Hostem studia Radiožurnálu Sport byl parkourista Jaroslav Chum. Zkušený trenér popsal, co je na relativně novém sportu tolik zajímavé, v kolika letech s ním mohou začít děti a jaké jsou šance českých reprezentantů dostat se na olympijské hry v Los Angeles v roce 2028.

Praha 15:15 31. srpna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jardo, zkus mi prosím zmapovat historii parkouru. Kde vznikl, jak se zrodil a kolik mu je zhruba let?
Když zabrousíme do dávné historie, tak jeden pán, francouzský pedagog Georges Hébert vytvořil přirozenou metodu tělesné výchovy, ve které byly různé užitkové cvičení jako pochody, běhy, šplhy a kombinoval to s vojenským výcvikem. Měli jste třeba kládu a tu jste museli překonat. Tenhle pán se snažil předat svým jedincům i něco dalšího, protože mu přišlo, že to nestačí, takže přidával plavání, hody, skoky a vznikla z toho taková disciplína, kterou později otec jednoho známého parkouristy, který se jmenoval Raymond Belle, přijal jakožto hasič. Dál ji předal synovi a ve městě a v pouličním prostředí začal tyhle věci, o kterých otec hovořil, dělat. Začal lézt přes lavičky, šplhat, přeskakovat překážky, dělat různé delší pochody v lese. Nějakým způsobem to přišlo do moderní formy a parkour dnes známe jako lezení po zdech, přeskakování propastí a dělání salt. Takhle jednoduše se to vyvinulo.

Od jakých let můžeme mluvit o moderním parkouru? Od kdy se v parkouru soutěží?
To je celkem čerstvá doba, asi 15 až 20 let. Pamatuji si to podle videí, která začala vznikat, kde už byla kombinace salt a přeskakování překážek. Předtím to bylo spíš takové, že máte lavičku a snažili jste se na ní udělat co nejvíce různých triků. Nebyla to ta kombinace, co známe dnes, co si lidé objednávají na sportovní akce, nebo to, co učíme děti. Co se týče závodů, tak je to úplně nová věc, protože teprve v roce 2019 vznikl parkour oficiálně jako sport a od té doby se závodí po celém světě ve dvou disciplínách - speed run a freestyle. Začalo to v Maďarsku na Světových hrách, kde přiřadili parkour a vyzkoušeli, jestli o to bude zájem u diváků a jestli budou i sportovci, kteří o to budou mít zájem.

Mám dojem, že se parkour trefil do dnešní doby a mentality mladé generace, je to tak?
Ano. Zvlášť dnes, když vidím, že spoustu rodičů nemá na děti tolik času, že doba je rychlá. Pokud budou děti mít možnost využít městského prostředí, aby se mohli hýbat, tak je parkour tím správným, co mohou objevit oproti cigaretám a alkoholu.

Je to něco, co může i dětem ze sociálně slabších rodin dát nějakou náplň a přivést děti ulice ke sportu?
Cítím to naprosto stejně. Já sám jsem byl dítě ulice a pokud jste ve městě, kde je malé nebo špatné sportovní vyžití, nemáte tolik kamarádů, nebo prostředky dostat se na kroužky, tak ten parkour je opravdu zadarmo. Pokud to děláte na místech, kde nebudete škodit, nelezete nikomu po bráně, na garáži, ale najdete si místa, kde jsou zídky, lavičky a můžete tam začít trénovat, tak je parkour ideální volba.

Jardo, parkour bude olympijským sportem na olympiádě v Los Angeles. Vysvětli mi, v jakých disciplínách se bude soutěžit?
Soutěžit se bude ve speedrunu a freestylu. Speedrun je disciplína, kdy se snažíte být rychlý a snažíte se být opatrný, aby se vám nic nestalo. Máte za úkol přeběhnout dráhu, která má 40 metrů. Přebíháte tam a zpátky, je na vás, jestli poběžíte přes překážky vrchem, nebo je podlezete. Zároveň na každém Světovém poháru jsou lidé, kteří určují, jestli je někde nějaký checkpoint, jestli tady podlezete nebo půjde vrchem, či spodem. Já takových drah na Světových pohárech absolvoval pět, nezdá se to, ale je to fakt náročné. Bývají tam čtyři tři a půl metru vysoké stěny, na které musíte vylézt...

