Toto je Koulův blogísek.

Proč vyrazit na inscenaci Já, Diagnóza spolku +- VeDvou? Protože je vtipná, dojemná, hravá, promyšlená, upřímná... a nabízí něco, co jinde těžko najdete.

Jde totiž o monodrama Lumíry Přichystalové o Lumíře Přichystalové. O nelehkém období, kterým si prošla, o tom, co mu předcházelo, o vzestupu, pádu a touze se zase zvednout. Je to ona, kdo nám líčí svůj vlastní život, své vzpomínky, své myšlenky, úryvky ze svých deníků.

Protože by předchozí odstavec mohl navodit nemístný pocit sebestřednosti, uvedu na pravou míru jeho první větu. Ono to není tak úplně monodrama. A není čistě Přichystalové. A není ani jen o ní.

Není to tak úplně monodrama, protože Přichystalová jeviště sdílí s Annou Olejníkovou, jež vytváří hudební (či obecně zvukovou) složku představení, aby se ve vhodné chvíle zapojila i hereckou akcí. Jde tedy o stejný model jako v případě Třeštění ve dvou, prvotiny spolku +- VeDvou, a já si mohu jen přát, aby tento postup zůstal zachován a stal se jedním z rozpoznávacích znaků tohoto uskupení.

Není čistě Přichystalové, neboť veškerá použitá látka je sice její, ale co vybrat, jak jednotlivé události a vzpomínky uspořádat, propojit... S tím pomohl spoluzakladatel (mini)souboru Jan Večeřa, v této inscenaci v pozici režiséra. A pravděpodobně též spoluautora/spoludramaturga. Několikrát jsem se během představení zaradoval, když se mi nějaký dřívější moment, do té doby osamocený a z toho titulu náhodně působící, spojil s tím, co následovalo, a dostavil se aha moment, srdéčko zaplesalo nad tím, že tam ten můstek je a já ho spatřil.

A není ani jen o Přichystalové. Je i o jejích kamarádkách z dětství, o její matce či o spolupacientech i personálu "odmašťovny", v níž Přichystalová sbírala síly na návrat. O všech těchto osobách nejen hovoří, ale též je ztvárňuje... A je na to radost pohledět, letmé náčrty - změna hlasu, postoje, gestikulace, vše čisté, jasné a funkční.

Z technických prvků musím vyzdvihnout ještě jeden. Problém toho, když hrajete sebe, je, že jste přítomni ve dvou "vydáních" - vy coby postava hry, které se ony věci dějí a jež je prožívá, ale zároveň jste tam i vy - ten (zde ta), kdo onu postavu hraje (a kdo si tím zároveň prošel a má k tomu třeba i ze současného pohledu co říct). Jak tyto roviny oddělit? Šťastný nápad - klaunský nos jako znak hry, snadno nasaditelný/sundatelný, snadno čitelný, well played!

Tím budiž ukončena sekce čisté chvály a zaměření se na inscenaci samotnou, pojďme to zproblematizovat a trochu se odchýlit od Přichystalové ke mně. Nemůžu říct, že jsem představení "nekriticky hltal", ani že bych neměl žádné výhrady poté, co jsem si následně inscenaci v klidu promyslel. Zmínit bych chtěl dva body, s nimiž je třeba se nějak vypořádat (a každý divák to jistě udělá po svém), přičemž musím tvůrcům přiznat, že tak činí už i oni sami (a ve výsledku tak následující možná nebude ani tak kritika jako potvrzení, že u mě jejich tvůrčí záměr vyšel).

Prvním je zpochybnění interpretace klaunského nosu. Výklad, že jde o rozlišení Přichystalové - postavy a Přichystalové - člověka, neobstojí, pokud si uvědomíme, že i Přichystalová - člověk stojí na jevišti a její repliky jsou... inu, právě replikami, součástí textu. Přichystalová - člověk je tak další dramatickou osobou, kterou vnímáme skrze hereckou postavu "Přichystalová bez klaunského nosu". 

Kde tedy je "skutečná Přichystalová", má vůbec šanci promluvit? Inu, je spoluautorkou hry, takže na této úrovni ano, skrze obě Přichystalové - dramatické osoby, s klaunským nosem i bez něj. Ovšem i tak to nadnáší otázku autentičnosti, nakolik divadlo umožňuje komukoliv "mluvit napřímo". Tato divadelně filozofická otázka však není tak zajímavá jako otázka příbuzná, leč obecnější, jíž se text zaobírá. Jedním z motivů, které se vracejí, je přemítání Přichystalové o tom, co znamená "být svá", zda to umí. A jde až k přiznání si, že i v "reálném životě" hraje divadlo, pro druhé, ale i sama před sebou.

