Třetí

Jediný, kdo se neradoval, byla Lada Vlachovičová. Svatba její šéfky a partnerky v jedné osobě s handicapovaným sportovcem ji dočasně odstavila na vedlejší kolej. Opravdu jen dočasně.
Novomanželé odjeli na svatební cestu na Kapverdy. Lada jela s nimi. Celé dva týdny se Jitka s Robertem potkávali jen při snídaních, obědech a večeřích. Jinak byla Jitka zalezlá v jedné chatce s Ladou a Robert si do své chatky každý večer přivedl některou místní krásku. Skoro žádná z nich nenavštívila Robertovu chatku víc než jednou. A jen díky tomu, že každá z nich dostala poměrně štědrou finanční kompenzaci, nepromluvila žádná z nich o tom, co s Robertem v jeho chatce musela prožít.

Robert se stal televizní hvězdou. Nejdříve jenom dával rozhovory o atletice, o tom, jak přišel k úrazu a o ruku, přijal poděkování zachráněné rodiny (to mu velice pomohlo u divaček z kategorie 55+) a brzy začal uvádět vlastní pořad. Produkce mu do něj zvala hosty, kteří prožívali situace v ohrožení života a Robert se uměl ptát trefně a vtipně. A když pořad začal drhnout, hodil do placu nějaký neotřelý fór na svou protézu.
S tou se ostatně učil poměrně rychle. Až na rukopis ovládal umělou ruku skoro stejně jako vlastní živou. A právě kvůli psaní raději ťukal do klávesnice u počítače.
Jen na jedno nikdy nezapomněl. Na to, že ho opustila Kamila Zastavilová. Vřela v něm touha po pomstě. Zároveň věděl, že pokud by zaútočil přímo na Kamilu, ukázal by na sebe. A to nechtěl.
Místo ní tak hledal náhradní oběti.

Soutěž o Dívku roku byla v plném proudu. Robert Cihlář byl, jak ostatně všichni předpokládali, v ohromující formě. S dívkami mluvil laskavě, povzbuzoval ty, u kterých viděl nervozitu, a celkově dělal vše pro to, aby soutěž odsejpala.
V jedné chvíli, zrovna když na pódiu poskakovala a o zpěv se snažila nějaká skupina pubertálních kluků, mu zazvonil telefon.
„Jak se ti daří?“ chtěla vědět Jitka.
„Je to pakárna,“ ucedil, „ale honorář pěkný, tak se ještě hecnu. Za chvíli vyhlásíme vítězku, rozdám pár podpisů a mizím.“
„Nemusíš spěchat domů,“ řekla, „děláme si s Ladou dámský večer.“
„V klidu,“ pronesl, „vejdu svým vchodem a vůbec si mě nevšimnete.“

Soutěž skončila, vítězka dostala malou princeznovskou korunku a všichni se usmívali a radovali. Robert Cihlář šťouchl do svého asistenta.
„Šestá řada, třetí sedadlo zleva. Pošli ji za mnou.“
Asistent přikývl a za chvíli už označené dívce z publika něco důvěrně šeptal.
Oslovená koukala pěkně vyjeveně, ale za chvíli zaklepala na dveře Robertovy šatny.
„Dále,“ zavolal Robert.
„Dobrý den, pane Cihlář,“ vyhrkla, „prý se mnou…, prý se mnou chcete to…, mluvit.“
„Ano,“ usmál se na ni Robert a přešel hned k věci, „proč jsi vlastně nesoutěžila?“
„No když,“ udělala a zakoulela očima, „já nejsem moc hezká.“
Robert si ji prohlížel. Vypadala přesně tak, jak potřeboval, aby vypadala. Do Kamily jí sice něco chybí, ale tento detail už mnohokrát nehrál roli.
„Myslím, že jsi,“ řekl po chvíli, „jak se vlastně jmenuješ?“
„Já jsem Sandra,“ řekla, „Sandra Polanská.“
„Pěkné jméno,“ usmál se na ni a s uspokojením konstatoval, že lehce zčervenala. „Poslouchej, Sandro, myslím, že by ses mi hodila do jednoho pořadu, který připravujeme s našimi manažery,“ a podíval se na ni ještě jednou zkoumavě. „Kolik je ti vlastně let?“
„Bude,“ usmála se, „bude mi sedmnáct, víte?“
Nebude, pomyslel si.
„Podívej,“ řekl a chytil ji za obě ruce, „myslím, že si budeme rozumět a dobře spolupracovat. Jenom tě prosím, abys o tom zatím nikomu nic neříkala. Ještě to není schválené produkcí a kdyby nám to náhodou neschválili, budeme za blbce oba,“ usmál se a Sandra přikývla. „A protože bych to s tebou rád probral v příjemnějším místě, co bys řekla na menší výlet? Řekněme příští pátek?“
Sandře bušilo srdce až v krku.
Přikývla.