‚Jsme zvyklí závodit společně.‘ Parkurový seriál Global Champions v Praze nabídne opět souboje mužů a žen

Číst článek

A tam nejde o techniku, ale o rychlost?
Jde o rychlost, ale technika vám pomůže k tomu, abyste to zdolali rychle, ale někdy mi přijde, že vidím dělat kluky šílené skoky, pak si zlomí nohu. Někdo hodí techniku za hlavu a jde jen na rychlost.

A ta druhá disciplína?
To je freestyle. Na ploše asi 50 metrů čtverečních se za nějaký čas, který se neustále upravuje a teď je to 35 vteřin, snažíte ukázat co nejexkluzivnější triky, které napojujete do sebe tak, aby nebylo poznat, že děláte krůčky navíc. Snažíte se, aby byly triky exkluzivní v tom, jak vypadají, ale i v obtížnosti. Řeší se náročnost, propojení a celkové využití dráhy.

Jak se freestyle hodnotí?
Je tam porota šesti rozhodčích, dva hodnotí každou kategorii. Je to dle obtížnosti, provedení a celkovém využití dráhy. Každé kritérium má svá podkritéria a ta se hodnotí podle tabulek. V parkouru je ale problém v tom, že se triky neustále mění, někdo vymýšlí nové, takže někdo pak udělá trik, co není v tabulce, tak je pak těžké to hodnotit.

Jak odlišný je trénink obou disciplín? A když budou na olympiádě obě, tak to asi není snadné...
Není. Zvlášť pro speedrun se musíte věnovat hodně silové přípravě, kondiční přípravě, plyometrii, odrazy, doskoky ze čtyř metrů, není to jednoduché. Musíte mít trénink hodně intenzivní, jedete na 100 procent, máte 35 vteřin, než přeběhnete dráhu. Ve freestylu děláte triky, co jsou hrozně náročné na koordinaci, na odraz a zároveň musíte vydržet dělat triky celou dobu a neselhat s pozorností, tak v kombinaci těch dvou disciplín na olympiádě, to zvládnou jen ti největší profíci.

Už jsou známá kritéria kolik bude startovat závodníků, jaká budou nominační kritéria a jaké šance budou pro české závodníky?
Já ta kritéria zatím neznám. Je možné, že někde zveřejněná jsou, ale jelikož se to neustále dává dohromady a olympiáda v Los Angeles je až za pět let, tak si myslím, že nám příští rok na mistrovství Evropy dají vědět.

Jakou kvalitu mají závody v Česku? Jsou srovnatelné s evropskou úrovní?
Nebudete tomu věřit, ale my jsme druhý, nebo třetí neúspěšnější z celého světa. Nejen, že z každého Světového poháru vozíme dvě, tři medaile, ale celkově i na světových žebříčcích se s body držíme velmi dobře. Já jsem třetí na světě už dva roky po sobě, minulý rok byl za mnou Tomáš Zoniga, sice s bodovým propadem, ale byli jsme tam. Do nejlepší desítky máme třeba dva, tři závodníky.

Takže úspěšný sport z pohledu českého týmu?
Určitě. Je akorát škoda, že v tom není tolik sponzorů. Myslím, že až to půjde na olympiádu, tak parkour prorazí a budou nás víc podporovat a taky bude větší šance na úspěch.

