Čechy s leukémií zachraňuje většinou kostní dřeň z ciziny

Ačkoliv je nejvyšším krité­riem najít toho nejvhodnějšího dárce bez ohledu na původ, těch českých by bylo potřeba víc.

„U nás máme až 60 procent dárců ze zahraničí. Není to dáno ani tím, že by jich bylo málo, ale tím, že jsme malá země, takže variabilita genů chybí,“ řekla Právu vedoucí Českého registru dárců krvetvorných buněk v IKEM Marie Kuříková.

Podobný trend je patrný i v dalších zemích. Zvýšení podílu Čechů by podle ní ale mohlo pomoci. Bilance z loňska ukazuje, jak zásadní je pro české pacienty Německo. Většina dárců je právě odtud nebo z Polska. Přes 81 procent transplantací kostní dřeně pocházelo od dárce z ciziny. Jen 18 procent štěpů českého dárce putovalo i k českému pacientovi.

„Doktoři vždy vybírají toho nejvhodnějšího dárce a nekoukají na národnost. Samozřejmě by bylo dobře, kdyby třetina až čtvrtina byla z našeho registru. Je to levnější a logisticky mnohem jednodušší. Nikdy ale nedosáhneme toho, aby tvořili 60 procent,“ řekl Právu hematoonkolog Pavel Jindra, primář ve FN Plzeň a vedoucí lékař Českého národního registru dárců kostní dřeně. V Česku jsou dva registry, v Plzni a Praze.

Dárce poskytuje svou dřeň bezplatně. Jeho vyšetření, odběr buněk v cizině a převoz do Česka však vyjdou pojišťovnu u pacienta, který dřeň potřebuje, v přepočtu až na půl milionu korun. To pro odběry v tuzemsku neplatí.

Náklady spojené s testováním a vyšetřením platí přímo centra zřizující národní registry dárců ze sponzorských darů.

Například Česká průmyslová zdravotní pojišťovna loni uhradila 30 převozů kostní dřeně ze zahraničí, což s veškerou péčí vyšlo na téměř 11,2 milionu korun. Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra dala loni za kostní dřeň pro 50 klientů asi 15 milionů.

Pro většinu tuzemských pa­cientů s leukémií se daří vhodné tkáně najít. Úspěšnost sahá k 80 procentům. Je to ale hra s časem, zásadní je zajistit dárce včas. Nemoc může postupovat rychle. Větší zapojení Čechů by mohlo šance na rychlejší transplantaci zvýšit.

„Pokud má obdarovaný unikátní, vzácné transplantační znaky, nalezení dárce je obtížnější. Čím víc dárců máte, tím líp si můžete vybrat,“ dodal Jindra.

Podobně to vidí exministr zdravotnictví a dětský hematolog ve FN Brno Jan Blatný. „Logistika přepravy štěpu z ciziny je sice složitější než v rámci jedné země, ale je standardizovaná a funguje dobře. To však neznamená, že bychom mohli říci, že dárců je dost a že každý příjemce včas najde svého dárce.“

Převoz z Austrálie, USA nebo Británie je organizačně složitější. Vše se musí naplánovat tak, aby do 48 hodin, nejdéle do tří dnů, byly tkáně u pacienta. „Většina dárců je z Německa nebo Polska, kam jezdí sanitka s lidmi, kteří to mají natrénované. Pokud je to z větší dálky, tak posíláme člověka s chladicí taškou letadlem, dá se to stihnout,“ zdůraznila vedoucí centra v IKEM Kuříková. „Zatím se nám nestalo, že bychom nepřivezli to, co jsme měli, v pořádku,“ podotkla.

V českých registrech je přes 150 tisíc aktivních dárců. Kvůli vysokému věku se každoročně několik stovek lidí vyřadí. Hlásit se mohou zdraví lidé mladší 40 let, v Plzni mladší 35 let.

V mezinárodním srovnání na tom Česko není nejhůř. Třeba Francie má podstatně větší problém. Od francouzských dárců doputuje kostní dřeň jen k necelým sedmi procentům krajanů. Rakušané dokážou pokrýt jen něco přes 11 procent svých pa­cientů.

Sousedství s Německem je pro Čechy přínosné nejen proto, že je tam jeden ze tří největších světových registrů dárců – další je v USA a Číně –, ale hlavně kvůli genetické blízkosti. Z 41 milionů dárců po celém světě mají největší šanci najít shodu běloši. Problém je u menšin, jako jsou Vietnamci, Hispánci nebo třeba Romové. „Minority mají jinou kompozici tkáňových znaků, takže se těžko hledají. Problém jsou děti ze smíšených manželství, pro které se špatně hledá dárce. Potýkají se s tím hlavně v USA,“ vysvětlil primář Jindra.

I v Česku je to problém. Ani ne tak proto, že by o dárcovství neměli zástupci menšin zájem, překážkou je zdravotní stav a chronické nemoci.

Lékaři loni transplantovali v ČR 180 kostních dření od nepříbuzných dárců. Odběr se dávno nedělá jehlou z pánve. Buňky se berou ze žíly, kam je nechají lékaři vyplavit. Zařazení do databáze neznamená okamžitě odběr. Na ten může dojít až po letech, kdy se potřebný pacient objeví, anebo také nikdy.