Varhany jí rodiče koupili jen pár dní před měnovou reformou. Příběh Aleny Veselé, rektorky a virtuozky
Když ji bylo 16 let, Němci zavřeli v protektorátu vysoké školy, což ji paradoxně předurčilo k dosažení nejvyšších met v umění. O čtyři roky později jí oba rodiče odvedlo gestapo, po válce se ale naštěstí celá rodina šťastně shledala. A ani v době „budování šťastných zítřků“ neměla vždy na růžích ustláno. Varhanice a hudební pedagožka a bývalá rektorka JAMU Alena Štěpánková dříve Veselá oslavila před několika týdny 100. narozeniny.
Narodila se jako Alena Veselá 7. července 1923 v Brně, kde žije dodnes. A to dokonce 99 let ve stejném rodinném domě v Masarykově čtvrti.
Otec, profesor Vítězslav Veselý, byl mezinárodně uznávaným expertem v oboru organické chemie, svá studia završil ve Švýcarsku a od svých 36 let působil jako vysokoškolský pedagog. Nejprve na pražské a pak na brněnské technice, kde zastával i funkce děkana a rektora.
Veselý byl všestrannou osobností – hovořil sedmi jazyky, hrál tenis, lyžoval, jezdil na koni, střílel… Sportovní talent po něm dcera Alena zdědila. Sama závodně lyžovala a věnovala se horolezectví, zdolala desítky obtížných vrcholů.
Stejně tak převzala od otce i lásku k hudbě, která se u nich doma pěstovala odjakživa.
„Otec byl sice chemik, ale měl i své ‚chemické kvarteto‘ s kolegy na technice. Na cello hrál profesor Antonín Šimek, taky chemik. Já jsem byla tehdy úplně malá, nerozeznávala jsem mezi basou a cellem, tak jsem mu říkala pan s basou, od toho byla i jeho manželka paní s basou a děti s basou. Později jsem s otcem hrávala skoro každý večer čtyřručně na klavír – často z listu a nejen původní skladby, ale i úpravy různých symfonií a podobně,“ vzpomíná Alena Štěpánková Veselá.
Od chemie k umění
Zpočátku to však vypadalo, že se její profesní dráha bude ubírat jiným směrem. Nastoupila na Třetí reálné gymnázium a počítala s tím, že stejně jako otec se bude věnovat chemii. Nakonec rodinnou štafetu převzal její o dva roky starší bratr Karel.
Nacisté ale po událostech z 28. října a 17. listopadu 1939 všechny české vysoké školy zavřeli.
„Otec mi doporučoval konzervatoř, nebo nějakou knedlíkárnu (dívčí praktickou školu, pozn. red.). Já jsem se učila na klavír u Janáčkovy žačky Zdenky Illnerové, k té jsem chodila až do maturity, tak jsem se přihlásila na konzervatoř na klavír,“ vrací se k životnímu zvratu Štěpánková Veselá.
Ale náhoda opět záměr poněkud posunula – při jedné lyžařské výpravě se setkala s neteří Františka Michálka, který na brněnské konzervatoři učil varhany. Nabídla Aleně, že jí u strýce domluví konzultaci.
„Šla jsem tam a zahrála jsem mu nějakou skladbu od Bacha. A on mi řekl, že bych se hodila spíš na varhany. Tak slovo dalo slovo a už jsem byla u Michálka, to byl báječnej kantor! Hodně mě ovlivnil – byl vynikající nejen jako varhaník, improvizoval, dirigoval, byl všestrannej, ale bohužel se dožil jen 56 let. Byla to pro mě velká ztráta, protože on se mnou počítal, že bych dělala jeho asistentku. Z toho samozřejmě sešlo, tak jsem musela zase začít od začátku,“ vrací se do minulosti Štěpánková Veselá.
Válka je rozdělila
To vše se stalo až později. Teď je stále válka a Alena Veselá se na pedálech varhan teprve učí první krůčky.
Zavření vysokých škol pocítila celá rodina – otec byl v roce 1941 penzionován a musel si najít místo v komerční sféře. A začátkem roku 1944 byli oba rodiče zatčeni gestapem.
Bratr popraveného se stal špičkovým chemikem. Jiří Janata měl ‚anděla strážného‘ z Hradu
Číst článek
„To mi bylo dvacet let, vracela jsem se k večeru z města a vidím, že před naším domem stojí nějaké auto. Vůbec jsem neváhala a šla jsem dovnitř. Uslyšela jsem ‚Das ist die Tochter‘, rodiče mně odvedli a mě tam nechali samotnou. Měla jsem takové divoké osudy. Odvedli je vlastně kvůli mému bratranci, toho honili někde na Vysočině a zastřelili ho tam, nevím už přesně, kde to bylo,“ přiznává Štěpánková Veselá.
Profesor Veselý putoval do Buchenwaldu, jeho žena Helena do Ravensbrücku. Naštěstí oba přežili a nezávisle na sobě se vrátili domů do Brna – nejprve otec.
„To už mohlo být v červnu, měsíc po osvobození. Od matky jsem neměla žádnou zprávu. Ale jednoho dne mě něco přímo nutilo, abych šla na nádraží. Ne do Brna, tam ještě nic nejezdilo, až do Babic. Tak jsem tam zajela a potkám matku! Už si moc nevzpomínám, co jsme si řekly při tom shledání,“ popisuje Štěpánková Veselá.
„O tom, co zažili, pak něco málo řekli. Spíš otec – v Buchenwaldu se mu dokonce podařilo opět založit kvartet, hrál s nimi i profesor pražské konzervatoře Pekelský. Maminka ale o Ravensbrücku ani moc mluvit nechtěla a my jsme se jí raději neptali.“
Varhany a pád měny
Život se tedy začal dostávat do běžných kolejí – otec se vrátil na Českou vysokou školu technickou v Brně (dnešní Vysoké učení technické v Brně), bratr Karel studoval na Přírodovědecké fakultě univerzity Karlovy v Praze a Alena Vesela přešla v roce 1947 z konzervatoře na nově vzniklou Janáčkovu akademii múzických umění.
„Její“ profesor Michálek byl jednou ze zakládajících osobností, ovšem z politických důvodů zůstal až do své smrti pouze externistou a docentura mu byla přiznána teprve po smrti.
Jako jedna z prvních studentek této školy absolvovala v roce 1951 a o rok později na ní začala sama učit. A na jaře 1953 dostala od rodičů – možná i jako předčasný dárek ke 30. narozeninám – vlastní varhany, na něž doma cvičí dodnes.
Tehdy přitom nikdo ani netušil, jak osudové jejich pořízení bude. „Ty jsou koupeny z Bratislavy, naši naštěstí mně to koupili nějak těsně před měnovou reformou, takže to byla vlastně veliká výhra. Snad opravdu jen pár dní před tím, než se to otočilo, ta měna,“ vyzdvihuje Štěpánková Veselá.
Virtuozkou doma i ve světě
Jméno Aleny Veselé se postupně stávalo pojmem doma i v zahraničí. Jako virtuozka na královský nástroj procestovala během desítek let postupně celou Evropu, dále Spojené státy i Kanadu.
Hrála v nejslavnějších katedrálách i koncertních síních, několikrát v Norsku za polárním kruhem a v Novosibirsku. Sólově, s dalšími nástroji i celým orchestrem.
Nejčastěji hrála svého milovaného Bacha, jehož cyklus 18 chorálů natočila na desky, ale stejně tak třeba Petra Ebena, se kterým ji pojilo celoživotní přátelství a jehož díla, často v premiéře, uváděla po celém světě. A stejně tak i díla dalších soudobých autorů českých i světových. Vše s mistrnou precizností, ale především s pochopením a pokorou.
„Ke hře na varhany potřebujete umět hrát jako trio – každou rukou jinde i pedál jako zcela samostatné hlasy. To je dost náročný, aby to člověk skloubil dohromady,“ připouští.
Ať je člověk jakkoli starý, tak musí mít vždy něco, na co se těší, říká stoletá varhanice Veselá
Číst článek
Královský nástroj za komunismu
Vystupovat v zahraničí mohla Alena Veselá i před rokem 1989, přestože tehdy to nebylo vždy jednoduché, tím spíš pro varhaníky. Tento nástroj byl v letech 1948 až 1989 v myslích těch, co rozhodovali, většinou spjat s kostelem a náboženstvím, takže hráči na něj to měli obvykle ještě složitější než jejich kolegové.
A Alena Veselá nebyla ochotná uchýlit se k nějakým úlitbám režimu.
„Procesy padesátých let se mě sice nijak osobně nedotkly, ale to dění samozřejmě člověk musel vnímat. Pocity – ani ne tak zklamání, spíš vztek. Do partaje jsem nevstoupila, i když v jednu dobu všechno vstupovalo do KSČ, já ne, jsem na to hrdá. Nebylo to jednoduché, ale já jsem si prostě postavila hlavu. Jako motivace mi stačilo, že s tím nesouhlasím, a hotovo!“ zdůrazňuje dnes.
Za hranice?
První zkušenost s „těmi mocnými“ přitom zažila ještě jako studentka, když se ucházela o účast na mezinárodní varhanické soutěži v Belgii.
„To byla snad první zahraniční soutěž, kterou se naši rozhodli obeslat, a u nás byla nejprve taková výběrová přehrávka, koho tam poslat. Já jsem tam ale neměla svýho kantora, tak mě na tu přehrávku ani nepustili. To mě ale hrozně urazilo a měla jsem tu drzost, že jsem zahraničního profesora poprosila, jestli bych mu nemohla zahrát soukromě,“ vzpomíná Štěpánková Veselá a pokračuje:
„On s tím souhlasil, a protože se mu to zdálo dobrý, tak mi řekl, že když mě nechtějí pustit na soutěž, tak že mě tam pozve na koncerty. Ovšem to se zase nelíbilo tady, tak po mně chtěli, abych to odmítla s vymyšleným zdůvodněním, že jsem těhotná. Na to jsem však nepřistoupila a jela jsem – byl to můj první výjezd do zahraničí a pak přibývaly další. Různí pořadatelé si mě zvali.“
I když situace se postupně zlepšovala, byl každý výjezd za železnou oponu do poslední chvíle nejistý – bylo třeba vyřídit spoustu formalit a i se všemi papíry a razítky si vždy vydechla až poté, co minula hraniční závoru.