Je velký zájem o to vyzkoušet si parkour na akcích pro veřejnost?
Nechci, aby to znělo povrchně, ale je to tak. Lidi o nás mají zájem. Nevím, jestli je to tím, jak to děláme, nebo tím, jak vypadáme a jak se prezentujeme, ale zájem je velký. Snažíme se to dělat odlišně, že se snažíme propojit s dětmi, že už od začátku chceme být kamarádi a nebraly nás jako učitele. Aby si přišly postěžovat, že je něco bolí, jak mají dát kam tu ruku, aby se nebály zeptat se na radu. To je asi hlavní důvod, proč nás mají děti rády a proč o nás stojí.

Jaká je u nás v Česku síť klubů nebo jak se může člověk organizovaně v parkouru zlepšovat?
V Česku je v každém větším městě nějaký parkourový kroužek. Jestli je kvalitní, nebo ne, to nedokážu říct. Záleží, co tam je za trenéry a jaké mají zkušenosti. Parkour v Česku dělá deset tisíc registrovaných plus to dělá spousta dětí po ulicích. Já mám své soukromé lekce, pokud lidé chtějí, trénují u mě, spolu venku, v tělocvičnách a mám individuální přístup. Mám tam maximálně do čtyř dětí. Trénuji taky pro kluby, třeba pro klub Parkour Praha, který má sídlo na Praze 8, ale pobočky na Praze 4 a 5 a tam se snažíme dělat skupinové lekce pro děti. Máme dva trenéry a snažíme se dětem předávat parkourové dovednosti, aby se nezranily a uměly toho co nejvíce.

Zůstávají děti u parkouru třeba v pozdějším věku?
Pro mě je to otázka spíš na vliv vnějšího prostředí a nebo na povahové rysy. Parkour je typ sportu, který hodně ovlivní člověka, aby u něj zůstal a dál ho dělal. V parkouru získáváte nehynoucí disciplínu, která vás žene v tom životě, a musíte se snažit být dobrý, snažit se neustále posouvat a zlepšovat. Svěřence, které trénuji třeba pět let, tak neustále to dělají. Samozřejmě s některými cloumá puberta a dělají jiné aktivity, ale pořád jsou u toho a pořád se snaží.

Je u dětí lepší začínat rovnou s parkourem, nebo třeba s gymnastikou a Sokolem?
Jelikož je pro mě parkour absolutně přirozený pohyb, který lidi dělají, aniž by si to uvědomovali, tak bych řekl, že většina dětí, co přijdou, tak už s tím někdy začaly. Jde o to, aby měly dobře rozvinuté pohybové schopnosti, tedy sílu, rychlost, vytrvalost a koordinaci, aby pak mohly v parkouru plynule nabírat další zkušenosti.

Jak apelujete na to, aby se děti chovaly a nepřivodily si třeba na ulici nějaký úraz?
Apelujeme důrazně, ale někdy to nestačí. Pokoušíme se, když děti učíme salta, tak tam vždy být, ukázat jim, jak se to dělá. Nechodíme na tvrdý materiál, beton, trávu, štěrk, dokud nevíme, že to děti do žíněnky umí a že to zvládají samostatně. Snažíme se, ale někdy dítě málo švihne rukama, i když jste si mysleli, že to umí, a trefí hranu bedničky a nedá se nic dělat. I takovýma chybama se děti učí a někdy je to asi nevyhnutelné, že musí přijít pád, nebo zranění, abychom si uvědomili, co je nejdůležitější věc u toho salta a pak už ji nedělat.

Když jsem tě sledovala při exhibicích na Lipně, tak i okem laika bylo vidět, že jsi nejlepší. Dokážeš ohodnotit, v čem jsi lepší než ostatní?
Je to asi praxí a zkušenostmi. Parkouru se věnuji 15 let a za tu dobu jsem prošel nejen spoustou úrazů, ale i lekcí, jak někoho navést správně, abych ho něco naučil. Zároveň jsem vystudoval Fakultu tělovýchovy a sportu, kde teď učím. Umím komunikovat jak s dětmi, tak staršími studenty a dospělými. Jelikož ještě jezdím na ty Světové poháry a ty soutěže, tak mám výborný základ v dovednostech. Čím déle to děláte, tím více jste si jistější u různých salt. Když bych dělal salto na tyči, tak to bude pro lidi šílené, ale pro mě je to stejné, jako kdybych to dělal na zemi. Ta doba, kterou to dělám, mě dělá výjimečným.

V čem je kouzlo toho, že u toho vypadáš tak přirozeně?
Asi jako jeden z mála parkouristů jsem se hodně věnoval silové a kondiční přípravě, asi od 12 let. Trénoval jsem s vlastní váhou nebo v posilovně. Posunulo mě to už třeba v 15 letech oproti ostatním na úplně jiný level. Máte třeba překážky, které jsou od sebe tři metry, to skočí většina parkouristů, ale já jsem najednou skočil třeba tři metry třicet centimetrů do dálky z místa. Ve trojskoku z místa jsem držel dlouho český rekord, pak jsem zjistil, že to byl i evropský rekord. Bylo to tím, že jsem se v dost mladém věku začal věnovat přípravě, která mi otevřela možnosti a dodnes z toho čerpám.

Z čeho se trénink skládá?
Ideální je simulovat trénink tak, podle toho, co děláte. Pokud skáčete z překážky na překážku snožmo, tak je dobré vyskočit na menší překážku a z té se hodně vysoko odrazit. Děláte seskoky, výskoky, plyometrické odrazy, skáčete z výšky do nižšího a pak se odrážíte. Potřebujete velkou dynamiku vrchní části těla, tak dělám hodně přítahy s váhou. Já na to nevypadám, že jsem extra osvalený, ale když si na sebe pověsím 75 kilo, tak se s tím zvládnu dvakrát přitáhnout. Mám spoustu věcí, co dělám v tréninku extra, nejsou vidět a to jsou ty maličkosti, co mě posouvají dál.

Jak trénuješ tyhle prvky, co se objevují na soutěžích?
Nikdy nevíte, jak to na soutěži bude vypadat. Snažíte se trénovat v co nejvíce pestrém a odlišném prostředí. Každý trénink trénuji na stejném místě, ale vybírám si úplně jinou dráhu, kterou budu běhat jinou cestu. Vybírám jiné triky a snažím se, aby v každém mém pohybu byly tři nebo čtyři hodně dynamické pohyby, které jsou obtížné a jsou pro mě úplné maximum. Pokud se mi to nepovede, tak jdu znova a znova to zkusím. Pokud se mi to nepovede dvacetkrát, tak jsem na tréninku o hodinu a půl déle. Někdy přijdu pozdě domů, žena mi vynadá, kde jsem, ale mně to za to stojí. Tohle je to, proč je pak člověk ve výsledku dobrý.

Máš trenéra, nebo jsi trenérem sám sobě?
Je to tak, jsem trenérem sám sobě, ale tím, že jsem to vystudoval, tak jsem o to chytřejší třeba v té kondiční přípravě. Děkuji za to, že jsem mohl dostat tyhle možnosti a vědomosti. Potom, co jsem vystudoval vysokou školu, tak se můj trénink zkvalitnil dvojnásobně a má to větší smysl a je v tom systematika. Progres je rychlejší a efektivnější.

Máš nějakou slabinu o které víš?
Asi hodně řeším skóre, už od mala. Už od dětství mě hrozně baví a táhne překonávat ostatní. Ne, že bych je do toho tlačil, pojďme si dát závod, ale já to dělám nenásilně, že si zadáme výzvu. Já pak tu výzvu udělám tak megalomanskou, že ty lidi zjistí, že mají velký odstup a mě to udělá dobře, že jsem s tou dovedností na úplně jiné úrovni.

