Když se Vladimír Mencl z Kaznějova vrátil po dvou dnech z výletu domů, nevěřil vlastním očím. Z jeho agáve americké se k nebi tyčil dvoumetrový stonek. Ten byl předzvěstí toho, že sukulent brzy vykvete.

„Mám jí 31 let, každý rok na jaře ji vyndavám z garáže na zahradu a na podzim ji zase schovávám dovnitř. Sice je květináč na podvozku s kolečky, ale je těžký, odhadem má přes 120 kg, je to náročné. A nikdy nekvetla. Letos jsem ji na jaře vyndal moc brzy a přišly mrazy. Už jsem si říkal, že když uhyne, budu příště bez starostí,“ vypráví s úsměvem Mencl.

Jakoby jeho myšlenky mohutná rostlina slyšela a nabídla svému pěstiteli ojedinělou podívanou.

Jakmile začal ze středu rostliny růst stonek, začal šťastný majitel polopouštní rostlinu subtropů pravidelně měřit. Přišlo mu až neuvěřitelné, jakou rychlostí „stožár“ roste. „Osmého června začal stonek růst, 20. června už měl 220 centimetrů a o osm dní později z něj začaly vyrůstat parůžky,“ četl ze zápisků.

Jeho agáve však nemá jeden základní stonek, jak bývá zvykem, ale dál se rozvětvil na několik vedlejších stonků, na jejichž koncích jsou květy. Pěstitel se domnívá, že to způsobily právě jarní dvoudenní mrazíky. Sukulent podepřel štaflemi, protože hrozilo, že by se mohl vysoký a těžký stonek zlomit. O dům si opřel žebřík, na který vylézá a rostlinu, která se zastavila na 4,5 metrech, pravidelně fotí.

S napětím očekával, jakou barvu květy budou mít. „První se objevily 21. srpna a kvetou stále. Jsou žluté a kolem nich létají desítky včel. Chtěl jsem agáve přesunout před dům, aby tu krásu viděli i ostatní Kaznějováci, ale měl jsem strach, že se květ ulomí,“ uvažoval.

Původní okrasnou rostlinu přivezla z dovolené z ciziny v roce 1968 jeho maminka. Agáve ale nikdy nevykvetla a tak ji po čase zlikvidovali. Pan Mencl si z ní ale vzal odnož. „Kdyby možná ještě pár let počkala, třeba by se květu také dočkala,“ myslí si.

Agáve americká pochází z Mexika a USA. Žije 10 až 60 let a na sklonku svého života vykvete a pak odumře. Pokud vykvete ve středoevropských podmínkách, jedná se o raritu. Parádu tak Vladimíru Menclovi dělá poprvé a naposledy. Veškerou sílu nyní dává právě do svého květu a že se blíží její konec už její majitel pozoruje. „Vytéká z ní šťáva a chřadne,“ ukazuje na základovou růžici. Dobrou zprávou je, že kolem ní už rostou nové výhonky.