Článek
Přátelila se s povahově rozdílnou Růženou Svobodovou a věnovala se také literární tvorbě. Pod pseudonymem Maja se v povídkách vypisovala ze životních trablů a pocitů.
Nejvýrazněji však ovlivnila tvář českého divadla. Stala se totiž výraznou představitelkou nově nastupujícího realismu.
Cesta Kvapilové k herectví nevedla přímo, a kdyby zůstalo na její matce, bigotní katoličce, zřejmě by nikdy jeho vábení nepodlehla. Nicméně měla také tatínka, který se živil pozlacováním soch, maloval pro ochotníky divadelní opony a byl vůbec tím, co nazýváme múzickým člověkem.
V mládí Hana dosáhla poměrně solidního vzdělání. Vystudovala vyšší dívčí školu. To ještě rodina disponovala penězi. Ovšem poté, co otec zbankrotoval, ocitli se prakticky na dlažbě. K tomu se prohloubily rozpory mezi povahově rozdílnými rodiči. Hanou milovaný tatínek začal mizet za jinými ženami a posléze manželku i děti opustil.
Hana později o létech v chudobě hovořila s trpkostí. Vzpomínala, jak se k nim všichni dosavadní přátelé otočili zády.
Přes všechny ústrky a bolesti ji ale stále více přitahovalo divadlo. Nejprve hrála amatérsky v Malostranské besedě. Odtud odešla do prvního profesionálního angažmá v divadelní společnosti slavného Pavla Švandy ze Semčic. Se souborem se dostala až do Brna, kde se nejen umělecky rozvíjela, nýbrž se tu také sblížila s kolegou Eduardem Vojanem. Jejich partnerství se odvíjelo v soukromí i na jevišti. Hana majetnickému Vojanovi připadala někdy až moc bláznivá a snivá, on jí zase příliš vážný a neústupný. Docházelo mezi nimi k častým rozepřím, až se vzájemně udolali natolik, že spolu nemohli ani mluvit. Časem se však jejich vztah urovnal do čistě přátelské podoby a nakonec oba postupně získali angažmá v Národním divadle.
Hana rozhodně neměla na naší přední scéně na růžích ustláno. Příliš mnoho žen se tu ucházelo o hlavní úlohy. Oporou se jí proto stala zkušenější kolegyně Jindřiška Slavinská pocházející ze staré české šlechtické rodiny.
S Jindřiškou Hana také řešila problémy s jistým Jaroslavem Kvapilem, o osm let mladším básníkem, zběhlým studentem a bohémem, který se Haně dvořil. Onak němu přistupovala se značnou nedůvěrou. Nebylo zrovna zvykem namluvit si mladšího a nezajištěného muže, přestože se jí v dopisech opakovaně vyznával: „Miluji Vás a bez Vás nechci ani déle žít.“ Nakonec jeho naléhání podlehla, přesto křehký vztah před pražskou společností tajila. Jindřiška milencům pak poskytovala byt ke schůzkám a Hana statečně odolávala přátelům, když vyzvídali, jestli za ní opravdu chodívá Kvapil.
Věčné dohady okolí pak vyřešila náhlá a v podstatě utajovaná svatba. Hana vstupovala do manželství ve věku třiačtyřiceti let a její rozhodnutí vdát se za mladšího novináře, který pracoval v redakci Hlasu národa a později v Národních listech, způsobilo značný rozruch.
Ovšem poté, co se Kvapil chopil funkce literárního poradce Národního divadla, mohla tato dvojice spojit své síly nejen na poli manželském, ale i profesním. Kvapil se nakonec vypracoval v úspěšného dramaturga i režiséra této scény, což Haně nepřinášelo jen radost. Přes mnohé úspěchy musela poměrně často čelit pamfletům hanícím její práci. Pojetím rolí se totiž výrazně lišila od ostatních hereček, protože se vždy pokoušela proniknout až do duše své postavy. Ostatně sama o tom promluvila v listě přítelkyni Růženě Svobodové, který se týká příprav na Mášu ve Třech sestrách: „Nespíme, nejíme… Jsem nešťastna. Myslila jsem si ji velikou, štíhlou, pyšnou a přece měkkou, podrážděnou, mnoho se obírající matčinou minulostí, má celá bytost fysická je ohyzdná, nepatrná, všechno mi kazí.“
Útoky v novinách Hana velice těžce snášela. Na Kvapilovu činnost také mířila nejedna nevkusná kritika, ale on si z toho nic nedělal, přecházel je s věčným úsměvem rebela. Své ženě, kterou velice podporoval, radil to samé. Přesto se časem do jejich takřka idylického svazku vkradl stín.
V Národním divadle hostovala temperamentní chorvatská herečka Ljerka Šramová. Ve své vlasti platila za výjimečnou krásku a koketu. Ve Zlaté kapličce samozřejmě hrála pod Kvapilovým režijním vedením a ten kouzlu svůdné Ljerky propadl. Citlivou a stárnoucí Hanu tím velice zklamal, připadala si náhle odstrčená.
Situace se uklidnila, až když se Ljerka vrátila domů. Když Kvapil vystřízlivěl, omluvil se Haně hrou Oblaka, v níž jí napsal hezkou úlohu Máji Zemanové.
Kvapilová ale nezůstala jen Májou, či princeznou Pampeliškou, do jejího hereckého rejstříku patří nespočet rolí, z nichž lze jmenovat třeba Dorotku v Tylově Strakonickém dudáku, Jessiku v Kupci benátském, Noru v Ibsenově Noře, nebo kněžnu v Jiráskově Lucerně.
Před Hanou se stále objevovaly nové úkoly, pořád se chtěla prát o své místo na jevišti. Bohužel všechny další plány ukončila smrt. Onemocněla totiž cukrovkou, s níž si tehdy lékaři nevěděli rady, protože inzulín byl vynalezen až o řadu let později. A tak talentovaná Hana bohužel předčasně skonala tři roky před padesátkou.
Zdroje:
Martina Bittnerová: Spisovatelky a Erós, Praha 2011
František Xaver Svoboda: Světla života, Praha 1968
Hana Kvapilová: Literární pozůstalost Hany Kvapilové, Praha 1946
