Edvard Valenta: Královnino tajemství. Příběh o krásné neznámé, cestující osaměle podvečerní tramvají

Text vyšel v povídkovém výboru nazvaném Starou cestou, vydal ho Československý spisovatel v roce 1971.

Edvard Valenta se narodil v roce 1901 v Prostějově. Pocházel z dobře situované rodiny, vyrůstal v kultivovaném a umění milovném prostředí. V raném dětství bohužel o oba rodiče přišel a spolu se svými sestrami byl poté vychováván v rodině strýce Františka Kováříka, spolumajitele prostějovské továrny WIKOV.

Psát a publikovat začal už na střední škole, spolu s ním v jednom studentském sborníku debutoval i jeho prostějovský kamarád Jiří Wolker. Studoval brněnskou techniku, později měl pracovat ve firmě svého pěstouna. Studia však nedokončil a začal pracovat v Lidových novinách.

Nejprve jako stenograf, později jako redaktor. Působil v jejich brněnské, olomoucké i pražské pobočce. O prvních letech v brněnské redakci Lidových je jeho vzpomínková kniha s názvem Život samé psaní. 

Během působení v Lidových novinách se Valenta seznámil s Janem Antonínem Baťou, dědicem slavného obuvnického impéria. Spolupracoval s ním několik let, přispíval do jeho zlínského tisku, na jeho popud absolvoval cestu po světě a těsně před vypuknutím války s ním v roce 1939 odešel do Ameriky.

O tomto svém životním období se rozepsal v knížce Žil jsem s miliardářem, která ovšem vyšla až v 70. letech v exilovém nakladatelství Petlice. Po návratu zpátky do Čech byl Valenta nucen opustit své místo v Lidových novinách, žil v Praze, od roku 1942 až do konce války potom ve Voznici u Dobříše. Právě tady spolupracoval s odbojem a ukryl u sebe nemocnou sovětskou partyzánku.

Zážitky z války zpracoval ve svém nejoceňovanějším románu Jdi za zeleným světlem (1956). Po válce se Valenta stal redaktorem Svobodných, dříve Lidových novin. Působil také jako odpovědný redaktor politického týdeníku Dnešek, který založil Ferdinand Peroutka.

Původně především kulturní redaktor se tak začal profilovat jako politický publicista a patřil k největším kritikům stávajících poměrů i sílící komunistické moci. Jako odpovědný redaktor byl kvůli uveřejněným textům mnohokrát žalován. Valentův záporný postoj k lidově demokratickému zřízení byl už naprosto jasný a on se stal umlčovaným autorem.

V těchto letech psal pod pseudonymy, živil se psaním komentářů ke krátkým filmům. V roce 1956 mohl vyjít jeho román Jdi za zeleným světlem, kniha vzbudila velký ohlas u čtenářů i kritiků. Valenta začal dostávat pozvání na besedy se čtenáři, do rozhlasu i televize.

V roce 1958 ještě mohl vydat cestopis Nejkrásnější země a soubor povídek Starou cestou. Poté se znovu dostal do nemilosti režimu. Poslední oficiálně vydanou knihou byly autorovy paměti Život samé psaní (1970).

Edvard Valenta zemřel v srpnu 1978 v Praze.