Za pornografii považovali lidé kdysi sochu soutoku Labe s Orlicí, říká kurátor královéhradecké výstavy
Sochy Josefa Václava Škody, významného prvorepublikového umělce Hradce Králové, nově ukazuje výstava v tamní Galerii moderního umění. Škoda studoval u největších špiček své doby a jeho sochy dodnes zdobí prostranství v Hradci. Nejsilnější reakce tehdy vyvolala jeho ikonická socha soutoku dvou královéhradeckých řek Labe a Orlice. „Je to nadčasové a podle mě jeho nejlepší dílo,“ přiznává pro rozhlas kurátor výstavy Jan Florentýn Báchor.
Jaké jsou příběhy některých soch v Hradci Králové? Věděli jste, že alegorické sousoší Soutok Labe s Orlicí v Jiráskových sadech v dobách svého odhalení pobouřilo veřejnost, která jej dokonce označovala za pornografii? Všechny tyto zajímavosti vypráví výstava v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Oč jde?
Jak už je patrné z názvu výstavy, která se jmenuje Stopy z bronzu a kamene: Josef Václav Škoda, tak se zaobírá odkazem tohoto sochaře a jeho realizacemi ve veřejném prostoru města Hradce Králové a jeho blízkém okolí, jako jsou například městské části Pouchov, Svinary nebo třeba Kukleny.
Jan Florentýn Báchor, kurátor Galerie moderního umění Hradec Králové, hostem Jakuba Schmidta
Kdo byl Josef Václav Škoda?
Je to velice významný sochař pro veřejný prostor města Hradce Králové. Studoval u tehdejších špiček, u Jana Štursy nebo rodáka z nedalekého Dvora Králové Otto Gutfreunda, který navrhnul Masarykův pomník nebo onu bronzovou plastiku, která je dnes už třetím odlitkem na Masarykově náměstí. Ve městě má přes 14 realizací. Spolupracoval také s architektem Josefem Gočárem i se svým učitelem Štursou.
Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, pak u Gutfreunda rok na Uměleckoprůmyslové škole – to byly nejlepší školy v Československu, které sochař mohl vystudovat. Dodalo mu to prestiž.
Po studiích si chtěl otevřít vlastní ateliér v Praze, ale tehdejší doba tomu bohužel nepřála. Tak se vrátil zpátky do Hradce Králové, do ateliéru svého tatínka Václava Škody, který byl kamenosochařem. Po jeho smrti ateliér vedl jeho bratr Bohumil Škoda.
Říkal jste, že má v Hradci Králové přes 14 realizací. Vím například o pomníku Boženy Němcové nebo sousoší Labe a Orlice, které najdeme v Jiráskových sadech. Co další sochy?
Asi nejblíže od budovy Českého rozhlasu jsou dva reliéfy na objektu Národní banky československé. Pak na Velkém náměstí je třeba busta Bohuslava Balbína, do Pospíšilovy třídy kouká socha Ladislava Jana Pospíšila, bronzová plastika, která nebyla naštěstí roztavena v Protektorátu Čechy a Morava.
Nebo v areálu strojíren ZVU je zase socha kováka, která však byla odhalena až po smrti Josefa Václava Škody.
A na budově hlavního nádraží v Hradci Králové je sousoší zvané Světlonoši?
Ano. To jsou dva urostlí pánové, mezi kterými nimi je okřídlené kolo, typický symbol drah. To je také dílo Josefa Václava Škody. On to vše realizoval především v meziválečném období a podílel se na kultivaci veřejného prostoru města Hradce Králové.
Měl za úkol vypořádat se s tím rakousko-uherským erárem, kdy byla rakousko-uherská monarchie vnímána jako zlo a nová Československá republika si potřebovala zvolit nový umělecký jazyk. Proto vznikaly pomníky, které oslavovaly české osobnosti a významné aktéry života v Hradci Králové.
Romantika, nebo pohoršení?
Výstava Stopy z bronzu a kamene představuje 14 děl tohoto sochaře. Třeba sousoší Soutoku Labe a Orlice v Jiráskových sadech je poetické, romantické, představuje muže a ženu, kteří jsou do sebe něžně propleteni. Ovšem veřejnost ho tenkrát nepřijala.
Přesně tak. Já si myslím, že tohle dílo je asi největší ikona od Škody ve veřejném prostoru. Předpokládám, že všichni, kdo bydlí v Hradci Králové, nebo město navštívili, tak tuto sochu mají moc rádi.
Toto alegorické sousoší bylo odhaleno v roce 1934 a spustila ohromná kritika v tehdejších novinách a časopisech. Jak se na tom nízkém soklu nazí milenci válí, že jde o ošklivé podívání nejen pro ženy, ale i pro děti. Že jde o pornografii.
Paradoxně předtím, než bylo dílo slavnostně odhaleno v Jiráskových sadech, tak bylo vystaveno v dnešním Muzeu východních Čech, a tam nikoho nepobouřilo.
Naštěstí nebyla socha nikdy odstraněna a můžeme být rádi, že ani za protektorátu nebyla roztavena. Stojí tam od roku 1934 dodnes, a je to opravdová ikona Hradce. Dlouhá těla dvou éterických bytostí představují dlouhé cesty řek, které se setkávají právě v Hradci Králové.
Socha Boženy Němcové, která dnes stojí před Gymnáziem Boženy Němcové v Hradci Králové, měla prý původně být jinde.
Ano, dnešní Masarykovo náměstí se během Protektorátu Čechy a Morava přejmenovalo na náměstí Boženy Němcové. A bronzová plastika Tomáše Garrigue Masaryka, která tam stála, byla tehdejší nacistickou garniturou roztavená.
Sokl pro sochu Masaryka navrhl Josef Gočár, bronzovou plastiku Otto Gutfreund. A když byla socha roztavena, tak tam pravděpodobně měla stát ona Božena Němcová. Avšak nikdy tam nestála, byla odhalena až rok po Škodově smrti v roce 1950 právě před dnešním Gymnáziem Boženy Němcové.
Která ze soch Josefa Škody je vašemu srdci nejbližší?
Alegorické sousoší Soutok Labe s Orlicí. To je opravdu nadčasové a pro první republiku ikonické dílo. Podle mne je to Škodovo nejlepší dílo, ale to je čistě můj názor.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
