FOLKtime - Vaše brána do světa folku

Prázdniny v Telči jsou mercedesem mezi letními folkovými festivaly. To je myslím, celkem akceptovaný fakt. Za mě takhle (omlouvám se pravidelným čtenářům a posluchačům, samozřejmě se opakuji): nejšpičkovější ze zmíněných festivalů jsou momentálně Prázdniny v Telči, Folkové prázdniny Náměšť nad Oslavou a Mohelnický FolkFest. Z nich ale jen FolkFest má obvyklý formát víkendu (či prodlouženého víkendu), kdy se pořád hraje. První jmenovaný festival trvá 17 dní, druhý 8. Jsem už starý folkový pes, ale kompletní Folkové prázdniny Náměšť nad Oslavou jsem absolvoval jednou (což neznamená, že mi neutekla ani nota…) a kompletní Prázdniny v Telči ani jednou. Dokonce ani když jsem se živil jako redaktor hudebního měsíčníku; je mi líto. Jsme lidé roztěkaní, zahrnutí mnoha úkoly, povinnostmi a zájmy…

Proč o tom tak dlouze píšu? Protože když člověk zhlédne cca 1 – 8 koncertů sedmnáctidenního festivalu, má dojem, že o něm přece nemůže nic napsat. Vždyť tam zas tak moc nebyl. A to přece není spravedlivé, protože Prázdniny v Telči jsou mercedesem… Aha, to už jsem napsal. Tak co si pro jednou vybrat jeden den a skrze něj provést reportáž o celých Prázdninách v Telči?

Letos jsem slyšel tři večerní koncerty na zámku a ve volbě svého favorita jsem se shodl s hlasem lidu: koncert v neděli, která Prázdniny v Telči půlila, byl jedním (ze tří? Nejsem si jist, informace už z webu festivalu zmizela…) z vyprodaných koncertů. Jasně, Bratři Ebenové a Robert Křesťan & Druhá tráva. (Nejen) televizní moderátorská superhvězda, kterou už chtěl národ několikrát za prezidenta a která je přesto tak milá a naše a skládá chytré písničky. A člen Síně slávy Hudební akademie (z nemnoha takových v našich žánrech…), který už dlouhá desetiletí těší publikum svými skvostnými písněmi a nezaměnitelným projevem, doprovázen kapelou, která si vydobyla uznání i v zámořské kolébce hudby, kterou hrají. Tak to je celkem jasné, ale modří již řadu let vědí, že když se jména obou výše jmenovaných sestav objeví vedle sebe, jistě to není náhoda a nepřichází v úvahu, že by se jen tak nevšímavě vystřídaly o přestávce. A na to jsem se těšil nejvíc.

Začalo to dražbou speciálního trička s logem Prázdnin v Telči, jinak neprodejného, podepsaného Markem Ebenem a Robertem Křesťanem, ve prospěch hospice. Vojta Kolář coby dražitel vytáhl cenu na pěkných 3.700 Kč; diváctvo se bavilo a fandilo. „Pojďme si povídat“, vyzval Marek Eben publikum v první písni večera. Následovaly jak prověřené hity (Nikdo to nebere, Nic není tak horký, Hey-By, Chlebíčky…) tak představení písní z chystaného alba Co my víme („hardrock“ Na šňůře, Jarní a nakonec i titulka). Limitem kapely byl tentokrát úraz Davida Ebena, který si způsobil na pravém lokti. Pro laika neuvěřitelně si nechal udělat sádru ohnutou v lokti tak akorát, aby mohl hrát na sopránsaxofon. Nevýhodou bylo, že nemohl hrát na klarinet a tenorsaxofon, protože každý z těch nástrojů potřeboval jiný ohyb lokte; jeho vpravdě profesionální výkon publikum ovšem velmi ocenilo. Možná, že přece jen existovalo z Davidova zranění vyplývající mírné omezení hudebních možností souboru, protože Marek Eben tentokrát poměrně dost – jistě k radosti publika – vyprávěl, třeba o svých jezevčících nebo o tom, jak se chystal do důchodu. Druhá tráva se objevila na pódiu třikrát jako malé vokální uskupení – Jednotný pěvecký zemědělský sbor Siláž (Jarní), folklórní soubor Travěnka (Folklóreček jako přídavek) nebo osadní sbor (Trampská), který měl ale i instrumentální virtuosy (Lubošové Malina a Novotný) drtící neuvěřitelně náročné sólo…

Po nezbytné pauze na zapojení a nazvučení se s námi Robert Křesťan přivítal a pustil se i s kapelou do práce. Zpočátku jejich vystoupení lehce sprchlo, ke konci už velmi neletně klesala teplota. Vděčné a vstřícně naladěné publikum zvládlo obě události, prsty instrumentalistů i nástroje – zejména dechové - zvládly tu druhou. Výkon Roberta i kapely byl špičkový – co víc o něm říct, prostě radost jako vždycky. A radost z muziky dýchala i z pódia – to je ale v poslední době, co jsem viděl, taky standard RK&DT. Hrál se tak napůl Díl první i Díl druhý (Úsměv Cyrana, Vejdi po špičkách, Vlčí oči, Zůstaň, Víš, co se říká, Kdybys mě zabila) a starší věci (Dřív než se rozloučíme, Zas padne noc, Tažní koně, Marcipán z Toleda, Řada snů, Ještě není tma, Dívka ze severu, Ještě jedno kafe jako přídavek). Víš, co se říká si přišel zahrát David Eben na sopránsaxofon a jeho bratr Marek si s Robertem Křesťanem zazpíval v duetu Ještě není tma – to byl velký zážitek. Jinak k častému tématu hovoru posledních měsíců: „Hele, já už tu Druhou trávu nějak nemusím, už je to na mě nějak moc…“ Já samozřejmě Druhou trávu musím a miluju, tak jen postřeh z koncertu. Samplů významně přibylo, to je fakt, a bez většiny z nich bych se obešel; můj šálek kávy vypadá jinak. Ale současně musím říct, že samply to nejen nijak neválcují, ale ani neruší, neprudí, dobrý vkus neurážejí. Prostě, milí vyděšenci z Eddieho Stevense: přijďte to s RK&DT někdy zkusit, uvidíte, že to zvládnete a že jste se zbytečně okrádali o zážitky.

Ještě pár mých dojmů z Prázdnin v Telči k dokreslení? Nezklamal mě nikdo, koho jsem byť jen zaslechl, vzpomínám na letošní Prázdniny v Telči v tom nejlepším, jako obvykle. Jarret hraje stále více skvěle a doplatil na počasí – na jeho koncertě se nám téměř kouřilo od pusy. Ivan Hlas trio (tedy kromě IH Norbi Kovács a Olin Nejezchleba, vlastně hlavně oni dva) mě ze všeho nejvíc překvapilo tím, jak komicky své vystoupení pojalo. Což neznamená, že bych si nepochutnal na písničkách. U Isary pro mě bylo nové to, že už mluvila v podstatě výhradně Kristýna Šelemberková a poprvé jsem u basy zaznamenal Tomáše Suttra. Skvělý kelt-folk-rock zůstává na výši. Epydemye jde v uvádění opačným směrem – oba kytaristé tentokrát vstupovali odvážně a úspěšně do mluveného projevu, co pamatuji, tak poprvé. Jinak strhující, vervní projev jako vždy - a volume tentokrát velmi doprava. Přestože se dlouho zdálo, že to snad tentokrát nenastane… ale ovšem že nakonec Epydemye přinutila publikum „tančit“ v třiceticentimetrových uličkách mezi lavicemi.

Epydemye - Lucie Vlasáková

Kocouří scéna měla z mého pohledu silné obsazení převážně pražskými kapelami Hluboké nedorozumění a Handl v den nejkrutějšího počasí v pondělí 7. srpna, ledový vítr dul a muzikanti se krčili v teplých bundách. Moc se mi líbilo na relativně nové scéně Prázdnin v Telči, U Lodiček, s kapelou na pódiu umístěném nad hladinou Štěpnického rybníka. Na Panský dvůr jsem se na nocturno podíval jen jednou – Žambochy jsem si ujít nenechal, poprvé jsem je slyšel bez Stáni a s „novým“ basistou. Žamboši byli úžasní a hala (nebo se tomu říká jinak?), kde se hraje, taky, ale dohromady jim to úplně nevycházelo. Myslím tím, že Žamboši by potřebovali nějaký soustředěnější prostor, kde se nehalasí u baru a hudba i texty se nám zavrtávají do uší… Nicméně bar samotný je prima a možnost jamování po celou noc jakbysmet.

Co říct na konec? Byly už roky, kdy jsem si toho v Telči užil a poslechl víc, ale minimálně jsem si potvrdil, že Prázdniny v |Telči, to je mercedes… Držím dál palce.

Prázdniny v Telči, 28. července – 13. srpna 2023, Telč (nádvoří zámku, Panský dvůr, náměstí Zachariáše z Hradce, břeh Štěpnického rybníka)
(Bratři Ebenové a Robert Křesťan & Druhá tráva na Prázdninách v Telči, 6. srpna 2023, Telč, nádvoří zámku)

Fotografie: web Prázdniny v Telči 2023