Česko-slovenské slovo týždňa: podpantoflák v. podpapučiar

Pár slov o slově podpantoflák

Posledně jsme tu měli svatbu, a skeptici už jistě kývou hlavou: bať bať, toto je stádium návazné, logicky a nevyhnutelně. Honí se mi hlavou: jak by napsal tento sloupek muž, a jak žena? (I má dnešní slovenská sparingpartnerka nechává hojně promluvit muže.) A muž-li, záleželo by jistě, zda je, nebo není podpantoflák…

Nelichotivé označení, slovo ošklivé, jedovaté, zákeřné; přímo zabiják mužského ega. Co dokáže ranit víc? Paroháč? Impotent? Trubec? Bezesporu zajímavé je, že frazém být pod pantoflem uvádějí (pod heslem pantofel) svorně všechny výkladové slovníky češtiny, včetně Jungmanna; ten píše: ženský pantofel – když pod panstwjm ženy gest, ženská pošjwka, korouhwička.

František Čermák ve svém Slovníku české frazeologie a idiomatiky přidává další sémanticky blízké frazémy: skákat podle něčí noty/písničky, být pod komandem, nosit doma sukni. Jde tedy o idiom velmi starobylý, jdoucí minimálně až do časů obrozeneckých, kde jsme si ho nejspíš vypůjčili z němčiny (unter dem Pantoffel stehen). Jak však dodává Čermák, „pantofel je znak ženské osoby (a zde i její nadvlády) už v antice“. Bať bať, již staří Římané byli bačkory…

Čech o slově podpapučiar

Inu, někdo má pod čepicí – a jiný je zase pod papučí. A pak jsou jedinci mimo všechny kategorie, jako např. doyen československého rozhlasového zpravodajství Gregor Martin Papucsek. S kolegou hungaristou ho zbožňujeme (bez ironie!) a chystáme velkolepou pouť do Papucskova rodiště – vísky Pilisszentkereszt (preferuju poetické slovenské exonymum Mlynky). Pan Papucsek mi tedy logicky nemohl nenaskočit ani při psaní dnešního dílu. A věru stačilo málo a fantazie se mi rozběhla naplno:

Nuže Papucsek ztratil papuček, tedy bačkoru. (Čiže papučku, jak mě upozornila slovenská korektorka: ve slovenštině jde totiž o femininum.) S květkovaným vzorem, ovšem jen decentním, jak se na starého usedlého pána sluší. Je to zvláštní: většinou dezertují z páru ponožky, případně rukavice, boty jsou v tomto ohledu zodpovědnější. Leč stalo se, a GM má nemálo pokažené ráno. Ťapká po izbě s jednou papučí, druhou nohu naboso (aby tak nedejbože šlápl na nějaký střep!) a mumlaje cosi podrážděně hledá uprchlíka. Počkej, až se mi dostaneš do ruky, ty prevíte! Po pěti minutách ho volá žena: „Gregor, nechaj papučku papučkou – raňajky sú na stole!“ I dá jí GM zapravdu, však najde zlolajnou obuv později. A kdoví, třeba z celé té ranní lapálie podojí i pěkný rozhlasový fejeton… – Anebo já tenhleten nebetyčný nonsens!

Michal Škrabal, český lexikograf a korpusový lingvista, aktuálne filatelista a riaditeľ Ústavu Českého národného korpusu

Niečo o slove podpapučiar

Taký podpapučiar, podpapučník domáci, muž pod papučou, podpapučový typ, ťuťmák, slaboch, mäkkýš, sraľo, ten to má ťažké – v podriadenom vzťahu. Je z mäkkého cesta, slabý, nerozhodný, ústupčivý, poddajný, bojí sa, znaky podpapučiarstva nevníma. Žije si svoj podpapučiarsky život – v područí ženy, čo nosí doma nohavice, ona je tam generál, nič iné mu nezostáva, len zvesiť uši, držať hubu a krok, šúchať nohami, zavrieť chlebáreň, ťahať za kratší koniec, tancovať, ako ona píska, poslušne znášať ženské vrtochy, plniť rozkazy, podvoliť sa, pokoriť sa, poslúchať.

Rozlúsknime tie slová, čo ho dusia, neboráka – pod značí čosi položené nižšie, podriadené, podrobené, podmanené, ponížené, pošliapané, a papuča (perzské pāpūš z pā „noha“ a pūšiden „pokrývať“) – povedzme si – je symbolom domova, aj domaseda, pecúcha – prosto: „Poďho domov, nohy do papúč!“ Celý pod papuču, pod zámok!

Čo porozprávať o vzťahu dominantnej ženy a submisívneho muža? Poznáte ten vtip:

Pred nebeskou bránou stoja dva rady mužov – v jednom tí, ktorí boli celý život pod papučou, a v druhom tí, ktorí neboli. Rad podpapučiarov je nekonečne dlhý, ale v tom druhom stojí iba jeden muž. Príde svätý Peter a pýta sa ho: „Prečo tu stojíš sám? To si jediný, kto nebol pod papučou?“ A muž na to: „Ja neviem, žena ma sem postavila.“

Páni, ste či nie ste?

„Všetci ste pod papučou, páni. Darmo tajíte. I vypili by ste si, i podiškurovali. Tak znamenite sa to sedí, pije a diškuruje, ale ručička na hodinách sa hýbe, straší, hrozí ako ženské rameno. Áno.“ (Janko Jesenský, 1944)

Nechajme o tom ešte trochu rozprávať muža:

„Raz som bol v Bratislave na akomsi zápase. Ľudia tak revali, že som si musel dať vatu do ucha, aby som počul, čo sám revem. Najviac kričia muži-ženáči, čo sú doma pod papučou. Celý týždeň nesmú doma ústa otvoriť, nuž aspoň na futbale sa tešia z vlastného hlasu.“ (Ľudo Zelienka, 1962)

Verte či nie, u nás na Slovensku taký podpapučový mužíček ešte aj tie slivky zbiera na lekvár!

Slovenka o slove podpantoflák

Človek by povedal, že podpantoflák, ten sa len tak fláka, poflakuje, potuluje, hýri a lumpuje – beťár v pantofličkách užíva si život, občas pod čapicou, ba i pod pantofľou. Kto by tušil, že on, naopak, chudák zakríknutý, doma sedí, ticho mlčí, nič nevraví, poslúcha.

Monika Kapustová, lingvistka, vedecká pracovníčka Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied