Duchovní otec známého pilota Bigglese se jmenoval William Earl Johns, narodil se roku 1893 (letos tomu bylo sto třicet let) a zemřel před pětapadesáti lety, 21. června 1968.

Někteří moji kamarádi mají omylem za to, že jsem expert pomalu na veškerý literární pop, ale je to omyl a např. bigglesovky sice mám (všechny), ale nečetl jsem je. Nebo zdaleka ne všechny. Po převratu, kdy konečně začaly česky víc vycházet (1992-2004), nebyl ještě internet a taky proto jsem nevěděl, že jich nakonec bude sto. Kdybych to tušil, kdož ví, zda bych se raději nezadumal, nepodrbal ve vlasech a nezačal ten brak ignorovat. Zcela. Vlastně jsem „bíglsovky“ kupoval hlavně proto, že většinu pětadvacíti prvních let mého života trpěly v Čechách i na Slovensku zakázány režimem. Co je nepovoleno, magnetizuje, nebo aspoň já magnetkám uhnout neuměl.

On byl samozřejmě zapovězen třeba i Alexandr Kliment. X dalších autorů. Horory. Dnes už si to mladí lidé neumějí představit, i když se domnívají, že umějí. Možná se to musí zažít. Museli by se vrátit strojem času jako v Návratech do budoucnosti. Zakázáno bývalo v letech 1948-1989 vysoké i nízké, takže nejméně v tom si náhle byli autoři kvit - tváří v tvář „komančovi“.

Za dobu mého dětství a mládí vyšla snad jediná bigglesovka Biggles od velbloudích stíhaček a prvně jsem o ní slyšel ve scénce Šimka a Grossmanna. Do puštění oné gramodesky jsem ani netušil, že tento rychle rozebraný sešit, ilustrovaný Zdeňkem Burianem, existuje. Vyšel na šťastném konci šedesátek. Jednou jsem ho měl půjčený, dokonce z vědecké knihovny, ale dodnes jej nevlastním. Spíše vzpomínám na časy pozdější a jak jsem svazky bigglesovek kupovával - už po převratu - v Chebu, v jedné prodejně poblíž nádraží. V té dekádě jsem pilně pracoval u vlakové pošty a měli jsme ubytovny nikoli pouze v Chebu, ale například také v Praze, Brně, Domažlicích, Budějovicích, Klatovech; ty časy se nevrátí, vlakové pošty zrušeny. Ačkoli byly fajn. Až do Kristových let jsem - díky té zvláštní práci - zůstal životní praxí takřka nepolíben, i když uznávám, že jsem jí z určitého hlediska nepolíben doteď. Těsně po mém odchodu „vlakovky“ skončily - a tu chebskou prodejnu vlastnili otec se synem, nemýlím-li se. Zapamatovali si mě a jednou mi jeden, asi ten mladší, povídá již jako stálému zákazníkovi: „Víte, kolik jich bude?“

„Nevím.“

„Devadesát.“ A to vyslovoval velmi hrdě. Bude česky vydáno devadesát Bigglesů nakladatelstvími Toužimský a Moravec a Riopress! Fíha. Vow. Já mu ale tenkrát nevěřil. Mně to přišlo jako ukrutná blbost. Tolik jich být nemůže. A jak říkám, urputně jsem sice nakupoval (ony nebyly tenkrát zase tak drahé), ale nečítal. Čítal jsem úplně jiné knihy. Většinu bigglesovek jsem leda tak prolistoval a jistě, něco málo o věci dnes vím, ale možná i z originálních bigglesovských stran umístěných na webu. Na ty jsem se pak dostal.

Osmnáct těch knih obsahuje povídky a některé jsou literárně docela hodnotné, což neříkám jen já. Tou úplně první byl Bílý Fokker (1932) a všimněte si, že autorovi bylo už takřka čtyřicet: začal s BÍGLEM neodpustitelně pozdě. Podstatnější je, že vůbec začal. A z těch povídek čiší, že psal s velkou láskou; řekl bych, že je to očividné. Sám létal za první války na de Havillandech DH 4, šel dolů sestřelen, přežil (jeho střelec ne), ocitl se v německém zajetí a do rodné Anglie (pocházel z Heresfordu) se dostal teprve před koncem bojů. Roku 1922 zveřejnil první povídku Mossyface, ještě bez Bigglese, a do své smrti dokázal vydat asi sto šedesát svazků, přičemž Biggles „hraje“ či je aspoň zmíněn ve sto jednom. Jde o romány, ale celkem i o 191 povídek.

Občas někdo váhá nad Bigglesovou sexuální orientací. Je to zbytečné, ale lidi už jsou takoví, znáte to, že ryjí. Ale kluk při četbě bigglesovek podobně neuvažuje. Ani dospělý kluk! Absence žen mezi piloty mu připadá logická a ani chlapské kamarádění se kluka nezarazí. Je fakt, že Johns znal Lawrence z Arábie a určitě tvaroval Bigglese i podle něj, ale těžko z toho usuzovat víc. Byl Sherlock Holmes teplý? To je legitimní otázka obdobného typu a stejně nepřípustně za čarou.

Vzpomínám si (a vy to snadno najdete), že herec Rowan Atkinson, když jednou zrovna nehrál pana Beana, mluví v jedné své scénce také o Bigglesovi a zuří, vzteká se, že někdo označil vztah jeho oblíbeného hrdiny s jiným pilotem za teplý. Už ani nevím, se kterým pilotem, Biggles posbíral těch kamarádů víc, ale možná to byl Algy. Koneckonců je to jedno. A těch knih je skutečně tolik, že na nich u nás paralelně dělala dvě bratrská nakladatelství. A posléze jsem si všiml (ačkoli tvrdím, že jsem nic nečetl), že jedny ty knížky jsou jaksi lepší, zatímco bigglesovky z druhého nakladatelského domu (Toužimský a Moravec to nebyl) byly horší.

Toto dělení do brakovější plus méně brakové linie možná pochází už z Anglie a mám amatérskou teorii, že horší svazky ani nepsal kapitán Johns. Nestihl by to. Nebo stihl, ale nebylo to zapotřebí. Psal je někdo jiný, anebo dokonce vícero jiných autorů; snad nějací redaktoři, anebo já netuším kdo. Skutečně je to jen má teorie a jistě budu rozdrcen.

Romány s „Bíglem“ mě nezaujaly. Je to šunt. Dokonce i ty od Toužimského a Moravce. Ale povídky většinou baví. Během první republiky a války a do roku 1948 česky vyšlo řekněme tak deset bigglesovek a mnozí je sháněli. Třeba dílo Biggles a modré nebezpečí. Jednu starou jsem četl již jako mládenec a připadalo mi to bohužel úmorné. Mnoho úrovní pod Vernem, ale i pod Karlem Mayem. May uměl psát. Verne taky. Johns, nevím. Podle mě píše zvláště romány naprosto odpudivým a neodpustitelným způsobem. Zkrátka a dobře prznil skvělé téma a produkoval ryzí brak a nechápu, že to kdokoli může souvisle číst. Ale ano, vím, že existuje i tzv. campové čtení a že v tom stylu a smyslu se dá akceptovat a pobrat ledacos. Nic to nemění na některých skutečnostech. Bigglesovky bývají bez fantazie a skutečně se dají leda rychle prolistovat. Nechci zbytečně přehánět a dělat ze sebe anti-bigglesistu a rasistu, ale někdá jde přímo o stupidní bláboly. A část je špatná úplně. Nepatří do stoupy, ale nepatří ani člověku do hlavy. Je to nuda, nic víc. Ty technické detaily jsou samozřejmě interesantní, co se týče letadel; ale jináč? Poušť. A ten kapitán přesto a paralelně napsal i sérii s pilotkou jménem Worrals, je to čtrnáct příběhů z let 1941-1950. Česky všechny nevyšly, no, ale proč taky: je to v jádru (to si prostě přiznejme) stejný, ne-li ještě větší škvár. Autor dosadil za Bigglese na chvíli dívku, asi aby se neřeklo - určitě mu to někdo poradil. Aby si lidé nemysleli, že to s děvčetem napsat nedovede, tak na věci mákl. Ale stejně je děvče maličko jako chlapec.

