napsal Leo K.

Tak nám minulo výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, který utnul specificky československý vývoj. Majitel licence na tento blog zpytoval svědomí…

Proč  jsem  letos  absentoval  od  srpnového výročí  mělo ještě  jeden  důvod – bylo jasné,  že si tohle  datum letos, více  než kdy  jindy pro sebe  uzmou  ti vždycky  a jedině  správní. Jejich primitivní  a bigotní antirusismus  jim  ani nic  jiného nedovoluje. Rovnice  jsou  jasné

Putin = Brežněv; Rusko = Sovětský svaz; atd. atd.

Tyhle až  tragicky  hloupé narativy nelze zarazit. A nedokáže  to ani Kosa. Nicméně  nejde  jen  o míru podlézavé  hlouposti  všelijakých námezdních psáčů a intervjůků. Předpokládal  jsem , že  se i politikářští papaláši doslova přetrhnou,  aby  se doslova  vykoupali  v odlesku událostí  starých 55 let a ukázali  jakou oni  že jsou morální skálou a že by tenkrát  těch  600 000 sovětských, německých, maďarských, polských a bulharských  „bratrsky“  pomocných soldátů  okamžitě vynesli v zubech,  jen kdyby  jim  ten hloupý  čas  v tom nebyl zabránil a  že  tudíž  dnes  sem Putlera a jeho hordy v  žádném případě nepustí.

Má pravdu, 21. srpen 1968 byl, je a bude zneužit antrirusismem ale proto ten článek nepíšu. Důvodem je, že za těch 55 let se prakticky nikdy nemluvilo o tom, co vlastně způsobilo ten vpád a co následkem toho vpádu bylo utnuto. Všichni ti vždy a jedině správní se jako čert kříži vyhýbají skutečnosti,

že jsme byli první, kteří se snažili využít to nejlepší ze dvou si konkurujících systémů. Ze socialismu a z kapitalismu.

Proč? Přečtěte si myšlenky (v tomto případu Ludvíka Vaculíka na IV. sjezdu spisovatelů):

Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka — od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou — jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk…

A co dnes? Nemohli bychom požít stejná slova pro posledních třiatřicet let?

Šedesátý osmý rok byl revoluční v celém světě, ale zatímco na Západě to byl převážně protest (Daniel Cohn-Bendit, Rudi Dutschke, Joschka Fischer a další) proti konzumní společnosti a proti bývalým(?) nacistům v jejich vedení, která vyústila v teroristický Baader-Meinhofův spolek později označovaný jako Rote Armee Fraktion, hnutí československých převážně stranických intelektuálů vcelku jasně odmítla opakování svého nekritického svazáckého nadšení konce čtyřicátých let. Mao a rudé knížky je neoslovily. Z tohoto hlediska byli čeští reformní straníci o dobrých dvacet let dál než studenti ze Západu. S radikálními změnami i rétorikou už měli vlastní tragickou zkušenost (viz Vlado Clementis nebo i Milada Horáková ). Zajímal je socialismus každodennosti. Po válce se Československá společnost posunula doleva s pevným odhodláním

nenavázat na první republiku s jejím politikařením, chudinou, žebračenkami…

Nebylo to nic zvláštního. Levicové smýšlení bylo preferované celou Evropou. Protože exilová vláda byla v Londýně, byl britský vliv nejvíce znát. Asi nejviditelnější to bylo v tak zvané Beveridgově zprávě. Williama Beveridge vláda v červnu 1941 požádala, aby předsedal meziresortnímu výboru pro koordinaci sociálního pojištění. Jeho zpráva, zveřejněná v prosinci 1942, se zaměřila na poválečnou Británii. Identifikoval v ní „pět obrů na cestě k obnově,“ které je třeba porazit: nouzi, nemoci, nevědomost, bídu a zahálku. Přímo prohlásil:

„Revoluční okamžik světových dějin je časem pro revoluce, ne pro záplatování,“

Na základě jeho zprávy vzniklo povinné nemocenské pojištění a NHS (National Health Service – národní zdravotní služba) – kterou Československá republika s menšími změnami převzala do svých zákonů. Když komunisté zvítězili v roce 1946 ve volbách, všichni doufali v demokratickou cestu. Zlom nastal s Marshallovým plánem, který Stalin československé delegaci nedoporučil. Známým je soukromý výrok Jana Masaryka Ivanu Herbenovi:

 „Odjížděl jsem jako ministr zahraničí svobodné země, vracím se jako Stalinův pohůnek.“

Země se mění, stalinismus, centrální plánování (které bylo funkční válečnou zkušeností Sovětského svazu), Leninova teze o primátu politiky nad ekonomikou… šlo o totální podřízení centrální zvůli, vnucované nevybíravými prostředky a jištěné zejména dosazováním vůdcům oddaných kádrů. A ekonomický systém tomu důsledně odpovídal. Funkční vady systému se začaly už záhy po zavedení centrálního plánování projevovat. Spoléhalo se na poučku politické ekonomie socialismu, že „pracující osvobození od vykořisťování se budou chovat výlučně v celospolečenském zájmu“. A ono to tak nebylo. Stále více poučení si „osvobození pracující“ brali z praxe: přijímání náročných ukazatelů plánu se nevyplácí. Podniky byly hodnoceny a jejich vedoucí prémiováni, povyšováni, zbavováni funkce podle plnění plánu, takže poznání, že je lépe vyjednat si plán „měkký“ bylo nasnadě.

Z plánovaných ukazatelů výroby a přídělů materiálu, investic a mzdových prostředků se mechanicky odvozovala finanční bilance podniku a jeho vztah ke státnímu rozpočtu. A když navíc ceny nebyly ekonomicky racionální, voluntaristicky korigované finanční postavení podniku nevypovídalo vůbec o ničem. Stejně ani zisk, ten ostatně byl dán do klatby jako zavrženíhodný kapitalistický idol. Důsledek? Pojem efektivnosti (a vlastně i společenské užitečnosti) byl pouhým bezobsažným slovem, nebyl vázán na žádné kriterium, jímž by mohl být měřen. Přesto se hojně používal, byť zcela volně podle gusta hodnotícího. Nálepku „neefektivní“ tak vyfasovaly malé provozovny jen proto, že byly malé, „efektivní“ byly podniky s novým strojním vybavením apod. To, že se skutečná (ne)efektivnost ani nepoznala, bylo na pováženou, ještě horší však bylo, že nefungovaly žádné očistné procesy, které by z neefektivních pólů uvolňovaly výrobní činitele pro efektivní výrobu. Nedostatek pracovních sil se tak stal permanentním jevem. „Nejsou lidi“ fungovalo jako univerzální výmluva.

Čas od času se objevovala starost o racionalizaci ekonomického systému, skuteční vládci však shledávali v takové aktivitě nebezpečí pro politický systém. A tak snahy o reformu měly totožný průběh. Pokud mířily na změnu podstaty a tak podemílaly politické základy systému a následoval mocenský zásah, který zpečetil osud nejen navrhovaných reforem, ale také jejich autorů. To se zlomilo počátkem šedesátých let.

Potřeba reformovat systém zrála i v souvis­losti s rostoucími věcnými problémy ekonomiky. Zhroutila se pětiletka 1961–1965 a zadrhlo se zpracování a schvalování plánu na rok 1963. Jeho prvá verze byla předsednictvem KSČ odmítnuta, protože nenaplňovala zadání, pokud jde o vyrovnanou obchodní bilanci vůči kapitalistickým státům – předpokládala, třebaže nikoli dramatický – schodek. Výsledek – rok 1963 byl prvým v letech plánování, kdy poklesl národní důchod. Příčiny byly ovšem hlubší než ta vzpoura plánovačů. Vždyť i ta prvá verze se procentem růstu národního důchodu nijak nevyznamenala (nějaké 2–3 %). Ať tak či onak, vedení znervóznělo, zaleklo se „co tomu řeknou lidi“ a potřebovalo vůči veřejnosti demonstrovat odpovídající reakci a vůli s tím něco dělat.

Politické vedení v roce 1963 uložilo Státní komisi pro řízení a organizaci, aby předložila návrh zdokonalené soustavy řízení ekonomiky. Pro přípravu vstupních materiálů byla ustavena tzv. teoretická skupina, vedená Otou Šikem, složená z pracovníků Ekonomického ústavu ČSAV (M. Horálek, B. Komenda, K. Kouba, Č. Kožušník, J. Pleva) a názorově spřízněných pracovníků decizní sféry (M. Koudelka z ministerstva financí, M. Sokol, O. Turek z plánovací komise). Z vládní úrovně za materiály odpovídal ministr František Vlasák.

Analytické zázemí Šikovy reformy se začalo utvářet začátkem šedesátých let právě postupným nalézáním a zpřesňováním poznatků o popsaných funkčních vadách. Byla to doba krystalizace protichůdných názorových proudů na problematiku socialistické ekonomiky. Na tom – vůči tradičnímu systému skeptičtějším a vůči přehodnocování dosavadních „pravd“ otevřenějším – pólu se začala profilovat skupina názorově spřízněných ekonomů, s níž Ota Šik posléze spojil svou vizi zásadní kritiky a přestavby ekonomického systému.

Měly-li mít ambice reformovat ekonomický systém naději na úspěch, bylo nutné vytvářet pro ně politické předpoklady a to ve dvou směrech. Šik se znal s A. Novotným z koncentráku a určitě si vytvářel i další spojence ve stranických strukturách. Druhým směrem bylo vytváření podpory veřejnosti. Zde sehrály roli četné publikace v odborných i masově sledovaných mediích, na nichž se podílela zmiňovaná skupina ekonomů včetně Šika. Ota Šik sepsal a publikoval i známou knihu „Ekonomika, zájmy, politika.“ Původně chtěl napsat knihu o socialistické ekonomice, hlavně o jejích zbožních vztazích. Poznal však, že některé základní kategorie jsou obecně vykládány (ideologicky) zkresleně. Zejména ekonomika, ekonomické vztahy, vlastnictví a ekonomické zákony, o nichž pojednává v prvních čtyřech kapitolách.. Pátá kapitola se zabývá ekonomickými potřebami a zájmy, šestá politikou. V nich řeší i vzájemný vztah mezi ekonomikou a nadstavbou i vedoucí roli ekonomiky. Vedle toho vystupoval na obrazovce a absolvoval desítky mítinků přímo v podnicích. Ohlas u čtenářů i posluchačů byl obrovský, vyjadřoval nejen souhlas, ale dokonce nedočkavost.

Vadu systému úplněji postihuje diagnóza neschopnost koordinovat ekonomické aktivity. Souběžně s nedostatkovosti byly totiž postupem času nekontrolovatelně rostoucí zásoby. Šlo o přirozenou reakci na nedostatkovost: podniky se jistily požadováním větších přídělů, a ty se pak hromadily jako zásoby. Kromě toho šly na zásoby i výrobky, které odběratelským podnikům kvalitou nevyhovovaly nebo je finální spotřebitel nekupoval. Tržní cena stanovená direktivně neodrážela poptávku a i kdyby, tak zpětná vazba by narážela na nedotknutelný plán.

Šikovu týmu bylo jasné, že reformní proces dospěje i do svízelnější fáze, až se projeví neefektivnost části podniků a ty se dostanou do existenčních potíží. Dočasné státní dotace byly přijaty jako výjimečné řešení, implikující riziko lobbismu. Základním řešením měla být dočasná redistribuce finančních prostředků mezi podniky jednotlivých VHJ (výrobně hospodářských jednotek, které byly převzaty ze starého systému a sdružovaly vždy podniky ­daného oboru), s eventuální likvidací výrobních jednotek „beznadějných“. Tato hospodářsko-politická agenda byla svěřena právě VHJ.

Zkušenosti s Šikovou reformou nebyly v žádném směru brány do úvahy (tím méně využity) při koncipování reformy po roce 1989 Klausovou skupinou. Vysvětlení, že k tomu nebyla politická vůle, je sice pravdivé, přesněji však věc postihuje vysvětlení, že byla politická vůle právě opačná.

Václav Klaus se chtěl stát nej­úspěšnějším postkomunistickým reformátorem.

Osmašedesátníky potřeboval politicky vyřídit, ačkoliv ještě pět dní před událostmi na Národní třídě 17. listopadu 1989 mluvil úplně jinak! Odtud jeho bagatelizace roku 1968 jako pouhé výměny jedné komunistické garnitury jinou. A jestliže na Šikovu reformu z šedesátých let svým způsobem v roce 1990 navazovala – a to zčásti i personálně – expertní skupina české vlády vedená Františkem Vlasákem, pak Klausova režie reformy musela ignorovat i jí vypracovanou alternativní koncepci reformy po Listopadu. A zde jsme u podstatného kontrastu. Šikova reforma byla otevřená myšlenkám široké ekonomické, ba i laické obce, Klausova se uzavřela do vlastní „vševědoucnosti,“ diskusi nepotřebovala, dokonce se jí vyhýbala. Známým se stal Klausův výrok, když se ministr Lux v roce 1994 domáhal debaty:

„Jděte   si raději zaplavat.“

Obvykle píšu článek, když mě něco rozčílí. Stalo se. Jan Broul napsal článek coby kdyby…pod názvem „Co kdyby Rusové v roce 1968 nepřijeli?“ Zjevně je případem který jsem popsal v nedávném článku Dekadence. Neumí naslouchat – v případě čtení, není schopen porozumět psanému textu, protože v každém psaném slově jeho vnímání naráží na vlastní interpretaci téhož. Čili sice čte text, ale jeho vnímání je zakleto ve vlastním egu, které je vymyto známým principem TINA.

Vždy existuje alternativa.

I Václav Klaus to ví. A protože by se to dotklo jeho ega prohlásí: „Třetí cesta je zkratkou do třetího světa.“ Jenže Klausův liberalismus získal občanskou podporu příslibem individuální svobody, ale ta byla vykoupena zploštěním lidských jedinců na tržní konzumenty. Tedy na stav proti kterému protestovali v roce 1968 na Západě. Ztratili jsme dvacetiletý náskok a propadli se do dna závislosti. Svobodu může mít bezdomovec a co je mu platná? Marně čekáme na české myšlenky roku 1968, které sloužili tomu podstatnému – naplnění lidské důstojnosti pro všechny.

Přečtěme si jenom malou část proslulého manifestu 2 000 slov:

…Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.

Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zase nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter…

Stačí slova „komunistická strana“ nahradit slovy „pětikoalice“ a místo slova „komunista“ třeba „volič pětikoalice“ máme i po 55 letech obraz současnosti jak vyšitý.

To je ten odkaz roku 1968, to je to (mimo národní hrdosti), o co jsme 21. srpna 1968 přišli.