Jak probíhá vaše sezona a co tě čeká v následujících dnech?
Čeká mě asi nejtěžší část z tohoto roku, protože se musím připravit na Světový pohár v Bulharsku. Zároveň je to pro mě první volno. Byl jsem na Lipně, třech táborech s dětmi, byl to měsíc práce v kuse, neměli jsme ani den volna. Byl jsem teda jeden den na záchytce, kde mi bylo trochu zle, ale hned další den jsem zase šel na tábor. Za dva týdny musím stihnout, co jsem ten měsíc propracoval. Když se věnujete silové kondiční přípravě, tak mohou jít výsledky rychle nahoru, ale když to pak vynecháte a nezařadíte správnou kompenzaci, tak to rychle přijde. Myslím, že jsem přišel o nějaký odraz, sílu a budu to muset dohnat.

Takže Světový pohár v Bulharsku bude vrchol sezony a pak končíte?
Teď ano. Mezi 8. až 12. září bude Světový pohár a nemáme informace, že by měl být do konce roku nějaký další.

Jak probíhá zima parkouristů? Přesouváte se do tělocvičen?
Tak u koho. Já trénuji jak v tělocvičně, tak v posilovně a venku. Dělám to tak v létě i v zimě a přijde mi to ideální kombinace. Z mládí mám rád, že když je zima, přesto je sucho a není sníh a vy si vlezete do nějakého podchodu a tam trénujete. Skáčete z jednoho místa na druhé, děláte salta o zdi, to je pro mě hrozně příjemné. Když mám dvě hodinky času někde v průběhu týdne a mohu si zalézt do podchodu, tak jsem šťastný.

Mistryní Evropy bez trenéra. ‚Mým snem je vymyslet na BMX vlastní trik,‘ říká sedmnáctiletá Miculyčová

Číst článek

Ale závodní sezona probíhá v létě?
Je to tak. V září bude ještě Český pohár v parkouru na Štvanici, který budu organizovat s klubem Parkour Praha. To je 30. září a je to poslední závod poháru. Pak už bude v listopadu mistrovství České republiky v Brně a to jsou poslední závody. Zahraniční závody už pak nejsou žádné.

Tušíš, kam se bude parkour posouvat do budoucna?
Vznikne asi absolutní extrémismus, kdy lidé budou chtít víc a víc. Budou dělat mnohem těžší salta na menší překážky při intenzivnějším výkonu. Trochu se bojím, že z toho vznikne megalomanství. Divákovi se to líbí jednou, dvakrát, čtyřikrát, ale když to vidí podesáté, tak si říká, že už to viděl. Ale protože ty instituce, jako Mezinárodní gymnastická federace to potřebují posouvat dál, tak uvidíme, kam to zajde.

Co pro tebe bude do budoucna prioritou? Učit ostatní, nebo vlastní kariéra?
Dá se to kombinovat, to dělám teď. Pro mě je prioritou, že ty prostředky, které vydělám, tak dávám do investičních portfolií a tvořím kapitál, abych se mohl věnovat čistě tomu sportu.

Chceš být stoprocentní profesionál a připravovat se na olympijské hry do Los Angeles?
Rád bych to zkusil alespoň na rok nebo dva. Parkour je tak náročný, že to asi na delší dobu nepůjde, ale pak bych se samozřejmě rád vrátil k trénování a udělal si třeba malou školičku, nebo sportovní přípravku. To uvidíme.

Doporučíš dětem spíš ze začátku trénovat venku, nebo si najít klub, oddíl?
Kombinaci. Ať trénují sami, ale nejdříve, ať si nechávají ukázat, kde jsou bezpečná místa. Dnes jsou třeba i nalepené střepy na zdech, lidé nechtějí, abychom tam lezli. Běžte za trenérem, domluvte se, co je dobře a špatně. Pokud je trenér kvalitní a nechá děti trénovat venku, ať trénují samostatně a získají z toho dobrý pocit.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít