Koncepci moravské verze Jan Chaloupek postavil na ukázkách všech svých aktivit od maleb a knižních ilustrací až po dřevěné plastiky, které vystavuje zřídka. Pro expozici nazvanou Ozvěny života poskytlo městské muzeum v Hranicích na Moravě velkorysý prostor synagogy. Její dechberoucí interiér sílu prezentovaných děl citelně umocňuje.
Škoda, že Chaloupkova výstava je v jejích útrobách tou úplně poslední, která se zde koná. Městu po téměř třiceti letech, kdy ji využívala ke kulturním akcím, končí nájemní smlouva s majitelkou objektu Církví československou husitskou.
Dřevorubecká drsnost provedení
Jako první upoutá v galerii Synagoga pětice soch z lipového dřeva, vytvořená Chaloupkem v rozmezí let 2002–2007. Řemeslná práce působí trochu hrubě, téměř dřevorubecky. Skoro se zdá, že umělce tolik poznamenala Šumava, kde žije a pracuje. Plastikám však jistá drsnost prospívá, masivními záseky získávají výrazné rysy. Konečnou podobu plastik dotváří barva. Někdy její volbu ovlivňuje realita (například u Slunečnice), jindy se nabízí experimentování.
JAN CHALOUPEK – OZVĚNY ŽIVOTA Galerie Synagoga, Hranice na Moravě. Do 17. září |
Právě ono napomáhá autorovi v jeho dovednosti propojit prvky abstrakce s figurální tvorbou. Venuše z roku 2007 nese pouze náznak ženské postavy, kdyby zůstala v přirozeném odstínu lipového dřeva, byla by nejspíše málo zajímavým pokusem o abstraktní ztvárnění.
Chaloupek zřejmě chtěl Venuši opravdovější, čehož dosáhl použitím několika barev, jejichž sytost na různých místech „těla“ promyšleně kolísá, Venušiny tvary tím zvýrazňuje a prohlubuje. Plastika nazvaná Klaun má naopak prvoplánově jasnou figuru i kombinaci barev. Uvedené sochy jsou důkazem autorovy schopnosti přecházet ve své tvorbě z reality do snu a naopak, nebojí se jejich stavební prvky propojit. Podobně je tomu i u jeho obrazů.
Desítky akrylů na plátně, zaplňující přízemí i patro synagogy, odrážejí několik zásadních etap Chaloupkovy tvorby. Ty jsou, stejně jako umělcovy známé cykly, zastoupeny většinou pouze jedním dílem. Zvolená varianta méně znamená více má v případě této expozice své přednosti. Znalého diváka ušetří srovnávání s minulými výstavami, neznalého nezahltí. Pro oba typy návštěvníků je k dispozici reprezentativní ukázka malířovy bohaté invence, která nedává prostor polemikám, kam se výtvarník posunul či kam směřuje. Plátna sama o sobě jsou skvělým vypravěčem o duši, múzách a názorech autora, jehož díla jsou zastoupena v galeriích v České republice, Chorvatsku, Německu i Francii.
Jeden z nejstarších obrazů v synagoze je z roku 1998, nese název Ztráta reality a váže se k důležitému období malíře, kdy tvořil téměř výhradně jakési znaky v černé, šedé a bílé barvě a nechával na divákovi, aby si ztrátu reality vyložil po svém. Pak se u tmavých znaků začala úsporně objevovat modrá a růžová (Mrazivý leden, Pohled do studánky). A o téměř dvacet let později je už abstraktní krajina nazvaná Horké léto zalitá sluncem.
Plasticita, vytvořená nánosem barvy, dodává obrazu hloubku a perspektivu. Podobným typem Chaloupkova originálního krajinářství jsou Protější stráň, Horizont, Šumavské slatě, V bažinách, Romantická krajina. U ryze abstraktního díla s názvem Masopust je vodítkem k uchopení tématu opět barva, tentokrát až ve vyzývavých tónech. Originálním pojetím se vyznačují plátna Malý Buddha a Tibetský mnich.
Postavy světců autor zakomponoval do tajemné atmosféry výjevu, a opět tak umně balancuje na hranici abstrakce a názornosti. Nechce tím být nesrozumitelným, zároveň se nemůže zpronevěřit svým uměleckým vizím. Mistrovství ve sladění témbrů, rozvržení perspektivy i kombinaci prvků předvádí Jan Chaloupek akrylem kombinovaným s koláží označeným jako Smyslné roucho I.–VI.
Protipólem zmíněných děl, k nimž patří i Kaligrafie života, jsou zcela srozumitelné ilustrace ke knize herečky Dáši Bláhové Bajky z druhého konce světa a sinoložky Lucie Olivové Čínské pohádky. Vačice, krokodýl, koala, čínské postavičky atd. jsou důkazem, že Jan Chaloupek je stejně zdatný kreslíř jako autor ztvárňující imaginární světy a variace na motivy přírody a života.
