Video se připravuje ...
Domažlice nejsou Tokio, ale japonská oštěpařka Haruka Kitagučiová našla svého osudového trenéra až na Chodsku. Její originální spolupráce s koučem Davidem Sekerákem dospěla k titulu mistryně světa z nedávného šampionátu v Budapešti. A zlatá dívka se posouvá i v češtině. „Je to krásné, co zvládá. Jde do toho a učí se,“ chválí ji Sekerák. V Domažlicích se oba střídají o stadion s fotbalisty pod vedením Pavla Horvátha.
Něco se v překladu ztratí, zvlášť na cestě mezi japonštinou a češtinou.
„Čeština má slova, pro která japonština nemá podobný výraz. Třeba přenesení, přeskok,“ sází Haruka Kitagučiová atletické termíny. „´Vole´ taky nemáme…“ rozesměje se.
Čerstvá mistryně světa v oštěpu sedí v atletickém tunelu v Domažlicích, kde pracuje jako správce její kouč David Sekerák. Potkali se před pěti lety na trenérském semináři ve finském Kuortane a od dalšího jara začali dlouhou cestu na atletický Olymp. A najít společnou řeč byl první problém, který museli vyřešit.
„Na začátku jsem měl strašnou angličtinu. Ona říkala: Ty umíš německy, tak já se budu učit německy. Říkám: Ne, když se budeš učit jiný jazyk, uč se česky. Tak do toho šla, vnímal jsem, že hodně věcí rozumí. Aha, ona do toho jde, učí se,“ líčí Sekerák. „Teď říkám i mladým: Zkuste to na ni česky, pomaleji. Ona to nasává i tu výřečnost. Skloňování je samozřejmě těžké. Vysvětloval jsem jí, ať se na to nesoustředí, ať se nestydí mluvit česky.“
Od roku 2019 jezdí Kitagučiová na pravidelné dlouhodobé pobyty do Česka, v Domažlicích bydlí v Sekerákově penzionu, kde jí kouč připravil byt s veškerým vybavením. A postupně se naučila mluvit tak, že se česky v pohodě dorozumí.
„Učila jsem se měsíc na japonské ambasádě, kde je online kurz. A když tady bydlím, v restauracích, na tréninku, v supermarketu si říkám: Zkus to česky. Hodně slyším, jak mluví jiní lidé. A lepší se to,“ usmívá se Kitagučiová.
„Samozřejmě, první slovo uměla ´vole´, ale to bylo ze srandy. Teď si myslím, že je to na velice dobré cestě, kam se posunula i s výslovností. Já bych tohle v japonštině nedal…“ přidává se Sekerák.
Spolu se museli hlavně domluvit na atletické terminologii. Nejdřív si vytvořili česko-anglický slovníček, ale teď už všechno zvládají v češtině.
„Levá ruka, levá noha, hlava, brada, oči se Haruka naučila hned. U přeskoku říkala, že neví, co to je. Vysvětlili jsme si, že to je ten poslední impulzivní krok. Už to umí a vnímá. Když ji řeknu, po přenesení to srovnej, zrychli, trošku dolů a neskákej, tak už ví, jak má zareagovat,“ říká Sekerák.
V českém kotli
Svou první společnou akci absolvovali v roce 2019 na mistrovství světa v Dauhá. Kitagučiovou tehdy o šest centimetrů vystrnadila z finálové dvanáctky reprezentantka Irena Gillarová, Japonka ale zklamání rychle překonala a na závod pak fandila s ostatními českými atlety s českou vlaječkou.
„Nepostoupila jsem do finále, Japonky tam nebyly. České lidi znám, tak jsem jim fandila. Mám hodně respektu k českým oštěpařkám,“ vzpomínala Kitagučiová.
„Byla hodně smutná, plakala. Potom jsme šli samozřejmě fandit Češkám. Fandění bylo spontánní: Říkám: Pojď, jdeme, seděli jsme mezi Čechy, tak to má být,“ líčil Sekerák.
Smutná byla i v roce 2021 na olympiádě v Tokiu, kde se v kvalifikaci zranila a ve finále pak nepostoupila do užšího finále.
„Postoupila prvním hodem, ale byl by ode mě risk, kdybych ji na druhý a třetí pokus nepustil. Udělala si zranění, měla možná centimetrovou trhlinu v břišním svalu. Házela pod prášky. Na konci to bylo smutné, myslím, že jsme mohli cílit výš, ale zranění nás o to připravilo,“ říká Sekerák.
Od té doby ale Kitagučiová září. Na loňském mistrovství světa v Eugene získala bronzovou medaili, letos je světovou jedničkou a před dvěma týdny v Budapešti vybojovala šestým pokusem titul mistryně světa. Už v Budapešti si pak na oslavu s trenérem dali plzeňské pivo.
„Jo, dvanáctka je dobrá. A nejlepší je studený…“ směje se Kitagučiová.
Překvapení ji pak čekalo po příjezdu do Domažlic. V její oblíbené kavárně jí kamarádi připravili oslavu, včetně dortu s českou a japonskou vlaječkou a symbolickou zlatou medailí.
„Přijeli jsme z Maďarska, všichni tady byli v japonských tričkách, gratulovali mi. Bylo to moc hezké,“ hodnotila Kigatučiová.
„Ten návrat byl docela dojemný. Já jsem řídil osm hodin, takže jsem byl unavený a dostal jsem akorát zprávu: Zastavte se v kavárně. Nevěděl jsem, co se děje, ale trošku mi to problesklo, že by se mohlo něco dít,“ usmívá se Sekerák. „Přítelkyně tam přinesla všechna japonská trička, co jsem měl doma. Bylo to zajímavé.“
V Domažlicích je už Kigatugučiová jako doma a zvykla si i na odlišnou stravu. Chutná jí třeba svíčková. A nedávno si z extraligy v Hodoníně přivezla burčák.
„Hodně dobrý, to je pro mě problém,“ směje se. „Není to tady jako v Tokiu, ale lidi mi tu hodně fandí. Chodím do stejného supermarketu, do stejné restaurace, všechno tady znám. Všichni mi pomáhají a mají tu dobré pivo a dobré víno.“
Ve městě trénuje v atletickém tunelu, v němž je posilovna, kterou si svépomocí vybudoval Sekerák. A často je taky na stadioně, který kromě atletů využívají taky fotbalisté třetiligových Domažlic, kteří se pod vedením Pavla Horvátha v minulé sezoně dostali až do baráže o druhou ligu proti Viktorii Žižkov a na soupisce mají jména jako David Limberský , Václav Procházka či Martin Fillo.
„S fotbalisty vycházíme velice dobře, vychází nám vstříc, i když trávník trošku ničíme, ale jen malinko,“ usmívá se Sekerák. „Pavel Horváth hrál v Japonsku, má k tomu taky vazbu. Celé Domažlice nám vychází velice dobře vstříc, můžeme používat všechno zázemí. Haruka je členem našeho oddílu Mílaři Domažlice. Očekávám, že to takhle bude nadále.“
Kitagučiovou čeká v pátek večer závod Diamantové ligy v Bruselu a příští víkend pak finále prestižního seriálu v Eugene. Teprve pak přeletí do Japonska, kde ji jako šampionku přivítá její rodná země.
„Televize, magazíny, asi přijede všechno. Ale bude to jen před zimní přípravou, pak se zase vrátím do tréninku a budu se soustředit na Paříž,“ slibuje.
Témata:
atletika, oštěp, Domažlice, Pavel Horváth, sport, David Sekerák, Haruka Kitagučiová, Sport na Heureka.cz
Související články