Přiznávám, že toto téma je mi blízké... a jistě v tom nebudu sám. Mohl bych teď napsat hromadu odstavců o otázce identity, sociálních rolí, o "já" versus "já v pozici"... Ale toho máme v hlavě každý dost a není třeba do toho tady šťourat, zajděte si na představení a nechte je, ať to ve vás též rozvíří.

Přejděme raději k druhému bodu, kterým je řekněme otázka závažnosti. Když jsem o této inscenaci přemítal jako o velmi osobním monodramatu, v mysli se mi vynořila tři další. Všechny báječné věci - o klukovi, který hledá milion důvodů, proč stojí za to žít, aby přesvědčil matku, že se nemá zabít. Jordan - zpověď matky, jež zabila své dítě. A Po Fredrikovi - příběh mladíka, který se nakazil HIV.

Je to nahodilý výběr, klidně si vzpomeňte na jiná monodramata, nicméně bych vsadil na to, že i ta budou obsahově "drsnější" než to, co nabízí Já, Diagnóza. A to by diváka zhýčkaného (či zmoženého?) lety konzumace rozmanité divadelní produkce mohlo zamrzet, vést ke shrnutí "Jako jo, je to pěkné, ale není to málo?". Ano, tohle je přesně ta otázka, co se vynořila v mé mysli. A nakonec jsem si na ni odpověděl "Ne, není.", přičemž k tomu mám tři důvody ze tři úhlů pohledu.

Prvním je obecný náhled, že takové tázání je celkem k ničemu, prakticky vždy se najde někdo, kdo toho zažil víc, při hledání jakéhokoliv extrému někdo jiný udělal o krok víc, téměř cokoliv se dá odmítnout s tím, že je to jen slabší odvar něčeho jiného.

Druhým je můj coby diváka. Je jím jedinečnost této inscenace v tom smyslu, že zde je herečka zároveň autorkou a vypráví o svém životě. A byť jsem nadhodil otázku autentičnosti, uznávám, že dobrat se jí ještě blíže je možné snad jen ve zcela improvizovaných vystoupeních (a to ideálně někoho, kdo v takové formě není zběhlý, takže nemá připravené šablony toho, co funguje). Nebo mimo divadlo (ale to se zase vrací téma masek a hraní rolí v běžném životě).

A třetím je pozice samotné Přichystalové. Ona to prožila a ona to chce (č)i potřebuje takto předat dál, co jí to vzalo i dalo, jaké si z toho vzala ponaučení, co chce předat dál. V tomto kontextu je úplně jedno, co dělal či dělá někdo jiný. Plus je rozhodně třeba přičíst k dobru i to, že inscenace s otázkou závažnosti sebe samé výslovně polemizuje, navíc v souvislosti s teatrálností aktérky.

Takže tak. Na závěr ještě jeden moment bezprostřední reflexe, který dle mého celkem výstižně shrnuje, co jsem uvedl výše. Pokud jde o standing ovation, tedy potlesk vestoje, už nějaký ten pátek nemám problém stát jediný v celém sále, pokud to tak cítím, zvedám se mezi prvními. A nemám problém ani zůstat jako jediný sedět, klidně na premiéře uprostřed první řady, když to tak necítím.

V tomto případě jsem ale (za)váhal, v půlce představení jsem si byl jistý, že vstanu, v závěru už jsem si říkal, že spíše ne. Nakonec jsem vstal, ale v poslední vlně, přičemž ta poslední kapka, co převážila váhy na tuto stranu, nebyla divadelní, šlo o ocenění Přichystalové odvahy vyjít takto se svou kůží (a jejím materiálním i psychickým obsahem) na trh.

A pak jsem vyrazil do noci, bloumal Vršovicemi a hlavou se mi honily zárodky myšlenek zachycených v tomto blogu i jiných, které si nechám pro sebe. Byl jsem toho plný a byl to přesně ten pocit, kvůli němuž jsem se kdysi do divadla zamiloval a který už se dnes dostavuje jen vzácně. Děkuji.

Sečteno a podtrženo... viz první odstavec.