovlivňuju životy mnoha a mnoha lidí. Zveřejnit takové informace a napsat o někom, že je násilník, je nesmírně závažná věc.
Debata o sexuálním násilí se v posledních letech rozšířila po celém světě i díky hnutí #MeToo a publikovaným odhalením New York Times a New Yorkeru o hollywoodském producentovi Harveym Weinsteinovi. Tehdy jste i ve vaší redakci začali diskutovat o známých osobnostech Švédska, které by se něčeho podobného mohly dopustit. Kdy vám došlo, že Jean-Claude Arnault bude ten velký příběh, který se pokusíte rozkrýt?
Předcházelo tomu mnoho kroků. Když byly publikovány první texty o Weinsteinovi, skoro hned jsem si na Arnaulta vzpomněla. Nevěděla jsem tehdy ještě o žádných případech znásilnění, ale slyšela jsem o sexuálním obtěžování mnoha žen. Ve švédské společnosti tím byl Arnault svým způsobem známý několik desetiletí.
I tady pro mě ale bylo dost důležité přemýšlet nad mocí, kterou takoví lidé mají. Od začátku jsem si byla vědoma toho, že nejde jen o Arnaulta, ale o jakousi mocenskou strukturu, že se to týká i společenských kruhů, kterých je součástí, stejně jako jeho úzkých vazeb na Švédskou akademii a literární svět obecně.
Fakt, že jde právě o moc, byl taky důvod, proč jsem se v celé kauze začala vrtat. Když jsem si pak vyslechla první svědectví popisující znásilnění, uvědomila jsem si, že už není cesty zpět. Otevřela se tím úplně jiná a nová úroveň příběhu a taky jsem vnímala zcela jinou úroveň strachu ze strany ženy, která mi svůj zážitek s Arnaultem popsala. Mluvila jsem s mnoha lidmi, kteří se báli následků, báli se o svou kariéru. Ona se ale bála o své bezpečí.
A potom přibývaly další a další příběhy.
Když jste slyšela první takové svědectví, věděla jste hned, že další budou následovat?
Tušila jsem to. V mém článku vystupovalo se svými zkušenostmi osmnáct žen, už během práce na něm mi ale bylo jasné, že jde jen o špičku ledovce a bude jich mnohem víc. Měla jsem velmi omezené kontakty, i tak se mi ale podařilo mluvit se skoro dvěma desítkami žen a jejich příběhy potvrdit.
Navíc jsem mířila především na lidi z kulturního světa. Jenže potom, co jsme článek vydali, se ozvaly další ženy a svěřily se, že je Arnault v minulosti taky znásilnil. Šlo často o ženy, které
