Od března, jen čtyři měsíce po narození synka Františka, opět vyběhla do interligových bitev. O dost dříve, než sama plánovala.
„Protože jsme měly velkou marodku, řekla jsem, že pomůžu dřív. Původně jsem se chtěla zapojit až v letní přípravě,“ přiznává čtyřiatřicetiletá střední spojka.
Její Teodorce jsou čtyři roky, synkovi devět měsíců. „Holka byla hodňoučká, kluk ze začátku zlobil a křičel,“ směje se Maňáková. „Je mazec zvládat házenou se dvěma dětmi. Všichni pomáhají, Lucka Mikulčík, rodina a nejvíc manžel, chci jim moc poděkovat. I můj muž hrával házenou v Mostě, teď se věnuje kulturistice. Když jsem přišla z tréninku a podívala se na něj, jestli dobrý, kolikrát radši ani neodpovídal. Naštěstí je z křiklounka veselé miminko a naopak z Teodorky torpédo, které se na chvíli nezastaví, hlavně v povídání.“
Když se Maňáková vracela, v kádru Andělů už s ní byla jen jedna máma Lucia Mikulčík. Kapitánka letos stříbrného týmu už ovšem kariéru ukončila. Ještě před ní dala házené sbohem další reprezentantka Michaela Holanová, která druhé dítě čeká. Comeback už nechystá.
Maňáková proti svému přesvědčení nešla. Na MS házenkářek nepojede |
„Byla jsem jediná se dvěma dětmi v týmu, teď už jsem jediná, která má děti. Družstvo je mladé a některé holky od miminka utíkají. Když jim ho podávám, mají strach a dávají od něj ruce pryč,“ kření se rodačka z Rožnova pod Radhoštěm.
Druhý návrat do víru profesionální házené byl náročnější než první. „Zase jsem o pár let starší, bylo to těžší. Po prvním porodu jsem začala s přípravou, s přáteláky. Teď jsem skočila rovnou do plných tréninků a zápasů. Bála jsem se o zdraví,“ přiznává. „Nebyla jsem na tom fyzicky tak dobře, tělo nedrželo.“
I přes všechny peripetie se mezi Anděly cítila zase jako v ráji. „Byla jsem strašně ráda za možnost hrát. Jsem na mateřské, odskočím si na trénink a vyventiluji se.“
Během své dlouhé kariéry zažila momenty, kdy jí sport s lepkavým balonem lezl na mozek. „Vždycky když jsem měla krizi a potřebovala jsem pauzu, skočilo do toho mimčo. A když se potom narodilo, zase jsem se na házenou těšila,“ bere mateřství jako oživovač házenkářského apetitu.
V Mostě už je důrazná spojka s chraplavým hlasem a výrazným tetováním za ikonu. Zažila téměř celou zlatou éru, která čítá devět českých titulů, jednu ze dvou účastí v Lize mistrů i historický triumf ve Vyzývacím poháru v roce 2013.
„Získala jsem všechny tituly kromě jediného, který jsem prožívala s panděrem. Takže toto zlato mám jen z tribuny, byla jsem pouze v letní přípravě,“ vzpomíná Maňáková, rozená Růčková.
Letos už účastnice světových i evropských šampionátů Černé anděly ke zlatu nevytáhla, hegemona ve finále senzačně skolila Slavia.
„Letošní sezona byla jedna z nejtěžších, náročná fyzicky i psychicky. Klobouk dolů před holkami. Plno se jich zranilo, hrály kupu zápasů v Lize mistrů a závěr tahaly v malém počtu hráček, měly toho plné kecky. Odcházející nebo končící holky by si zasloužily zlaté loučení, ale i stříbro je vzhledem k okolnostem pro všechny cenné,“ vnímá opora. „Finále jsme prohrály v prvním zápase na Slavii, byl to den blbec. A protože se už nehraje klasické play off, ale pohárovým systémem, zlomilo nám to vaz.“
Mostecké házenkářky Charlotte Cholevová (vlevo) a Petra Maňáková s medailemi za třetí místo v interlize
Neúspěšný útok na desátý český titul v řadě podle Maňákové tým nerozloží, nýbrž posílí. „Je to velká motivace. Dlouhá léta jsme byly šampionky a slavily jsme rok co rok zlato, teď budeme chtít odčinit, co se minulou sezonu nepovedlo. Tým se hodně obměnil včetně trenéra, takže to je i nový impulz. Věřím, že Vladimír Šuma zapadne do družstva a celého klubu a napravíme, co nevyšlo. Rozhodně chceme zpátky na vrchol!“ hlásí bojovně hráčka, která povede tým z pozice kapitánky.
U jubilejního titulu chybět nechce, ale že by plánovala třetí dítě a pak třetí comeback, to ne.
„Naše rodina už je kompletní. Každý návrat hodně bolí, je náročné dostávat se zpátky do formy. V týmu jsem aktuálně nejstarší a za mnou je veliká propast. Spíše než ke třetímu těhotenství se přibližuji ke konci aktivní kariéry.“