Rozumím lidem jako Vlado Ríša, kteří milují letadla a nějak vpluli do celé té „bájné a báječné“ atmosféry bigglesovek, takže ji milují. Oni chápou, co nechápu. Smějí se mi jako bloudovi. Ví, o kolik přicházím. Pan Ríša o Bigglesovi dokonce napsal tři vlastní knihy! Šlapou. Jsou dobré. Ale já tohoto letce akceptovat zcela nedovedu. Jen trochu. U mě je to vrah a psychotik a psychopat; není mi úplně sympatický a nechápu ani to, že kapitán Johns začal s příhodami z první světové války a psal o tomtéž hrdinovi ještě roku 1968. Mezitím Biggles bojoval i ve válce druhé. Kolik že mu vlastně nakonec bylo těch let? Ano, je pravda, že autor líčí vždy už jeho starší dobrodružství.

Mám doma hezkou sbírku knih a koukám na jejich lesklé hřbety. Chcete je někdo? Nedám. Asi ne. Ale vzpomínám, že i Ondřej Neff se kdysi vyjádřil (a teď necituji přesně): „Nechápu to - a nikdy jsem nechápal, jak zrovna tyhle příběhy mohly a můžou někoho bavit.“

Zkrátka zlatý Jules Verne. Zlatý May, jak říkám. Anebo i zlatí „autoři moře“: tvůrce Hornblowera. Ono se ani toho Hornblowera teď nedaří česky vydat celého, ale to je aspoň napsané geniálně. Tady existoval skutečný spisovatel; Johns jím podle mě nebyl. A přece chápu, že sama atmosféra starých letišť měla i má něco kloudného do sebe. Zažil jsem to ostatně osobně a třeba v Letkově u Plzně. Přijedete tam k oné ploše a někde tkví cosi magnetického. Určitý druh až sexuálního napětí je ve vzduchu. Pár chlapů tam vždy podřimuje. Další makají na motorech. Občas okolo vás některý rychle projde. Je v tom kouzlo. Ale na mě to nefungovalo. Ne úplně. Byl jsem pořád a furt jen divák. Já o létání nestál. Nebál jsem se, ani moc ne, ale nestál jsem o to. To má mladší sestra Eva se proletěla, zatímco já do letounu v životě nevlezl. Nikdy jsem neletěl letadlem, zatím ne. Ani do balónového koše jsem nevlezl, to mě však láká. I nad mou hlavou balóny s hořáky a platícími nadšenci občas putují po šmolce nebe a nejméně jednou jsem byl u přistání na zelený louce. U povýšení poutníků do šlechtického stavu. To vám pak patří navždy asi metr čtvereční půdy někde na poli, kde jste přistáli, i když právně to asi neobstojí. A kapitán William Earl Johns nasákl obdobnou atmosférou letišť a oleje a kamarádství a hangárů - i permanentního stresu, který nad starty a přistáními neviditelně visí. A právě v tom stresu asi bude klíč k celé záhadě, nicméně na stejném místě bývá přítomna i nuda. Nuda z čekání a... Říkal jsem si někdy, proč ti chlápci málokdy sami něco nečetli. A proč ne? To není hloupost, ale právě následek permanentního stresu, který už si ani neuvědomujete. Jestli se nemýlím, mluví se o tom stresu hned ve třetí větě úplně první povídky. Později už tak ne.

Příbuzné pocity měl ve „vysoké“ literatuře jako podklad Saint-Exupéry, ale i jeho sláva mi připadá tak trochu divná. Nic proti Malém princi, samozřejmě. Ale nenalézám v jeho knihách moc zásadní myšlenky. Já jsem ani Citadelu celou nepřečetl, byť to ještě zkusím. Jednou ji nechal nějaký bezdomovec, nebo kdo, na jedné lavičce - a já ji sebral. Styděl jsem se. Chvíli. Ale co? Široko daleko nikdo, tak ji šlohnu: musím to i přečíst. Musím. U bigglesovek - oproti tomu - stejnou touhu necítím.

BIGGLESOVI ALE SLÁVA PATŘÍ: