Sobota 27. dubna 2024, svátek má Jaroslav
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Muž, který otevíral brány hudby. Jak vzpomínají hudebníci na Jiřího Černého

Hudební kritik Jiří Černý. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Zpráva o úmrtí Jiřího Černého přišla do areálu Na Bojišti den po zahájení našeho nejstaršího rockového festivalu Trutnoff. Osobnost významného kritika se pak stala jedním z velkých témat kuloárních rozhovorů. Zeptali jsme se účastníků – účinkujících, novinářů i organizátorů –, co pro ně osobnost Jiřího Černého znamenala a co si při vyslovení jeho jména vybaví.
  14:30

Martin Věchet
zakladatel festivalu Trutnoff

V první řadě vytváření prostoru ve světě neznámé hudby a objevování nových hudebních planet. Jiří Černý měl také nepřímou zásluhu na našem festivalu. Když se Václav Havel dozvěděl, že něco chystám, napsal mi jeho telefonní číslo, abych se s Jiřím Černým poradil a odkázal se na něj. „Víš, to je takový hudební publicista,“ řekl mi tehdy. Dodnes ten papírek s číslem Jiřího Černého napsaným rukopisem Václava Havla mám.

Robert Křesťan
zpěvák, Druhá tráva

První slovo, které se mi vybaví při vzpomínce na Jiřího Černého, je „monumentální“. Byl monumentální postavou, hlasem, myšlenkovou integritou, neotřesitelným vkusem... Později mi přicházejí na mysl další slova: kamarád, rodinný přítel, skvělý společník, překvapivě neautoritativní rádce, ale všechna ta epiteta zastřešuje jediné slovo, a to novinář. Klasického střihu, z celého srdce. Jsem vděčný, že jsem ho poznal.

Michal Prokop
zpěvák

Jirka Černý je něco jako můj hudební kmotr. Stál u zrodu mojí kariéry, protože to byl právě on, kdo mi těsně před Vánocemi 1967 předával v Lucerně na 1. československém beatovém festivalu cenu pro nejlepšího zpěváka. Ale já jsem hlavně už dávno předtím posluchačsky vyrostl na jeho rozhlasových pořadech, hlavně Houpačkách. Celých těch více než padesát let jsme se více či méně potkávali a v době, kdy o mně nepsal moc hezké věci, jsem cítil, že si to vlastně zasloužím a že je Jirkovi líto, že mi to moc nevychází. Takže je to člověk, který mě ovlivnil jako málokdo. Stejně jako patří k jeho velkým zásluhám, že vychoval tu senzační generaci hudebních publicistů, jako byli či jsou František Horáček, Čestmír Klos, Ondřej Konrád, Honza Rejžek. Jirka byl spíš lídr, nikoli šéf – to není totéž. Uměl lidi sjednotit, dostat do nich nějakou myšlenku, ale nebyl úředník. Proto také myslím, že bylo správné, že odmítl nabídku být ministrem kultury. Jemu by to neslušelo, necítil by se v tom. Každopádně to byl jeden z největších lidí, se kterými jsem měl tu čest za ta dlouhá léta spolupracovat.

Muž, jemuž se páteř nezkřivila. Novinář z lásky, publicista z vůle osudu i vážená autorita. To byl Jiří Černý

Roman Holý
hudebník, Monkey Business

Moje vzpomínky na Jiřího Černého jsou tak barevné, jako je sám život. Od mé nepaměti to byl vždy přísný, lehce odtažitý pán, který vždy něco hodnotil. Nikdy jsem moc nechápal proč, kde bere tu drzost hodnotit vlasaté skupiny mého mládí... Byl mi spíše nesympatický. Samozvaný mentor a popravčí všech mnou opěvovaných skupin. Když jsem pobral trochu rozumu, došlo mi, že stál za vydáním první desky Karla Kryla, nejdůležitější nahrávky historie československé hudby. Jednoznačně. Prozření. Respekt. Dlouhá neměnná doba. A najednou novověk. Komentoval nějaký hudební pořad v České televizi a my tam hráli. Nadšený moderátor se zeptal, co ti vynikající Monkey Business? Jiří striktně odvětil: „Dobře, ale nezapomínejme na takové geniální Majerovy brzdové tabulky nebo Paprsky inženýra Garina!“ Mno... takový senzační Josef Sedloň socialismu...

Jaroslav Hutka
písničkář

S Jirkou Černým jsme se znali hlavně v 70. letech. V rámci Šafránu jsme vymysleli soutěž pro novináře O zlatého blbce. A Jirka Černý vyhrál první ročník – i když musím dodat, že jsme se s ostatními porotci trochu pohádali, protože kandidátů s vyrovnanými šancemi bylo víc. V té době jsme se hodně stýkali, pak jsme se vídali i brzy po převratu, když jsem se vrátil z emigrace, ale pak se to nějak pozvolna rozklížilo, v posledních letech jsem ho už moc často nevídal. Na koncert nepřišel, já byl dost zaměstnaný. Hodně koncertů, hodně dětí...

Ondřej Havelka
zpěvák, Melody Makers

Nesmírný rozhled, hluboký vhled, krásný nadhled. Tak bych mohl charakterizovat vzácného člověka Jiřího Černého. Vždycky jsem rád četl jeho jasnozřivé texty, ale kdybych měl zmínit něco osobního, pak snad tři věci: jako kluka mě svou hitparádou Dvanáct na houpačce učil dobrému hudebnímu vkusu, pak, už v době nedávné, mě vždycky těšilo, když občas opustil svět populární hudby a opět s velkou poučeností reflektoval svět opery. A konečně vzpomínám na mnohá setkání na mém milovaném Horňácku, kam i on jako spousta pražských muzikantů jezdíval za ryzí lidovou muzikou, která pro nás, hlavně v 80. letech, znamenala okouzlující svobodu hudebního projevu.

Petr Váša
moderátor festivalu Trutnoff, zpěvák, Ty syčáci

V téhle anketě jistě popíšou mnohem povolanější lidé, než jsem já, v čem byl Jiří Černý ohromná osobnost, o to se nechci pokoušet. Za sebe mohu prostřednictvím příběhu popsat, že byl velkorysý, měl smysl pro humor a improvizaci. Myslím, že to bylo v roce 1987, kdy mě Jirka Černý pozval k jedné naší společné brněnské kamarádce. Já to neuváženě řekl v hospodě a můj nejlepší kamarád u toho chtěl být taky, protože Jiřího Černého nesmírně obdivoval. Krátce po příchodu se kamarád v panice z té společnosti opil, zamkl se na záchodě a usnul. Po pokusech ho probudit Jiří přinesl z vedlejší místnosti dlouhou ozdobnou a na konci chlupatou travinu, klekl si ke dveřím záchoda, travinu protáhl klíčovou dírkou a snažil se jejím koncem zachytit kamarádův nos, přičemž volal: „Už ho mám! Už ho skoro mám!“ Nakonec se mu opravdu podařilo vytrvalým šimráním kamaráda probudit. Nevím, jaký je přesně morál téhle historky, ale představte si, že takového člověka znáte prakticky celý život, vyrůstáte na jeho textech o hudbě, nejen na těch předaných informacích, ale i jeho kultivovaném stylu, a pak máte možnost ho zažít v totálně improvizované humorné situaci, kterou vyřešil za nás.

Já a Jirka. Jak mě legenda Černý pozval na víno a nabídl coby zelenáči tykání...

František Čuňas Stárek
spoluzakladatel festivalu Trutnoff, aktivista undergroundu

Manželé Černí byli v 60. letech synonymem Houpačky. My jsme samozřejmě byli nejvíc nadšení z její zahraniční části, to byl pro nás velký svět opravdového bigbítu. Názvy kapel jsme si psali na penály a každých čtrnáct dní posílali korespondenční lístek s ustřiženým levým rohem – to byla značka, aby to v rádiu nemuseli složitě třídit. Já vždycky s tím lístkem chodil na poštu, moc se mi tam líbila jedna poštmistrová, takže jsem před ní vždycky machroval, půjčoval jsem si od ní nůžky, abych mohl odstřihnout ten roh, a ona se vždycky zeptala, komu posílám hlas. Většinou hlasovala pro to samé. Jirka Černý prostě vždycky vysílal to, co jsme chtěli slyšet.

Alexander Dubček, Václav Havel a Jiří Černý 24. listopadu na tiskové konferenci Občanského fóra v Laterně magice.

Ladislav Heryán
katolický kněz

Kdysi za totality jsem četl knihu Zpěváci bez konzervatoře a díky ní mě Jiří Černý naučil oceňovat barvu lidského hlasu. Samozřejmě jsem také jezdíval na jeho Antidiskotéky až do doby, než jsem emigroval. A nedávno mi někdo říkal, že někde citoval, co jsem napsal o U2, to mě moc potěšilo, že čte moje knihy. A ještě si vzpomínám, že v televizi, tuším v roce 1994, dávali přímý přenos z koncertu U2 v Sydney, který Jiří Černý komentoval a na úvod řekl: „Vítám vás na rockové bohoslužbě.“ To bylo krásné.

Luboš Pospíšil
zpěvák

S Jirkou Černým jsme se poměrně často setkávali už v 70. letech, protože – snad to můžu říct – fandil C&K Vocalu, se kterým jsem tehdy zpíval. To bylo pro nás velmi příjemné. Bylo jasné, že je to člověk, který svojí novinářské profesi i hudbě rozumí, má pro ni cit. A byl to opravdu hodně důležitý člověk. A pro mě osobně bylo naprosto zásadní to, že když jsem dostal do ruky básnickou knížku Pavla Šruta Příznaky lásky, sháněl jsem na autora spojení – a dal mi ho právě Jiří Černý. Za to jsem mu moc vděčný, protože tím vlastně odstartoval celou tu dlouhou éru, kdy jsem měl to štěstí s Pavlem Šrutem spolupracovat. Nakonec jsem nazpíval 75 jeho textů. Za to patří Jirkovi Černému velký dík.

Adam Krofian
zpěvák, kytarista, The Atavists

Jiří Černý tady založil první hitparádu! Houpačka byla v socialistickém Československu vlastně závanem volného trhu a díky ní se prosadil třeba Petr Novák, když zvítězil jeho geniální songwriting nahraný v kuchyni na magnetofon Sonet Duo. Takže i kdyby ne letitou prací a držením prstu na tepu doby, tak už jen tím se zapsal do dějin populární hudby v Česku.

Pavel Koudelka
bubeník, Dunaj

Jiří Černý už za minulého režimu krásně otevíral brány hudby. Spousta se jí sem vůbec nedostala, ale on ji uměl sehnat a pouštěl ji posluchačům na kolejích, na Antidiskotékách – a to byla opravdu jeho mise. Nebál se pustit ani české zakázané kapely a písničkáře. Jeho profesní hudebně novinářská úroveň se bude těžko nahrazovat.

Zdeněk Suchý
moderátor festivalu Trutnoff, režisér

Na prvním místě si vybavím jeho precizní články. I když někoho stíral, bylo to nesmírně elegantní, to jsem vždycky velmi obdivoval. Za druhé: když jsem se někdy v roce 1992 či 1993 spojil s Ivanem Králem, že o něm chci natočit film, Ivan mi řekl, že jediný, koho tady zná, je Jirka Černý, a když ten řekne, že to umím, natočí to se mnou. Jirka napsal rukou dopis, mám ho pořád schovaný, ve kterém stálo: „Režisér Suchý dělá jeden z nejlepších hudebních pořadů, takže jsi, Ivane, v dobrých rukou.“ A na základě toho jsme natočili Dancing Barefoot. No a do třetice: před tím, že skoro do konce života jezdil po klubech, vozil desky, seděl s lidmi a povídal si s nimi o hudbě, klobouk dolů.

Jsem sobec s geniální pamětí, říká o sobě spisovatel Jiří Černý

Jiří Moravčík
hudební publicista

Během svatého týdne jsem na učení neměl čas. Přepisoval jsem druhý díl Jirkovy knížky Hvězdy světových mikrofonů. Pochval milovaného hudebního učitele se mi v následujících osmatřiceti letech dostalo několik, třeba na pražském festivalu Womad, ale závěrečná zkouška přišla až v květnu 2017, kdy jsem do magazínu UNI napsal profil Rhiannon Giddens. Zvoní telefon a on to Jirka: „Moc hezky jsi to napsal. Děkuji, hodně jsem se toho dozvěděl. A prosím tě, nevíš, dají se u nás sehnat její desky?“

Kdo píšete o hudbě, asi chápete, jak jsem se v tu chvíli cítil. Složil jsem maturitu.

Jiří Charypar
kytarista, Švihadlo

Vzpomínám na dvě návštěvy u něj v bytě a na ty obrovské sportovní boty za dveřmi. A samozřejmě rád vzpomínám i na řadu Antidiskoték, z nichž se mi na každé vždycky otevřelo nějaké nové okno hudebního poznání.

Petr „Hraboš“ Hrabalik
zpěvák, Našrot

Od teenagerovského věku to pro mě byl takový sloup jistoty: když o něčem řekl, že je to dobré, opravdu to dobré bylo. A i když jsem se časem v muzice dostal jinam, jeho portfolio, které původně bylo i portfoliem mým, se mnou zůstalo. Pořád máme stejné oblíbené kapely.

Antonín Kocábek
hudební publicista, dramaturg

Historek mi naskakuje nepočítaně. Třeba úplně první Antidiskotéka, kterou jsem navštívil asi v roce 1985. Pustil Banální příběh o klíči, text Pavla Šruta, který ovšem nezpíval jeho pozdější interpret Luboš Pospíšil, ale přímo Petr Skoumal, který ho zhudebnil... Taky se mi vybaví jedna z dalších Antidiskoték. V osobním žebříčku „deseti nej“ písničkářů nahlas vyslovil jméno tehdy v emigraci pobývajícího Vlasty Třešňáka a první místo onoho žebříčku samozřejmě obsadil Karel Kryl. Do revoluce zbývaly tehdy zhruba dva roky a spousta lidí seděla v kriminále i za mnohem větší malichernosti. A pamatuju si taky, jak jsem byl u jeho posledního poslechového večera, v červnu 2022. Jen jsme tak nějak s ostatními přítomnými netušili, že je poslední. Pořady po prázdninách už zůstaly jen naplánované, zdravotní stav mu je nedovolil... Myslím, že mu v duchu všichni ještě dlouho budeme znova a znova děkovat.

Autor: