Výstava Paradox módy v pražském Museu Kampa představuje stovky dámských šatů. Jsou mezi nimi i ikonické kousky legendárních návrhářů, které ukazují, jak začala módní revoluce. Podívat se můžete do 5. listopadu.
Přelomové nápady posouvají hranice naší civilizace dopředu. Objevení knihtisku, žárovky – ale i módní milníky.
Nenápadné kostýmky, široké sukně, luxusní róby světových značek, ale i úplné výstřelky, které odhalovaly náladu ve společnosti a v koloběhu času ji také pomáhaly měnit.
„Za pomoci umění a módy vyprávíme trochu jiný příběh o civilizaci, do níž jsme se narodili. Tím, jak se proměňovala pozice ženy, měnila se i doba. A šaty jsou nejviditelnějším průvodním jevem této proměny,“ doplňuje kurátorka výstavy Martina Vítková.
Vybrané oděvy respektovaných módních domů jako Chanel, Yves Saint-Laurent nebo Dior tam stojí v úplném protikladu či naopak doplňují umělecké artefakty ze sbírek Medy Mládkové.
Ty obsahují například obrazy Theodora Pištěka, Jiřího Načeradského, Mikuláše Medka a objekty Vladimíra Škody, Karla Malicha, Jindřicha Zeithammla a mnoho dalších.
„Výstava je kurátorským výběrem ze dvou kolekcí. Modely slavných módních domů – Christian Dior, Nina Ricci, André Courrèges, Zandra Rhodes, Yves Saint-Laurent, Pierre Cardin nebo Paco Rabanne pochází z litevské Alexandre Vassiliev Fondation a umění z pražských sbírek Musea Kampa,“ přibližuje Vítková.
Proč jste se rozhodli pro tuto kombinaci?
Podobný „dvoudomý“ koncept měla už výstava Art of Shoes Manolo Blahnika před šesti lety. Tehdy živá přítomnost hvězdného obuvníka českého původu nad volným uměním výrazně převážila.
Ve výstavě Paradox módy jsme s paralelami módy a umění pracovali důsledněji. Dá se říct, že hledání souvislostí mezi módou a uměním je pro směřování musea přitažlivé už od počátků.
Výstava je svým obsahem a pojetím jedinečná. Bylo jediným záměrem ukázat, že móda
neklouže pouze po povrchu? Nebo má výstava i další hlubší záměry?
Móda nemůže být povrchní, když se jí věnovali slavní filozofové Barthes, Baudrillard, Dorfles, Lipovetsky. Obaluje povrch těla, ale ovlivňuje i duši a ego. Díky módě si svoje tělo uvědomujeme. Definujeme sami sebe pokaždé, když se ráno oblékáme na svou každodenní cestu životem.
V galeriích a museích kultivujeme skvělý propracovaný jazyk umění, z něhož se dá o člověku a době, o idejích, obsesích, úzkostech a touhách hodně vyčíst. Možná je to ale jazyk příliš sofistikovaný, chtěli jsme nabídnout jiný, podobný, který by vedl k porozumění nejen umění, ale i samým sobě a světu, v němž žijeme.
V neposlední řadě jsme výstavou zamýšleli oslavit dvacáté výročí Musea Kampa a potěšit naše návštěvníky i sebe.
Móda nemůže být povrchní.
Výstavní část zaměřená na módu sleduje styl převážně od šedesátých až osmdesátých let minulého století. Mohla byste nás virtuálně provést výstavou?
Návštěvník se setká s módou převážně francouzskou, ale i italskou, španělskou, britskou a několika modely ze Spojených států. Hned na počátku asi překvapí nápadný kontrast mezi společenskou módou přelomu padesátých a šedesátých let a soudobým uměním.
Do náročných modelů se znovu všívaly korzety, stříhalo se z mnoha metrů látek, používaly se kilogramy korálků a balíky peří. Žena se znovu proměnila v sochu ve tvaru přesýpacích hodin. Současně vznikaly zvrásněné informelní obrazy Mikuláše Medka a Antonína Tomalíka. Jejich povrch je rozdrásaný jako hluboce existenciálně zasažená duše člověka.
K módní revoluci v šedesátých letech a demokratizaci módy dojít zřejmě muselo. Šaty se prudce zkrátily až nad kolena, silueta uvolnila, podpatky snížily, ženy se rozeběhly po ulicích, řídily auta, létaly letadlem. K tomu potřebovaly malé černé nebo malé bílé šaty, kostýmy i jumpsuity.
Klasické modely byly nahrazovány moderními, oděv se zdál někdy víc androgynní a „nevinný“, jindy zvítězila ženskost a „svůdnost“. Na designy a střihy měly vliv nové materiály, ale i podoba uniforem či pracovních oděvů, tím mám na mysli třeba letecké kombinézy.
Projevilo se okouzlení kosmem, op-artem, popem. Zařadili jsme i šaty a kabátky, které sedí do stylu Medy Mládkové, zabývali jsme se květinovou energií hippies, až jsme dospěli k epilogu, kdy móda okolo roku 1980 díky mnoha různým společenským, technologickým a třeba i filmovým vlivům otevřela zase jinou kapitolu.
Sbírku zapůjčil Alexandre Vassiljev, litevský sběratel, který se účastnil i zahájení výstavy. Jak na ni reagoval?
Sběratel a designér Alexandre Vassiljev schraňuje oděvní design a vše, co s tím souvisí, fotografie, šperky, prádlo, kabelky, klobouky už od mládí, tedy víc než čtyřicet let. V jeho sbírce najdete ženské, mužské i dětské oděvy už od krinolín osmnáctého století.
Jako syn herečky se vždycky pohyboval v showbyznysu a tato oblast života je mu naprosto vlastní. Je velkým znalcem módy a projevuje se jako skutečný „šoumen“. V Praze se mu líbilo, pochválil nám výběr modelů. Kolegům se podařilo vypátrat jeho dávnou spolužačku, pražskou scénografku, která na vernisáž také přišla.
K módě byla připojena mimo jiné také sbírka uměleckých děl ze sbírky Medy Mládkové, zakladatelky muzea. Byla volba záměrná? A o jaká umělecká díla konkrétně jde?
Zamýšleli jsme vyprávět živý a poutavý příběh, v němž by důležitou roli hrála nejen móda a umění, ale i aktivní žena žijící ve společnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hledali jsme nějakou vyšší souvislost mezi modely proslulých návrhářů a třemi sbírkami uloženými v Museu Kampa z podobné doby.
Pro mnohé jsme sáhli do podsbírky Jiřího a Běly Kolářových, jde například o fascinující grafické listy Jiřího Balcara, úchvatný obraz Pavly Mautnerové, práce Čestmíra Janoška, Jana Šafránka, Milana Knížáka. K vidění je i surreálný Rodinný portrét Theodora Pištěka. Ráda bych upozornila také na vtipnou Monu Lisu v natáčkách Nadi Plíškové, popartový objekt Adrieny Šimotové a další díla…
Mají vybraná umělecká díla ladit s módou, nebo spíš nabízet kontrasty?
Obojí. Jasné spříznění vidím mezi op-artovými šaty a geometrickými obrazy Vladislava Mirvalda. A také mezi velkou secesní róbou s růžemi z roku 1905 a jen o málo starším autoportrétem Františka Kupky.
Skvěle komunikují také pop-artové šaty s kvaši Ladislava Sutnara, česko-amerického designéra a typografa, který na sklonku svého života v 60. a 70. letech vytvořil celý cyklus antických Venuší, jimž propůjčil šarm a jiskru soudobé emancipované ženy.
Jak dlouho vám trvalo celou výstavu kurátorsky připravit?
Záměr propojení obou sbírek, módy a umění, existoval už před covidem, ale příprava se mnohokrát odložila. Intenzivně se na výstavě pracovalo poslední rok. Poprvé jsme během přípravy spolupracovali také se stylistkou, byla jí Tereza Ravera, známá například ze spolupráce se zpěvačkou Aiko.
Jaké konkrétní paradoxy může výstava návštěvníkovi nabídnout?
Móda i umění jsou paradoxní z podstaty. Pro někoho jsou tím nejdůležitějším, pro jiného nepodstatné. Móda je monumentální byznys, a přitom je pomíjivá. Umění chce být univerzální podporou pro člověka, aby mu pomáhalo žít v každém rozpoložení mysli, ať je nám smutno, nebo trpíme úzkostí, a zároveň má také své módy a styly.
Má se umění líbit oku, nebo spíše provokovat mysl? Dělají šaty člověka? Nebo něco z autorova šarmu či aura nositelky přechází na oděv? Móda boří bariéry a zároveň je staví. Může být znakem revolty i konformismu. Jak začneme hledat paradoxy, nikdy neskončíme.
Myslím, že výstava není jedinečná, protože je tu sto výjimečných šatů a pětapadesát působivých uměleckých artefaktů, ale proto, že jsou tu společně propleteny do sebe, v jakémsi lehce napjatém a provokujícím souznění.
Zaujal mě koncept papírových a pytlových šatů. Kdy byly nejvíce v oblibě? A jaký historický důvod byl k výrobě těchto šatů?
Papírové šaty patří do šedesátých let. Byly zamýšleny jako reklama, hodily se i pro volební mítinky, například v prezidentské kampani Richarda Nixona v roce 1968. Polévkové šaty byly za dolar či dva s kuponem z časopisu. Existovala představa, že si každý den odtrhneme šaty z role, stejně jako třeba kuchyňské utěrky. Tento koncept rychle zanikl okolo roku 1970 s environmentálním hnutím.
Líbí se mi nápad použít papírové jednorázovky na party. Čisté bílé se posílaly s pozvánkou a vodovkami a každý si šaty mohl vyzdobit sám. Byly vyrobeny ze čtyř vrstev stlačeného papíru a teoreticky vydržely i víc použití.
Experimentovalo se i s papírovým spodním prádlem pro armádu, ale ve Vietnamu se to moc neosvědčilo. Spodky se při dlouhých pochodech džunglí předčasně rozpadly.
Papírové šaty i šaty z jutového pytle od brambor byly brány jako anti-móda, protože zcela ignorovaly exkluzivní francouzskou módu a vše, co představuje. V jutovém pytli od brambor se nechala vyfotografovat Marylin Monroe. Zahlazovala tím aféru z večírku s velmi odvážnými červenými šaty. Dokázala, že žena může být krásná i v pytli od brambor.
Najde návštěvník mezi oděvy ještě nějaké další kuriozity?
Možná narážíte na kostlivce ve skříni, šaty Evy Braunové ze třicátých let z dílny Annemarie Heise. Bezpečně uschované vydržely devadesát let. I dnes je zajímavé položit si otázku, co nás na nich přitahuje, když se úchvatné šaty na přehlídkách objevují každý půlrok?
Je to kvůli jejich nezpochybnitelné kráse, nebo spojení s nositelkou? Je to kuriozita, fetiš či okouzlení čímsi nechvalně proslulým? Stále platí, že móda dokáže do krásy zahalit cokoli, možná i zlo.
Na levé fotce šaty House of Courrèges a House of Pierre Cardin, uprostřed House of Dior, na pravé fotce Geral Paris a
Couture House Rety | Foto Samuel Alexander Petráš
Máme tu žlutý kostýmek od Ungara, který patřil šéfredaktorce Vogue Anně Wintour. Je velmi drobný, skvěle ušitý, vypadá výborně, ale mohérová vlna musela strašně „kousat“. Řada šatů má velmi malou velikost, patřily totiž baletkám, nejméně čtvery pocházejí ze šatníku Maji Plisecké.
Vystavujeme modely, které mají vysokou cenu na burzách a specializovaných webech, ale vybrané umění si s nimi vůbec nezadá, mnohá prezentovaná díla jsou několikanásobně dražší, jsou investicí, a to i když jde o české a středoevropské umění.
Máte už nějaké zpětné vazby od návštěvníků? Jak na výstavu reagují?
Návštěvníci reagují moc dobře. Také se pozitivně vyjadřují kustodky, což je vždycky první zpětná vazba a znamení, že výstava je schopná oslovit široké spektrum návštěvníků. Pro mě je úžasné, že je celé muzeum propojeno. Šaty z výstavy se rozeběhly i do stálé expozice Františka Kupky a Otto Gutfreunda.
A rozhodně stojí za to, všechny charlestonové modely by se dobře vyjímaly i dnes. V epilogu výstavy dělá společnost stříbrným sametovým diskošatům designérky Vicky Tiel reliéfní obraz Lubomíra Přibyla, jehož další obrazy a grafické listy si návštěvníci mohou projít v následujících dvou patrech hlavní budovy musea.
Dokázala byste říci, jestli láká návštěvníky spíše móda, nebo umělecká část?
Jak koho. Stálí návštěvníci oceňují, že mohou vidět řadu skvostných artefaktů ze sbírek Medy Mládkové a muzea. Nemáme totiž dost prostoru pro stálou expozici, ačkoli sbírky muzea jsou excelentní.
Noví návštěvníci přicházejí hlavně kvůli módě, uvidíme, zda se z nich někteří budou do muzea i nadále vracet. V publiku jsou mladé dívky, i jejich maminky nebo babičky, které módu šedesátých let pamatují a přicházejí zavzpomínat, třeba právě na papírové šaty.
Oslovil vás ze skoro stovky vystavených šatů nějaký model, který byste si s chutí oblékla?
Od střední školy jsem si sama šila, takže obdivuju tvůrčí invenci a dokonalost propracování mnohých modelů. Okouzlily mě oranžové hedvábné šaty s velkými bílými a černými plastovými puntíky od André Courrègese, otce minimalismu a futurismu v módě.
Růžový model Niny Ricci, večerní šaty s blýskavými flitry z domu Schiaparelli nebo hedvábné duhové overalové šaty od Pierra Cardina, které patřily Maje Plisecké. A ještě bych mohla pokračovat…
