Článek
Ty nyní ponechám stranou. Dovoluji si přednést to, oč nás v tomto týdnu požádala naše Rada města – vysvětlit, popsat, jak škola může pracovat s podobně problémovými žáky, popř. se šikanou, anebo třeba se zneužíváním omamných látek.
Věci se mají takto. Např. v naší škole je zavedené školní poradenské pracoviště, které se skládá ze speciálního pedagoga, výchovných poradců a metodiků prevence. Všichni tito účastníci mají za sebou mnohá školení a kurzy zaměřené na výše uvedenou problematiku. Speciální pedagog je navíc etoped.
Přesto máme velmi často svázané ruce. Proč? Lakonicky: protože legislativa. Ta nám jasně a zřetelně říká, co smíme a co už ne. A hádejte, jaký je poměr? Ano, správně, více je toho, co nesmíme.
Dále naprosto chybí to, na co osobně již léta veřejně poukazuji. Úzká součinnost resortu zdravotnictví a sociálních služeb. V podstatě skoro neexistuje.
Jak si má škola poradit s žáčkem, který je agresivní? Jak má zjistit, v čem tkví příčina agresivity? Tohle jsou jednoduché otázky, které skoro nemají odpovědi. Ty odpovědi totiž musí být vykomunikovány a na to musí být čas a správní lidé.
Čímž se dostávám k dalšímu problému s osobami, které by mohly pomoci. Tady především psychologové a dětští psychiatři. Situace s personálním obsazením je opět veřejně známá, je jich snad ještě méně než pověstného šafránu. Najít psychologa v okruhu 50 km je nadlidská práce, možná snad jen toho, kdo chce platit „na dřevo“. A to situaci nevylepšuje, protože u nás v provinciích nejsou lidé zrovna movití, aby si mohli dovolit tuto placenou službu. Jeden dětský psychiatr na celý okres taky není žádná hitparáda. Takže babo raď. I když jedna taková se i našla. Naše vládní zmocněnkyně pro lidská práva.
Když čtu její rady, nevím, zda se mám smát (protože bych musela její slova brát jako vtip týdne), nebo plakat (nad naprostou neznalostí terénu a běžné školní praxe). Ale mám se prý těšit, vytvoří metodický pokyn. Nevím, zda v něm bude, že si máme psychologa nakreslit nebo si na něj zahrát. Opravdu nevím. Co vím je, že mě její slova dovedla k mému sarkastickému závěru tohoto článku.
Vlastně teprve nyní bude závěr. Školy se snaží, seč můžou. Proto se nedivím reakci paní ředitelky, že zavolala policii. Jistě, policie případ odloží pro nezletilost viníka. To dítě ve škole zůstane a já se ptám: bude s ním pracovat psycholog nebo psychiatr? Dostane se rodině pomoci, když terapie se tak těžko shání? Pomůže škole další školení? Pomůže škole nějaký metodický sešit z ministerstva? Budeme čekat jak dlouho, na kolik podobných incidentů, než někoho napadne to opravdu řešit?
