STARÁ ŠUMAVA: O školní docházce

Píseň o slabikáři

Zní opět staré vzpomínky,
nikdo jim neodolá:
Jde chlapec vedle maminky
a už začíná škola.
Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.
Neskáče pes už přes oves
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.
Tak jenom napadlo dneska mi,
jak jsem si v knížce té čítal.
Čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal. (Jaroslav Seifert – Šel malíř chudě do světa)

Prázdniny utekly jako voda a školáci z toho většinou radost nemají. Se začátkem školního roku určitě mnozí vzpomínáme na svá školní léta. Všichni si určitě vzpomínáte na svůj první školní den. Na fotografiích vidíte, co jste měli na sobě, vybavujete si, kdo vás doprovázel a jaký jste měli z celého uvítání pocit. Kdyby tak školáci věděli, jak krátké bývalo školní volno ještě počátkem minulého století…

Na první školní den se tradičně těšívají jen prvňáčci a rodiče, kteří zoufale vyhlížejí nově nastolený řád po prázdninové zvlčilosti svých potomků. V mnohých školních budovách postavených na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století se ještě učí. Historie jejich staveb je pro nás přítomné velice poučná. Například v tom, jak hospodárně se k výstavbě škol stavěla obecní zastupitelstva. A jak obětavě na výstavbu škol v obcích přispívali místní občané, protože věděli, že dobré vzdělání je klíčem k lepšímu životu jejich dětí.

My skočíme do století 19., ale jednu myšlenku skutečného autora tereziánského školského řádu, opata Jana Ignáce Felbirgera, se sluší zopakovat: „V nižádném jiném státě než jen v šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy.“ Což byla pravda. Školní řád přikazoval, aby se v každé obci, kde je farní kostel, zřídila triviální škola. Triviální proto, že učila (vedle náboženství) triviu neboli třem předmětům: čtení, psaní, počítání, „to jest znání písem, slabikování a čtení tisknutých věcí.“

S veškerou úctou a obdivem k velkému učiteli národů Janu Amosu Komenskému patří se říci, že první praktické kroky na cestě k modernímu školství učinila císařovna Marie Terezie. Ne snad že by měla nějaké povědomí o pedagogice a didaktice. To sotva. Ale uvědomovala si, že škola je politikum, a proto patří do rukou státu, a nikoli výlučně církve. Zároveň pochopila, že ku prospěchu státu je žádoucí, aby každé dítě chodilo do školy. Poslechla své moudré rádce (mezi nimi opata Johanna Ignaze Felbigera) a 6. prosince 1774 podepsala proslulý školní řád, první všeobecný zákon o školách obecných. Tento řád se nazýval někdy (a výstižně) řád Felbirgerův. Ostatně autor se přímo v jeho textu sám pochválil: „V nižádném jiném státě než jen ve šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy.” A byla to vlastně pravda. Nový zákon z toku 1869 vyřadil nadvládu církve a podřídil školy výlučně státu a civilním institucím. „Účelem škol obecných stanoví se, aby děti v náboženství a mravnosti vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, jim poskytovaly znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě zapotřebí, a byly základem, aby se z nich stali hodní lidé a občané.“

Ještě v 19. století byla velmi problematická, k pomalému zlepšování docházelo po vydání školských zákonů. Do té doby byli často rodiče donucováni pokutami nebo vězením, aby své děti posílali do školy. Lidé často nedoceňovali význam školního vzdělání. Někdy děti zameškávaly školu kvůli pomoci v hospodářství nebo kvůli službě u sedláků.

Aby mohly v zimě školu navštěvovat i děti z nemajetných rodin, pomáhalo se obstaráváním obuvi a šatstva a poskytováním polévky. V tomto směru se angažovaly různé spolky, peněžní ústavy, okresní péče o mládež i učitelé s dětmi, sdružení v Československém červeném kříži. Učitelé chápali těžký úděl žáků, kteří denně vstávali před šestou hodinou, aby včas dorazili do školy, domů se vraceli pozdě, stravovali se jen velmi prostě, spali v tmavé komoře nebo dokonce ve chlévě (služebné děti). Takové děti pak ve škole spíše odpočívaly a k výuce se stavěly jen lhostejně. Proto se zde projevila snaha o zřizování školních internátů, kde by byly děti řádně živeny, měly by zajištěny základní hygienické podmínky i lékařské prohlídky. Ve většině škol byla mýdla, ručníky, kartáče na šaty a na ruce, umývárny.