Bylo jí naprosto jasné, že ty dva světy se vůbec nedají srovnat nejen po stránce materiální, ale zejména pokud šlo o svobodu. Přesto nikdy neuvažovala o emigraci, dokonce ani v roce 1968, kdy ji k tomu vybízela vlastní maminka.
Právě kvůli rodině a značné míře lokálního patriotismu zůstala věrná své vlasti a rodnému Brnu. Cestovala většinou sama, což zvládala i díky skvělé jazykové výbavě od obou rodičů. A sama také posuzovala zvuk a technické možnosti nástrojů, na které hrála často poprvé v životě.
Hrála manželku vojáka, po kterém šlo gestapo, a pod nákupem nosila vysílačku. Válku přežila zázrakem
Číst článek
„Každé varhany jsou jiné, takže člověk se musí přizpůsobit tomu nástroji a zjistit, co se z něj dá vytáhnout. Každé varhany mají jinou sestavu rejstříků, byť ten základ bývá většinou podobný. Pokud skladatel přímo napíše nějaké barvy, tak se snažím je na nástroji najít, když ne, musím sama vymýšlet,“ přibližuje varhanice.
„U Bacha a dalších barokních autorů je to celkem bez problémů, u moderní hudby je to složitější. Navíc musíte dbát na dozvuk – je obrovskej rozdíl, jestli je dozvuk jedna vteřina nebo deset i více. Asi nejdelší – 12 sekund - jsem zažila v katedrále v Uppsale. Podle toho se musí volit tempo i artikulovat jednotlivé tóny a fráze, aby to nebyl zmatek,“ popisuje a doplňuje:
„Je to těžké, ale současně je to krásné dobrodružství – vždycky jsem byla ráda, když jsem měla dost času se s nástrojem sžít a dostat z něj to nejlepší.“
Nový život
Jen málokomu přinesl rok 1989 tak velkou změnu, jako právě Aleně Veselé, a to nejen v koncertní dráze. Hned v lednu 1990 byla zvolena rektorkou JAMU, znovu pak v roce 1991 a 1994, v čele školy stála až do roku 1997.
Bylo to nelehké období, kdy se musela vypořádat nejen s nevyhovující kapacitou a stavem tehdy jediné budovy školy a jejich dvou divadelních scén v pronajatých prostorách, ale hlavně s nápravou některých křivd minulého režimu, který mnoha osobnostem buď vůbec neumožnil na JAMU působit, nebo jim to alespoň velmi ztěžoval.
To se týkalo především herců. Ty totiž režim považoval po právu za nebezpečnější než hudebníky a držel je více zkrátka.
Bylo tedy určitým paradoxem, že právě rektorka-hudebnice se po několika setkáních s perzekvovanými herci-pedagogy rozhodla obnovit s nimi Divadelní fakultu JAMU, který existovala od založení školy jen do roku 1959, pak byla zrušena.
Stejně tak se začala ještě vehementněji angažovat v organizování hudebního života. To ovšem činila už předtím, mimo jiné stála jako hlavní osobnost u zrodu Brněnského varhanního festivalu, který se koná od roku 1980 dodnes.
Píka, Gott i Prymula. Podívejte se, koho letos vyznamenal prezident Miloš Zeman
Číst článek
Za své umělecké, pedagogické i společenské aktivity získala řadu ocenění – například zlaté medaile Masarykovy univerzity a JAMU, dvakrát Cenu města Brna, Cenu Jihomoravského kraje, Cenu ČHF za propagaci soudobé české hudby v zahraničí nebo medaili sv. Cyrila a Metoděje od brněnského biskupa. V roce 2020 i státní vyznamenání Za zásluhy (v umění) od prezidenta Miloše Zemana.
Bohužel jeden z jejich hlavních cílů – výstavba koncertní síně v Brně – zůstává přes všechny mnohaleté sliby z nejvyšších míst stále velmi vzdálen.
Ovšem – byť to možná neplatí právě pro tuto tak zásadní záležitost – Alena Veselá je svým způsobem ráda, když je ještě něco, co je teprve třeba udělat. Doporučuje to i jako lék na dlouhověkost.
„Ať je člověk jakkoliv starej, neměl by se jen dívat do minulosti, naopak by měl myslet do budoucna. A vždycky se na něco těšit!“
Jedním z takových bodů byl slavnostní koncert v brněnském Besedním domě, uspořádaný na její počest právě 7. 7. 2023. Ani tam samozřejmě nemohla být pouze jako oslavenec v hledišti, ale sama si zahrála na nástroj, kterému věnovala celý svůj život.
