Spiklenci věděli o invazi v roce 1968 s předstihem. Nezávislost byla neurčitá, zdůrazňuje historik
Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa ukončil liberální reformy. Okupace si do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých a další stovky zraněných. První vojáci vstoupili na československé území už večer 20. srpna. „Nebylo možné, aby o tom příslušná vojenská nebo politická místa v Československu nevěděla. Problém byl v tom, že to brali spíš jako psychologickou hru,“ říká pro Radiožurnál Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny.
Kdo z tehdejší politické garnitury věděl o tom, že v noci přijde „bratská pomoc“?
Věděli o tom ti, kteří se jako spiklenci na přípravě intervence podíleli. Čili to bylo pět signatářů tzv. zvacího dopisu: Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak. Ale ona ta věc byla docela připravená. Věděli o tom i někteří lidé na ministerstvu vnitra a ve Státní bezpečnosti.
Lidé přecházeli na druhý chodník, aby mě nemuseli potkat, říká Naděžda, které v srpnu 1968 zabili matku
Číst článek
Někteří další měli za úkol ovládnout nebo aspoň umlčet média. Spiklenci se sešli v neděli před intervencí na Orlíku, kde si zjevně rozdávali a precizovali své úkoly.
Hlavní část programu byla ta, že během jednání předsednictva 20. srpna bude projednávána „kritická vnitropolitická situace“ a podaří se vytvořit většinu členů předsednictva, která by pak zajistila podporu pro zajištění legitimizace vojenského vpádu do země. Měla je na poslední chvíli pozvat, ale to se – jak víme – nepodařilo.
Předseda vlády Oldřich Černík dostal informaci z ministerstva vnitra o tom, že vojska překročila hranice při jednáním politbyra ÚV KSČ večer. Byl údajně překvapen a nevěřil tomu. Znamená to, že ta prosovětská skupina v politbyru nesplnila svůj úkol?
Je to trošku legrační, protože to jednání předsednictva bylo chaotické a mluvilo se o všem možném, jednání se protahovala. Kritická část jednání – tedy projednávání tzv. Kašparovy zprávy, což byl pracovník sekretariátu, který tu zprávu o neutěšené vnitropolitické situaci připravoval pro předsednictvo – byla pořád odsouvána a mělo se o ní jednat až večer.
Na program se to mělo dostat až nedlouho předtím, co přišla informace o překročení hranic. Tím byl celý scénář politického zužitkování intervence nabourán.
Předehra k okupaci. Československo před 55 lety odmítlo sovětskou kritiku uvolnění poměrů v zemi
Číst článek
Členové předsednictva, se kterými se počítalo, že budou souhlasit s označením vnitropolitické situace jako výrazně negativní a potom se připojí ke „zvatelům“, nakonec byli překvapeni jako každý jiný a hlasovali potom pro usnesení, které intervenci odsoudilo.
Měla nějaké informace československá armáda nebo někdo z jejích řad?
Samozřejmě i v armádě byli ti, kteří o připravované intervenci věděli nebo byli připraveni s ní spolupracovat. Ale ono je to všechno zvláštní. Vojenské přípravy probíhaly spíš několik měsíců než týdnů. Od začátku se jednotky, které potom intervenci provedly, stáhly k pohotovosti na československých hranicích.
Nebylo tedy možné, aby o tom příslušná vojenská nebo politická místa v Československu nevěděla. Problém byl v tom, že to zřejmě Dubček, Černík a další brali spíš jako psychologickou hru. Do poslední chvíle si nedokázali představit, že by k té intervenci opravdu mohlo dojít.
Ministrem obrany byl tehdy člen KSČ Martin Dzúr, přítel Alexandra Dubčeka. Proč dal tehdy rozkaz armádě nezasahovat a jaká byla obecně jeho role na začátku invaze?
Jeho role také dobře ilustruje to, jak to chodilo a jak neurčitá nezávislost Československa byla. Do kanceláře Dzúra se večer dostavilo několik sovětských důstojníků a přiměli ho k tomu, aby vydal rozkaz neklást odpor postupujícím jednotkám a že armáda jim má poskytnout všemožnou pomoc. K tomu ho svým způsobem ti sovětští důstojníci donutili.
Ale pravdou je, že druhá část rozkazu vůbec splněna nebyla. Československá armáda v zásadě žádnou pomoc intervenujícím jednotkám neposkytovala.
