Historie je plná lidí, kteří na svých vynálezech a nápadech nevydělali téměř žádné peníze, i když měly hodnotu milionů, nebo dokonce miliard. Ve většině případů je třeba spojit kreativitu a vynalézavost s podnikatelským důvtipem, abyste získali jmění. Kdo nikdy nevydělal na svých převratných výtvorech?
John Pemberton
Tento muž vytvořil jeden z nejoblíbenějších produktů v historii – Coca-Colu. Přesto práva na svůj výtvor prodal za mizivou částku 1 750 dolarů. Abychom byli k Pembertonovi spravedliví, udělal to spíše z nutnosti než z nedostatku vize nebo důvěry ve svůj výtvor.
Trpěl desítky let závislostí na morfiu po zranění z občanské války a v pozdějších letech onemocněl rakovinou žaludku. Potřeboval peníze, a tak začal prodávat podíly ve svém podniku různým partnerům. Pemberton stále doufal, že si ponechá vlastnictví svého patentu, ale zoufalství ho přimělo k tomu, že těsně před svou smrtí v roce 1888 prodal i zbývající podíl a recept na Coca-Colu lékárníkovi jménem Asa Candler.
Candler v Coca-Cole viděl velkou budoucnost. Odkoupil podíly od všech ostatních společníků a v roce 1892 založil společnost Coca-Cola Company.
John Walker
V roce 1827 začal anglický chemik John Walker prodávat svůj nový vynález – proužky vlnité lepenky potažené sírou a ponořené do hořlavé směsi z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého a arabské gumy. Svůj výtvor nazval „třecí světla“. My jej ale dnes známe spíše jako zápalky.
Walkerův nápad znamenal revoluci v použití a přenosnosti ohně. Z dosud nejasných důvodů se ale rozhodl se svůj vynález nepatentovat. Třecí světla se stala velmi oblíbenými a není divu, že se je ostatní snažili napodobit.
V roce 1829 začal Samuel Jones z Londýna prodávat svůj vlastní konkurenční výrobek, který nazval „Lucifers“. A během několika málo let se sirky proměnily v prosperující průmyslové odvětví v celé Anglii a po celé zemi byly otevřeny stovky továren, které uspokojovaly poptávku po Walkerově vynálezu.
Harvey Ball
Většina lidí by namítla, že 45 dolarů za deset minut práce není vůbec špatná částka, obzvlášť v roce 1963. Tehdy společnost State Mutual Life Assurance Company ve státě Massachusetts najala nezávislého umělce jménem Harvey Ball, aby vytvořil „šťastné“ logo, které mělo zvýšit morálku zaměstnanců po fúzi.
Ball si sedl, trochu si kreslil a po několika minutách přišel s jedním z nejikoničtějších obrázků v historii – smajlíkem. Logo se okamžitě stalo hitem a společnost State Mutual s ním vyrobila tisíce plakátů i reklamních předmětů. Ball na tento obrázek nikdy neuplatnil autorská práva a kupodivu to neudělala ani společnost State Mutual.
Lidé, kteří na smajlíku skutečně vydělali, byli dva bratři z Filadelfie, kteří prodávali přáníčka Hallmark. Stačilo přidat slogan „Have a Nice Day“ a získali autorská práva. Jen během prvního roku pak prodali desítky milionů smajlíků.
Gregory Coleman
Pokud jste profesionální bubeník, pak je jisté, že jste někdy v životě hráli „Amen break“. Někteří ho označují za nejdůležitějších šest vteřin hudby, které kdy byly nahrány. To, co původně vzniklo pouze pro vyplnění času, se proměnilo v jeden z nejpoužívanějších úderů v dějinách hudby.
V současné době má na kontě přes 6 000 samplů v mnoha hitových skladbách, které vydělaly miliony dolarů, od hip hopu a R&B až po jungle a drum and bass.
A přesto muž, který ho vytvořil, zemřel v roce 2006 v Atlantě bez peněz a bez domova. Jmenoval se Gregory Coleman a koncem 60. let byl bubeníkem skupiny Winstons.
Vymyslel ikonický rytmus bicích pro skladbu „Amen, Brother“ z roku 1969. Byla to béčková strana jejich singlu „Color Him Father“. Kromě honorářů z původní písně Coleman nikdy neviděl ani cent ze všech ostatních skladeb, které samplovaly jeho bubenické sólo.
Daisuke Inoue
Daisuke Inoue se zasloužil o vynález zařízení, které se stalo neodmyslitelnou součástí celosvětové kultury večírků – karaoke. Začalo to na začátku 70. let, kdy byl členem malé kapely, která hrála v barech a klubech v japonském Kóbe. Inoue občas povzbuzoval diváky, aby zpívali písně, zatímco kapela hrála.
V roce 1971 ho pak prezident jedné ocelářské společnosti pozval na víkendovou akci, kde se měl postarat o zábavu. Inoue nemohl přijet, ale vymyslel za sebe náhradu tím, že svou hudbu nahrál na magnetofonový pásek.
Nápad měl velký úspěch, a tak později přišel s myšlenkou několik přístrojů vybavených kazetami a zesilovači, aby si lidé mohli vybrat písně, které si chtějí zazpívat. Začal je pronajímat do barů po celém Kóbe, kde se staly hitem. Inoueho ale bohužel nikdy nenapadlo svůj vynález patentovat.
Joe Shuster a Jerry Siegel
Superman je dodnes považován za jednu z nejikoničtějších komiksových postav všech dob, ale nebylo tomu tak vždy. Jeho tvůrci, Joe Shuster a Jerry Siegel, byli dva kamarádi, kteří právě dokončili střední školu, stále ještě žili s rodiči, pracovali na černo a snažili se vyjít s penězi. Obcházeli nakladatelství, aby se pochlubili svým třináctistránkovým komiksem s nevšedním superhrdinou.
Zdálo se však, že Supermanova dobrodružství nikoho nezajímají. Až v roce 1938, po dlouhých pěti letech hledání, se Detective Comics, dnes známý jako DC Comics, rozhodl Supermanův komiks koupit. Kupní cena činila 130 dolarů. Kromě toho bylo dohodnuto, že pokud se příběh ujme, společnost najme Shustera a Siegela, aby pokračovali v práci na nových komiksech za 10 dolarů za stránku.
Problémem bylo, že Siegel a Shuster neprodávali jen komiks, ale také práva na postavu Supermana. Dvojici, která byla v peněžní tísni, se to zdálo jako dobré rozhodnutí. Sto třicet dolarů pro ně bylo hodně peněz a všechny ty roky neúspěchů je přesvědčily, že komiks Superman je předurčen k propadáku, a tak smlouvu podepsali.
Samozřejmě, jak všichni víme, se to tak úplně nestalo. Superman se stal neuvěřitelně populárním. Po válce společnost Detective Comics Siegela a Shustera propustila a jejich jména nechala z komiksu odstranit. Dvojice se později pokusila neúspěšně soudit, aby získala práva na postavu zpět.
Zdroj: coca-colacompany.com, smithsonianmag.com, newyorker.com, openculture.com