Školy zajišťovaly pojištění žáků proti úrazu. Školní povinnost přinesla dětem, jejichž rodiče se v této věci nařízení úřadů podrobili, řadu změn v běžném životě. Vyrovnávaly se s novou učitelskou autoritou, která nemusela vždy souznít s rodičovskou. Škola a domácnost představovaly dva světy, ve kterých platila různá pravidla, někdy ovšem stejné donucovací prostředky. Oblíbená zásada „metla vyhání děti z pekla“ měla své přívržence mezi rodiči i učiteli, i když mnozí reformátoři se snažili ve škole podobně jako v armádě, ve službě, v rodině a jinde tělesné tresty zakázat. Také časově se dětský den rozpoltil. Ve škole, zejména v triviálce, pobývali žáci poměrně krátce, zpočátku většinou tři hodiny dopoledne a jen některé dny odpoledne. Tehdy se často věnovali hudební přípravě nebo jiným, podle dobových představ méně významným předmětům jako třeba počtům. V jedné hodině se tak mohla výuka dělit různě podle věku dětí a představ kantora.

Doba, kterou strávili žáci ve škole, se postupně prodlužovala. Přibývalo předmětů zejména ve vyšších třídách. Dokonce ani v době starých triviálek se však nevracely děti domů příliš brzy. Do školy se docházelo často ze vzdálených obcí, ve kterých vlastní škola chyběla. Podle předpisů byla sice docházková vzdálenost omezená, v praxi se ale často překračovala. Hodina pěší chůze za pěkného počasí se navíc v zimě mohla protáhnout na dvojnásobek.

Už za Marie Terezie upozorňovali někteří lékaři, že přepínat dětské síly zejména časným vstáváním, škodí zdraví. Nedoporučovali zahajovat výuku především mladších žáků před devátou hodinou s tím, že po třech hodinách se měla ukončit. Delší souvislá duševní činnost podle nich škodila mozku. V hlavních školách a na gymnáziích připouštěli, že lze začínat o osmé hodině ranní, ale na tříhodinovém intervalu trvali. Postupně se smířili s delší přestávkou a odpoledním vyučováním. Ráno docházel učitel s dětmi do kostela na služby boží, pokud se nacházel svatostánek příliš daleko nebo bylo špatné počasí, konala se ranní modlitba ve škole. V neděli se zejména starší žáci účastnili bohoslužeb samostatně, obsah kázání pak většinou měli za úkol zpracovat písemně. Čas věnovaný škole se prodlužoval o další práce, které venkovské děti vykonávaly z pověření učitele na jeho hospodářství. Ve středu nebo ve čtvrtek škola odpadala podobně jako o mnoha svátcích. Řídící učitel či ředitel mohl po dohodě s místními úřady vyhlašovat další dny i týdny volna v souvislosti s počasím, polními pracemi nebo třeba v den svého svátku.

Zodpovědnost učitelů za žáky většinou nekončila s vyučováním. K učitelským povinnostem patřilo dohlížet na jejich chování i ve volném čase. Podle doby a místa nesměly děti a mládež navštěvovat kavárny, nemluvě o pochybných podnicích – zákazy se vztahovaly mnohde i na divadla, cirkusy a podobné atrakce. Některé školy bránily svým svěřencům ve sportovní činnosti, často se zdůvodněním, že sport přináší rizika úrazu nebo přispívá k úpadku mravů. Ke konci 19. století a později se regulace týkající se volného času dětí a mládeže ukázala jako neúčinná a škola se postupně zbavovala nepopulárního dohledu.

Zdroj textu: Živá historie

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora