Zaťuká na formu šestkrát z každé strany, pak až vyklopí zvon. To je pracovní rituál zvonaře Jana Šedy

„V některých klášterech dělali astrologii, jinde pěstovali zeleninu, někde přepisovali knihy. A benediktini z Rokycan byli úžasní zvonaři. Je po nich na zámku ve Vrchotových Janovicích v expozici Národního muzea pár dochovaných kousků. Oni zkoušeli, oni na to přicházeli. A zhruba od roku 1600 to platí, je to vymyšlené,“ líčí.

Tím vymyšleným myslí Jan Šeda poměr bronzu a cínu ve zvonovině, další know-how spočívá ve výpočtu výsledného tónu, který je dán i průřezem žebra zvonu. No, a prastarý kumšt se ukrývá také ve vyrábění a vysypávání forem.

„Já používám na malé zvonky formy z písku, respektive je to něco mezi pískem a modelínou. Používáme směsi, na které jsme si sami přišli. Kdybyste se v 90. letech ocitli u nás v dílně, byli byste svědky toho, jak experimentujeme. Míchali jsme všechno možné. Někdy jsme se krásně posouvali, jindy jsme šli do slepých uliček,“ vypráví zvonař.

„Ve finále platí to, že forma musí být hlavně prodyšná,“ zdůrazňuje Jan Šeda, „můžete být sebevětší umělec, ale když nebudete mít prodyšnou formu, tak vám to lidově řečeno rozbije čumák.“

Čtěte také

Dláta jsou poklad každého řezbáře. Dana Nachlingerová má první sadu i lásku k řemeslu od dědečka

Mluví o chvíli, kdy do formy nalije zvonovinu. „Vezměte si, že do formy o dvaceti až třiceti stupních Celsia, nalijete slitinu o teplotě 1200 stupňů. Páry proniknou do tekutého kovu, při trošce štěstí z toho bude malý Island, při smůle sopka. Takže základní pravidlo: Plyny musejí odejít skrz formu, aby odlitek zůstal čistý,“ vysvětluje.

Pak už si zvonař podle Jana Šedy může se složením formy hrát. „Je tam nějaký jíl, nějaký křemičitý písek. Taková kombinace v přírodě existuje. U nás je nejlepší žíla na slévárenský písek v Čejči na Moravě. Když jsem tam na počátku 90. let přijel se starými slévači, tak oni věděli. Chodili kolem teras ze zelených, žlutých, skoro modrých, červenohnědých vrstev písku a říkali: Tady budeme brát na jemné reliéfy, tohle je obyčejný vyplňovací písek. Totiž oni tam tomu říkali hlina,“ vzpomíná.

Jan Šeda na formu před vyklopením ťuká. Podobně jako na bábovičku. „Ta forma je dvoudílná a já, protože jsem vždycky při práci poslouchal muziku, jsem si zvykl u toho do taktu zaťukat na formu. Stejně potřebujete, aby to od sebe odskočilo. Takže ťukám šestkrát z každé strany. A jestli by se to jinak nepovedlo? To říká můj syn. On je taky pohádkář, jako já,“ směje se zakladatel nového českého zvonařského rodu. Po celém světě jich je jenom pár...

Celý rozhovor se zvonařem Janem Šedou si poslechněte online.